28.4.2013 - Skutky 13*37-14*7


Evangelium má moc proměňovat životy, naplnit je radostí, novou nadějí a rozhodností. To zakusili posluchači Pavlova kázání v Antiochii Pisidské. Přijali ho s otevřeným srdcem, bez předsudků a intelektuálské ostražitosti. Prožili natolik jedinečnou zkušenost, že prosili Pavla a Barnabáše, aby přišli znovu a také příště je potěšili zvěstí Božího slova. Ještě cestou ze shromáždění, když se zástup pomalu rozcházel, doznívaly mezi lidmi hlavní myšlenky kázání, apoštolové k nim připojovali konkrétní osobní povzbuzení, odpovídali na dotazy, naslouchali příběhům a zkušenostem antiochenských.

Který farář by si nepřál takto hluboce zasáhnout do srdcí svých posluchačů? Kdo z kazatelů by netoužil vyjádřit zvěst evangelia tak jasně a povzbudivě, že by znovu spolehlivě přitáhla dnešní posluchače a vzbudila touhu po slyšení také v dalších?

Jenže příště přicházejí i opačné reakce. Je pozoruhodné, že nejsou namířeny ani tak proti zvěsti samé, nýbrž právě proti ohlasu, který vzbudila. Posluchači minule nadšení jsou nyní rozčílení nad podobnou reakcí mnohých dalších. Zvláštní proměna. Ale není zas tak výjimečná. Jen si vzpomeňme, jak Pána Ježíše nadšeně vítaly davy a provolávaly jej králem, aby si zanedlouho někteří z nich žádali jeho smrt. A vzájemná řevnivost mezi církvemi či různými skupinkami křesťanů, ale i obecná podezřívavost většinové společnosti vůči všemu křesťanskému také obvykle nevzniká kvůli různosti názorů, dogmatickým a teologickým sporům, nýbrž kvůli tomu, jak různě se projevuje naše víra – zejména na veřejnosti, či jaké jsou naše zvyklosti při bohoslužbách.

A když si to vztáhneme docela osobně sami na sebe, pak také musíme přiznat, že se občas necháme kázáním evangelia natolik strhnout, že bychom v té chvíli byli ochotni nastavit druhou tvář, nasytit svého nepřítele, kdyby se tu právě objevil, či ukrojit ze svého majetku podstatnou část, pokud by zrovna přišel někdo potřebný… Jenže pak přijdou obyčejné všední dny se svými starostmi, setkáme se s někým, kdo nám řekne pravý opak, kdo nám vysvětlí, jak je tento přístup naivní a nekonstruktivní, a my se zase honem uzavřeme do svých ulit lidí zbožných a věřících, ale pokud možno pouze v soukromí, jen ve svém vlastním nitru.

Ale v té tehdejší nečekané reakci je obsaženo ještě něco víc. Četli jsme, že židy naplnila závist. Není to právě šťasný překlad řeckého slova dzelos, které v první řadě označuje horlivost, a ta znamená v tomto případě svaté nadšení, žárlivé střežení čistoty víry před jakýmkoli ohrožením. Židé jsou dodnes – po všech svých historických zkušenostech – velmi opatrní přijmout něco či někoho nového. A tady se ženou celé davy, aby vzaly útokem dary Boží milosti nabídnuté Pavlovým kázáním bez nějakých předběžných podmínek a závazků. Není divu, že se tím cítili bytostně ohroženi a báli se, aby neposkvrnili čistotu své víry, neztratili samu její podstatu - existenci Izraele, vyvoleného Božího lidu. Nechtěli se rozplynout uprostřed národů. Můžeme se jim divit? Vždyť i my si úzkostlivě střežíme tradice otců, nadšeně hájíme odkaz reformace a snažíme se o čistotu své víry. Na tom jistě není nic špatného. Jen si musíme dát pozor, abychom se přitom neuzavírali živému Božímu slovu, jak bylo vysloveno v Ježíši Kristu.

Autor Skutků apoštolských označuje jednání Pavlových odpůrců za rouhání a Pavel sám je v tomto příběhu varuje, že by se tím mohli sami vzdát věčného života, vzdálit se z Boží blízkosti, která se právě v Ježíši Kristu doširoka otevřela. Tvrdá slova pro někoho, kdo se jen urputně snaží bránit Boží věc před znevážením… Jenže právě v Kristu Bůh ukázal, že nechce hájit svou Pravdu násilím, prosazovat ji donucováním. A dokazuje to také právě tím, že teď mění směr zvěstování evangelia k dalším národům, k pohanům. To neznamená, že židé z toho budou už nadále vyloučeni. Naopak, stále znovu se budou další a další kazatelé snažit klepat i na jejich dveře. Ostatně Pavel sám, jak jsme rovněž četli, hned na další zastávce své misijní cesty zamíří nejprve do synagogy, třebaže mohl předpokládat podobný výsledek jako v Antiochii. A přestože i tam došlo k podobným rozbrojům, uvěřilo mezi jinými rovněž mnoho židů!

Ano, běh evangelia neustává, ale mění se jeho směr. Když odmítnou či stále odmítají jedni, budou osloveni druzí. To se stalo tenkrát mnohým zbožným Židům a mohlo by se to stát i nám. To naše jednou ano a dvakrát ne, jednou někomu s láskou pomoci a dvakrát jej raději přehlédnout, protože to právě nezapadá do mého programu, naše povrchní naslouchání evangeliu, když se pak podle něj stejně neřídíme, to je přece mnohdy tak podobné té rozporuplné reakci posluchačů v Antiochii Pisidské!

Ta dobrá zpráva o Ježíši Kristu, zvěst o nesmírné Boží otcovské lásce k nám lidem, je však na našich odezvách naprosto nezávislá. Když ji přijmeme, působí mezi námi věci nevídané a neslýchané. Ovšem pokud se jí trvale uzavíráme, nekončí a neztrácí se, ale běží dál. Třeba k těm, jejichž srdce jsme my sami viděli jako zatvrzelé a nenapravitelně zlé.

Bratři a sestry, z našeho příběhu slyšíme varování, abychom se - třeba i nevědomky - neuzavírali živému Božímu slovu – nově a jasně promluvenému do našich konkrétních životů a sborových společenství, a vždy znovu zkoumali, jestli pro nás náhodou neznamenají více naše tradice a zaběhnuté zvyklosti. Zvláště když přicházejí noví lidé, kteří je neznají nebo jim nejsou blízké, musíme být hodně opatrní, abychom je neupřednostnili před evangeliem. Ale zároveň nám ten příběh přináší obrovskou naději. Naději pro nás, kteří máme strach o budoucnost našeho sboru, naší církve a křesťanství vůbec, ale i naději pro ty, kdo nejsou tak pohotoví a rozhodní, kterým to chvíli trvá, než se odhodlají změnit svůj život. Kristovi vyznavači mezi námi zůstávají. Ano, zůstávají se svou zvěstí i tam, kde podmínky pro ně nejsou vůbec příznivé, kde jsou vyháněni a pronásledování, ale i tam, kde se zdá, že jim už nechce nikdo naslouchat. Evangelium působí jak v dobách útlaku, tak i v dobách útlumu a rezignace. Neodchází po prvním projevu nepřízně, ani po prudkém názorovém střetu, ale dál trpělivě koná své dílo k spáse světa.

Až do naší doby přetrvává rozdělení v Božím lidu. A nezůstalo jen u rozlišení na židy, ty apoštolské a pohany. Od doby prvních křesťanů jsme pokročili mnohem dál. Máme různost církví, množství rozličných náboženských a duchovních směrů, ale i v možnostech odmítání Boží moci a přítomnosti jsme se dostali mnohem dál... Jen ta nekonečně trpělivá Boží láska je nám přítomná stále stejnou měrou. A zatímco se hádáme a přeme, kdo z nás má ten větší kus věčné Boží pravdy, náš Pán si zatím hledá nové cesty a nové způsoby, jak působit mezi námi v tomto světě a dosvědčuje svou přítomnost znameními a zázraky viditelnými jen těm, kdo Jej přijímají bez předsudků a věčných námitek, se srdcem otevřeným a naslouchajícím. Nechávejme se tedy strhnout k nastavení druhé tváře i k marnotratné pomoci potřebnému. Nebojme se občas riskovat ztrátu či posměch. Vždyť Kristus za to stojí. Kdo jiný by se toho měl odvážit, ne-li ti, kdo jím již byli povoláni.

A neděsme se toho, že bychom se tak mohli také nechat svést. Náš Pán nás nezanechal opuštěné a odkázané jen na vlastní hnutí srdce. Máme přece dar Ducha svatého. V jeho síle a pod jeho vedením překonáme i to zlé, co v našich srdcích ještě zůstává a i při nás bude Pán dosvědčovat svou milost a bude také skrze nás tento svět ujišťovat o své láskyplné přítomnosti. Amen.