26.5.2013 - Skutky 15*1-35


Dospěli jsme do poloviny Skutků apoštolských a slyšeli oddíl, který je pro autora této knihy nejdůležitější. Neboť tu byl učiněn zásadní krok pro udržení jednoty církve při zachování různosti jejích členů. Došlo k ujednání, jaké se v dějinách již jen výjimečně dařilo opakovat.

Antiochenský sbor utěšeně rostl, práce v něm se již nějakou dobu zdárně rozvíjí, dokonce mohl vyslat své posly, kazatele Pavla a Barnabáše se zvěstí evangelia dál, do širšího okolí. Nedávno se vrátili s potěšujícími zprávami o získání dalších učedníků pro Krista, zejména mezi pohany. A do toho přijdou jacísi lidé, kteří zřejmě sami nemají žádnou zásluhu na růstu církve, a začnou poučovat, co všechno se dělá špatně. Vlastně se nad ostatní vyvyšují: mají jistotu spasení, protože patří k vyvolenému Božímu lidu - jsou obřezání, kdežto dřívější pohané nikoliv. Není divu, že se s nimi Pavel a Barnabáš dostali do sporu. Ale co dál, když docházejí argumenty a ani jedna strana nechce ustoupit?

Skutky nám předkládají přímo ukázkové řešení. Není-li možno se domluvit, je dobré vyhledat nějakou, pokud možno nestrannou, autoritu. Nejhorší je již předem rezignovat, říct si, že naše stanoviska jsou natolik nesmiřitelná, že nemá cenu se o dohodu snažit. Anebo si naopak říci, že pravda je přece na naší straně, a proto se dohodnout nepotřebujeme. Nechtějí-li druzí přijmout náš názor, náš postoj, je to jen a jen jejich škoda, ale nám nezbývá než počkat, až na svůj omyl sami přijdou. Taková nesmiřitelnost může vypadat na první pohled zásadově, ano, snad i jako boj za prosazení pravdy, ale budování společenství a růstu vzájemné lásky příliš nesvědčí. Proto vyšlou antiochenští své posly do Jeruzaléma, aby tam tuto otázku vyřešili s apoštoly a staršími. A koho jiného mohli poslat, než opět Pavla a Barnabáše. Ti cestou nelení a povzbuzují ve víře sbory, kterými procházejí. Z toho pak vyplývá, že do Jeruzaléma vlastně nepřicházejí jen za antiochenské, ale i za další sbory, které rovněž vznikly z pohanů.

V Jeruzalémě se pak ukáže, že pohled na křesťany z pohanů jako na neplnohodnotné bratry není zas tak neobvyklý a bude proto dobré se k němu vyslovit. To, co již mnozí prožili jako nádhernou osvobodivou zkušenost, že v Kristu jsou si rovni Žid i Řek, pán i otrok, muž i žena, že padly všechny hranice a omezení, ano i ty vyplývající ze Zákona, to má nyní získat podobu jakéhosi programového prohlášení, či spíše vyznání.

Je ovšem nesmírně těžké přijmout věci zdánlivě jednoduché a samozřejmé pro toho, kdo žil až dosud v jiných podmínkách, v jiných myšlenkových schematech. Co ho může přimět změnit svůj postoj, přizpůsobit se druhému? Jedině setkání. Setkání s Bohem, setkání s druhým člověkem, při němž je nám Bůh sám přítomen. Takové setkání prožil apoštol Petr a podává o něm ostatním svědectví. Ani s odstupem času nevybledla jeho překvapivost. Bůh sám zasáhl tam, kde člověk nebyl schopen udělat již ani krůček vpřed. On sám napomohl tomu nečekanému zvratu. Očistil člověka ode vší nečistoty zcela nově a radikálně - svým svatým Duchem. To, co mohl vykonat Zákon jen na chvíli - dokud nedojde k nějakému novému znečišťujícímu jednání - to uskutečnil Bůh sám jednou provždy. Stalo se tak pro Krista, pro jeho omilostňující dílo smíření. Ale všechny jeho důsledky nemůže člověk pochopit a přijmout sám svým rozumem, bez Božího vedení. Ani Petr, blízký Ježíšův učedník k tomu nedospěl novým a novým promýšlením Kristova díla. Prohlédl k němu až díky setkání s nekonečnou a nepochopitelnou Boží milostí. Prožil to na vlastní kůži, když se mohl setkat s Kornéliem v bratrské lásce, bez mučivého strachu před znečištěním. Bůh sám zrušil ustanovení, které již přestalo být pomocí a stalo se naopak neúnosným břemenem.

Toto rozpoznání se děje vždy znovu v nových setkáních, kdy se nám někdo neznámý a vzdálený, někdy až děsivě cizí a jiný smí stávat v Kristu bratrem či sestrou, člověkem najednou nesmírně blízkým. Tak to prožívali také Barnabáš s Pavlem na svých cestách. A smíme to prožívat, bratři a sestry, i my dnes ve svých všedních dnech, když si nenecháme předepisovat či stavět hranice a ploty, ale když se necháme Boží milostí a láskou vést druhým naproti. Když přestaneme brát tak příliš vážně své zásady a předem daná, zdánlivě neměnná pravidla chování a vezmeme naopak zcela vážně, že Kristus se chce s námi setkávat v našich bližních.

Jak nečekaný a nepatřičný se nám může zdát Jakubův vstup do této atmosféry. Petr mluvil o osvobození od Zákona, o očištění srdce vírou a Jakub k tomu teď znovu připojuje jakési požadavky Zákona. Sice minimální, avšak přece: požadavky Zákona. Petr viděl ve svém vidění všechny druhy zvířat a slyšel, že již nejsou nečistá, a tady se nanovo ozývá doporučení, co se má a nemá jíst…

Ve skutečnosti je to praktické dotažení toho nového soužití křesťanů původem z židů i z pohanů. Jakub totiž připomenul přikázání platná již v dávných dobách, kdy spolu žili v Izraeli pokojně židé i příchozí, kteří se tam usadili, aniž by se rovněž stali židy. Právě jejich dodržováním bude tedy umožněno, aby křesťané vzešlí z různých tradic mohli sedět u jednoho stolu a jíst ze stejné mísy. Bez toho by židovští křesťané byli nuceni porušovat Zákon, který však zůstal centrem jejich života víry.

Apoštol Jakub se tedy nesnaží rozmělnit tu obrovskou Boží milost, která nám byla v Kristu darována a která z nás ze všech činí bratry a sestry bez jakýchkoliv předběžných podmínek a předpokladů. Snaží se jen vymezit ty první krůčky k tomu, aby mohla začít platit i v konkrétním životě. Bůh nám dal ve své lásce bezmeznou a nekonečnou svobodu svých dětí. A je jen na nás, jak velký díl z ní uskutečníme tady a teď a zas na každý den znovu. Rychlé boření plotů nic nevyřeší. Je třeba neprodleně se začít setkávat a společně ohledávat prostor, v němž jsme schopni společně žít. Neklást si již předem do cesty překážky, ale naopak se snažit začít u sebe: slevovat ze svých nezbytných podmínek a nutných požadavků a být přitom citliví k zdánlivým maličkostem, které mohou být pro druhého nepřekonatelné.

Apoštol Jakub navrhl základní podmínky, při jejichž zachování se mohli vzájemně setkávat křesťané ze Židů i z pohanů bez nepříjemných vnitřních pocitů, že dělají cosi špatně. Jistěže se časem tento rámec bude měnit, jak se bude měnit svět kolem nich i oni sami v něm. Ale je třeba začít. Pak už se uvidí, kam nás to setkávání povede dál, jak nás ovlivní a promění. Vždy je potřebí něco překousnout, něco oželet, něčeho se vzdát. Ale je nutná právě ona vzájemnost a ono setkávání, abychom mohli postoupit zas o kus dál. Jen ve vzájemných ústupcích, ve vždy nových a stále aktuálnějších dohodách vede cesta - společná cesta - ke svobodě. Návrh, který Jakub představil, nebyl tedy dekretem, ale právě jen návrhem, jak postupovat, aby nevznikala napětí. Kdo neumí jinak, ten nechť jej tedy přijme jako dekret, ale ať se nediví, až jej jednou začne omezovat a svazovat a on si s tím nebude vědět rady…

Že nešlo o nějaké nařízení, ale skutečně o doporučení, dokazuje také fakt, že do Antiochie jsou s tímto listem vyslání nejen Pavel a Barnabáš, ale také další dva bratří jako zástupci a delegáti Jeruzalémského sboru, aby jej potvrdili a v případě potřeby také vysvětlili. Jeruzalémští nezapomenou zdůraznit, že to není jejich svévolné rozhodnutí, ale že se v tom plně podřídili vedení Ducha svatého. Antichonští to také tak pochopí a velmi se z toho radují. Jednota církve byla zachována. Ale ne jako nějaká politická hodnota, nýbrž jako rozpoznaná a přijatá Boží milost.

Bratři a sestry, je to tak, že jsme stále ještě nedorostli radikální Boží milosti. Nedokážeme zlomit a zahodit, co bylo utvářeno dlouhá léta, mnohdy po celé generace. Vydržíme jen tolik, co unese náš žaludek. V hloubi duše sice víme, že nejlepší je žádný plot, ale pro klid duše postavíme  alespoň  nějaký nizoučký.  Co s tím?  Vědomě se  Boží milosti nebránit, ale naopak jí vycházet vstříc. S pomocí Ducha svatého a v Kristově vedení se otevírat novým setkáním – s Bohem i bližními. Amen

 Pane Ježíši Kriste, děkujeme, že jsi již zbořil všechny hradby mezi námi navzájem i ty, kterými jsme se opevnili vůči lásce našeho nebeského Otce. Prosíme, odpusť nám, že se je pokoušíme vždy znovu stavět. Pomoz nám hledat a nacházet cesty k jednotě a smíření, cesty k srdcím našich nejbližších, cesty od jednoho k druhému a společně vždy blíže k Tobě. Amen.