17.2.2013 - Marek 12*1-12


Příběh o vinici a vinařích se nám neposlouchá dobře. Ať už to vezmeme z kterékoliv strany. Když se podíváme na pána vinice, pocítíme rozpačitý soucit. Tolik práce si dá s vybudováním vinice, a pak ji svěří takovým gaunerům. Vína neochutná, podílu ze zisku se nedočká a ještě se mu služebnictvo vrací domlácené a zmrzačené, pokud se vůbec vrátí. Pánovu bezmeznou důvěřivou trpělivost vnímáme spíše jako bezmocnost či bezradnost a nad jeho rozhodnutím poslat do tak vyostřených podmínek svého jediného syna už nám zůstává rozum stát. A to konečné potrestání přichází už příliš pozdě. Jestliže Pán měl možnost zakročit, proč to neudělal dřív? Proč to muselo odskákat tolik nevinných a poslušných lidí? Jednání vinařů nás také nenadchlo, ale jestlipak je Pán svou mírností v tom jejich zatvrzelém vzdoru ještě nepodporoval? A když se na to podíváme z pohledu toho milovaného syna, poslaného na téměř jistou smrt, pak už nám to vůbec nedává smysl.

Smysl to může dát teprve tehdy, když si za postavy podobenství dosadíme ty správné osoby. Ten nepochopitelně vyčkávající majitel vinice je Pán Bůh sám. To, jak je vykreslen v našem příběhu, není vůbec přehnané. Člověk nevěřící a nepoučený uvidí jen karikaturu dobrého pána a bude se pozastavovat nad zdánlivou Boží nečinností a faktickou neschopností prosadit svou moc. Avšak ten, kdo se dívá na pána s důvěrou, zahlédne vedle trpělivosti také rozhodnou neústupnost a vedle laskavé mírnosti odhodlání dovést vše k určenému cíli. Ten, kdo ví o Boží touze obnovit společenství s člověkem, ten ocení vytrvalost, s níž Bůh strpí mnohé příkoří i zjevnou neúctu, jen aby znovu navázal vztah přerušený lidským hříchem.

Vinice tu již není v prvním sledu Izrael, i když o něj tu jde stále. K němu Ježíš promlouvá, on první slyšel toto podobenství a měl v něm hledat pravdu o sobě. Měl si uvědomit, že Boží dílo v něm je ohroženo nehodnými vinaři, ale rozhodně ne vydáno jim napospas. Boží Syn už je na cestě a přichází převzít své dědictví. Je ochoten prosadit vůli svého Otce i za cenu vlastní smrti. Bůh půjde ve své trpělivosti až do krajnosti a vydá svého Syna všanc správcům své vinice, aby jim dal ještě poslední možnost uznat jeho panství a podřídit se jeho vůli.

Neslýchaná zatvrzelost vinařů, s níž si dělají nárok na majetek svého Pána, kontrastuje s tichou oddaností poslů, vždy znovu tupených, posmívaných a zbitých Božích služebníků. Přitom je jasné, že jedni i druzí jsou tím Izraelem, který byl naším příběhem osloven. Jedni slouží věrně svému Pánu, kdeždo ti druzí chtějí být pány sami, touží strhnout všechnu moc na sebe a přivlastnit si svěřenou vinici. Je to čirý nevděk a zaslepená nepředvídavost. Vinaři sami neměli nic, dokud jim Pán nesvěřil svůj majetek. Jakmile však získali důvěru majitele a byli pověřeni péčí o vinici, nabyli dojmu, že se mohou stát pány sami a už se nemusí nikomu odpovídat ze svých činů. Takové jednání nás příliš nepřekvapuje - je opravdu opsáno ze života. Vidíme kolem sebe, že se vždycky najde někdo, kdo má silný žaludek a dere se dopředu bez ohledu na druhé, kdo zcela zjevně obchází dané smlouvy a zákony, jen aby byly jeho zisky co největší. A přece na něj bývá spravedlnost krátká, nebo její zásah přijde tak pozdě, že vyzní doztracena. To však neznamená, že s Boží spravedlností je to stejné. I když nám může připadat, že její prosazení je daleko v nedohlednu, můžeme si být jisti, že přijde ke slovu v pravý čas a nic z našich činů a slov nebude zapomenuto, ani promlčeno. Právě naše podobenství ukazuje, že nás nakonec může překvapit svou razancí a přísností. Nevyplatí se vidět v Boží trpělivosti slabost a v jeho mírnosti nedůslednost. A je přímo naivní si myslet, že můžeme Pána nebe i země přechytračit a připravit jej o jeho vlastnictví.

A tak se podobenství stává výzvou i pro nás a vybízí nás uvědomit si, jaký je náš osobní vztah k Pánu vinice. Zda se snažíme pracovat věrně a odpovědně na jeho díle, či si – třeba i nevědomky – ovoce jeho působení přivlastňujeme jen pro sebe a cítíme se být sami pány nám svěřeného a vyměřeného podílu. Nejde ovšem o to přímo se identifikovat s vinaři a přesvědčovat sami sebe, že my přece jen nejsme tak zlí a zatvrzelí, že se aspoň snažíme hledat a naplňovat vůli svého Pána. Spíše jde o to uvědomit si, jak nesmyslné a nelogické je často právě i naše jednání vůči Bohu a jeho dílu při nás a rozpoznat Boží cestu k pomoci a nápravě, kterou si často sami svou vzdorovitostí uzavíráme.

Přes všechny naše nevěrnosti a selhání nám Bůh ještě ponechává náš svěřený díl, úkol, kterým pověřil právě nás. Ještě stále smíme stát na jeho straně a jít tou jeho cestou. Ovšem právě jako ti, kdo přitom mají své vlastní zájmy a musí se odpovědně rozhodovat, co z našich činů před ním obstojí a co je jen ovoce našeho sobectví a je třeba jako nedobré je odhodit. Nestojíme na Boží straně jako ti, kdo přivádějí jeho dílo k dokonalosti, ale jen jako ti, kdo smějí mít na něm podíl a nepatrně k němu přispívat. Sláva svědků víry je právě v tom drobném a nepatrném díle, které sice v konečném výsledku nezpůsobí prosazení Boží spravedlnosti, ale přece k ní vede a odkazuje.

Nadto si můžeme uvědomit, že soud, který z našeho příběhu zaznívá, byl již vykonán a že při něm zazněl omilostňující výrok pro všechny, kdo se chtějí navrátit k poctivému a odpovědnému správcovství, kdo chtějí žít své životy pod panstvím dobrého a spravedlivého Pána.

A to je, bratři a sestry, nový úhel pohledu, kterým se na toto Ježíšovo podobenství mohla podívat jeho církev po Velikonocích. Kromě výzvy k pokání a obrácení, k přijetí Božího napomenutí i pozvání k novému životu vysloveném v příchodu Ježíše Krista, mohli jeho věrní dosvědčit již konečné vítězství jeho spravedlnosti a prosazení Boží pravdy v té podivuhodné cestě nebeského Otce při svém milovaném Synu. K evangeliu o velké a trpělivé Boží lásce k člověku, ve které neváhal poslat ke svému nevěrnému a neposlušnému lidu dokonce svého jediného Syna, a k výzvě neváhat již s rozhodnutím přijmout jeho svědectví jako obnovující slovo Božího soudu nad svým životem, k tomu církev připojila ještě radostné vyznání, že právě v tom pohrdaném a k potupné smrti kříže odsouzeném nešťastníku dokončil Bůh svůj plán spásy a učinil ten rozhodující obrat v příklonu ke světu. Kámen, který stavitelé zavrhli, učinil kamenem úhelným. Toto vyznání církve – které učinila vztažením starozákonních zaslíbení na Krista – podtrhuje vážnost rozhodnutí a zároveň předkládá Ježíšův osobní nárok na panství v životě člověka každému bez rozdílu. Slovo soudu tak nakonec vyznívá jako pozvání vidět také svůj život v této nové perspektivě. Amen.