17.3.2013 - Skutky 21,1-15


Pavlova misijní práce končí. Vykonal pro běh evangelia více než kdokoliv jiný. Věrně sloužil svému Pánu. Ale neodchází na zasloužený odpočinek do některého ze sborů, které založil, aby tam v klidu a míru sledoval ty mladé, jak budou pokračovat v jeho díle, sem tam jim poradil, občas i zaskočil a někdy možná napomenul. Nic takového. Pavlovi bude dáno následovat Krista i cestou utrpení a ponížení, vydání do rukou lidí, osamocení a potupného odsouzení na smrt. Autor Skutků apoštolských to již dobře věděl, a proto líčí Pavlův návrat z jeho poslední misijní cesty jako pouť plnou dojemného loučení a posledních přátelských shledání. I ta nejmenší zastávka v plavbě je využita k setkání s bratry a sestrami v tamních sborech. V Lukášově podání již tedy apoštol nespřádá plány na další cesty, ale ví, že ho brzy čeká podobný osud jako jeho Spasitele a Pána Ježíše Krista. Že má nyní dosvědčit nosnost a pravdivost evangelia i tím posledním možným způsobem svědectví svého života, svou ochotou vytrpět pro ně i smrt.

            Ale proč to tak musí být? Proč právě ti nejlepší, nejvěrnější a nejpříkladnější odcházejí právě tímto nejubožejším způsobem? Proč to Bůh dovolí? Je přece mocný a silný, tak proč nezvolí nějakou jinou cestu? To mu na jeho věrných vůbec nezáleží? Vždyť je to nespravedlivé! Takovou odměnu si přece nezaslouží! Tak se nad údělem Kristových vyznavačů rozhořčí mnohý z těch, kdo se o víru teprve zajímá. A možná to bude jeden z momentů, který ho přesvědčí o nesmyslnosti křesťanství. Ale i nás samé čas od času přepadnou takové úvahy, či –chcete-li – pochybnosti. A možná se něco podobného honilo hlavou také bratřím a sestrám, které Pavel navštívil, protože ho od cesty do Jeruzaléma zrazovali. Dokonce čteme, že jim taková slova vnuknul Duch svatý.

            Ano, bratři a sestry, není jednoduché a už vůbec ne samozřejmé tuto Kristovu cestu přijmout. Nemáme ji v sobě zakódovanou, není nám vštípena odjakživa. Je nutné se pro ni vědomě rozhodnout, přijmout ji za svou. A to představuje mnohdy těžký duchovní zápas. Pro toho, jenž má touto cestou jít, ale i pro jeho okolí. Takový zápas probojoval Kristus v Getsemane. A musel jím projít i apoštol Pavel. A to i tváří v tvář slzám a zármutku svých přátel a svých dětí ve víře. Musí to tak být, Bože? Nenašel bys jiný způsob, jak se v mém životě oslavit?

            Když se dnes ohlížíme zpět na svědectví života velkých postav minulosti, pak musíme konstatovat, že jejich přesvědčivost byla právě v tom, že byli ochotni a schopni dotáhnout svou věc až do konce, byť je to i něco stálo, ano, byť měli položit i vlastní život. Pro ty, kteří zaváhali, odvolali, kteří si život zachránili ještě na pár let, pro ty máme jistě pochopení, ale ve svém úsilí již nejsou tak důvěryhodní a vlastně o nich většinou ani moc nevíme.

Naproti tomu je Kristova jedinečná oběť na kříži zářným příkladem pro jeho následovníky, povzbuzením, že má smysl dotahovat věci až do konce, obětovat se pro pravdu, a co víc: dává těm dalším obětem oprávnění, ten nejhlubší smysl. Ano, odvážím se říci: Po Kristu již není žádná oběť nesmyslná, žádná krutá smrt zoufalá. Tedy: pokud se ke Kristu upíná, pokud se na Něm zakládá. Jistě, Bůh má i jiné způsoby. A pokud budeme jen trochu chtít, rozpoznáme je také a snad si dokonce uvědomíme, že je jich mnohem více než těch, v nichž nemáme zalíbení. Vždyť kolikrát jen byl zachráněn a zachován sám apoštol Pavel!

Ale v určitých chvílích je právě oběť života, resp. ochota podstoupit ji, tím svědectvím nejpřesvědčivějším a nejzávažnějším. A toho si byl Pavel dobře vědom. Proto se rozhodl jít tou cestou Kristovou až do konce. Byla to jeho osobní volba. Mohl si nakonec vybrat i ten zasloužený odpočinek. Nikdo by mu to nevyčítal. Naopak, i ti jeho nejbližší ho k tomu nabádali. A věřím, že ani Pán Bůh by mu to neměl za zlé. Vždyť ho bratři přemlouvali z vnuknutí Ducha svatého. Nebylo to pokušení, ale hledání té nejvhodnější cesty. A Bůh by jistě našel jiný způsob, jak se oslavit, kdyby jim apoštol vyhověl. On není krutý a nelítostný pán, který by nedal možnost svobodného rozhodnutí a který by se nás zřekl kvůli nedostatku odvahy či kvůli naší nerozhodnosti.

Ale v Pavlově srdci promlouval Duch svatý jinak. A on mu pozorně naslouchal. Už to zaznělo minule, při jeho loučení s efezskými a dnes své rozhodnutí potvrzuje. Prorocké vystoupení Agabose jej v tom jen posílí. Pláč jeho nejbližších a bolest vlastního srdce jej neodradí. Je připraven nechat se pro Krista nejen svázat, nýbrž i zemřít. To posléze pochopí a přijme i církev a odevzdá jej do vůle Boží. Nakonec přijali s vděčností i tuto jeho službu evangeliu a podpořili jej svými modlitbami.

Bratři a sestry, i my se občas setkáme s událostmi a situacemi, jimž nerozumíme, s nimiž nesouhlasíme, které se nám zdají nesmyslné nebo zbytečné. Ale není vždy po ruce jednoznačné a jasné řešení. Někdy nás naše víra může vést různými směry. Je dobré si to uvědomit, abychom se navzájem neodsuzovali za ty neb ony postoje a nevyčítali si malou či kdovíjakou víru. Boží vůle může být pro každého z nás trochu jiná. A jiný může být i náš pohled na ni. Když se však necháme vést touhou porozumět jí, nemůžeme se nikdy rozejít ve zlém. Možná to pochopení nepřijde hned, možná přijde až s větším časovým odstupem. Zkusme se jenom vžít do situace Ježíšových učedníků na cestě do Jeruzaléma… Ale vždy bychom měli o toto pochopení prosit na modlitbách, a ne je hned nahrazovat svými výklady.

            Ostatně to se týká i mnohých situací našeho života. Vždyť právě sami pro sebe hledáme někdy Boží vůli nejobtížněji. Anebo se vnitřně zdráháme ji přijmout, a pak svou – vlastně předstíranou nechápavostí omlouváme svou neochotu něco pro Krista obětovat. Když se ohlédneme zpět, jistě bychom rádi mnohé změnili. Uvědomujeme si, kde všude jsme se měli rozhodnout jinak, kde jsme si nechali namluvit, že to jednodušší řešení je také správnější a dnes toho hluboce litujeme. Ale Bůh je milostivý a přikrývá naše provinění svým odpuštěním.

Mnohé je ovšem dosud před námi. Nevíme, co všechno nás na naší životní cestě ještě čeká. Kéž bychom mohli, po Pavlově příkladu, každý z těch příštích dní žít v odvaze víry, přijímat z Božích rukou s vděčností to dobré a radostné, ale i to, v čem nemáme zalíbení a čemu bychom se raději vyhli, a to i ono postavit ve službu Kristova evangelia. Kéž bychom se nebáli pro svého Pána též něco obětovat – svůj čas, své pohodlí, svěřené prostředky… Vždyť Kristus pro nás obětoval neskonale víc.

A my svou obětavostí smíme na svých životech zrcadlit Boží lásku k nám.

Kéž nás Duch svatý posiluje v našem rozhodování víry a vede stejně přímě jako Pavla. Děj se vůle Páně při nás všech. Amen