9.6.2013 - Skutky 17*1-14


Když víme, že apoštol Pavel napsal do Tesaloniky dvě epištoly plné otcovské lásky a radosti z osvědčení víry v tomto sboru, očekávali bychom, že se o něm rozepíše i autor Skutků. Ale tomu zcela stačí informovat nás o jeho vzniku a následně o důvodech apoštolova odchodu na další místo. O tom, jak si Pavel postupně získával důvěru Tesalonických, jak se s nimi sžíval, s jakými problémy se musel potýkat, to se ze spisu prvního dějepisce církve nedozvíme. Kdybychom však popustili uzdu své fantazii, jistě bychom si mnohé dokázali domyslet i z toho, co nám naznačil jak Lukáš ve svém díle, tak apoštol sám v listech Tesalonickým. A to je snad odpověď na naši úvodní výhradu.

Apoštol jistě pobyl v hlavním městě provincie Makedonie a zároveň sídle místodržitele déle než tři týdny, jak bychom snad mohli usuzovat z údaje, že Pavel kázal po tři soboty v synagoze. Nesmí nás zmást, že se pisatel Skutků nesoustřeďuje na podrobné vylíčení misijních metod apoštola a jeho spolupracovníků, ani na obsáhlý výčet úspěchů či nezdarů. Zde, a vlastně ani u jiných sborů. Přesto nám však pokaždé neopomene předložit nějakou drobnou příhodu či detail, který nám ono místo přiblíží. Jistě ne proto, abychom se při četbě Písma nenudili, nýbrž proto, aby je využil k vyjádření skutečností obecnějších a hlubších, aby nám skrze příběh přednesl své vyznání.

V případě Tesaloniky je tímto detailem obvinění z narušování veřejného pořádku a politických ambic, se kterým se křesťané setkávali často. Zaznělo již při Ježíšově procesu a jako důvod, kterým se museli státní zástupci zabývat, zůstalo v oblibě i po zjištění, že Kristovo království není z tohoto světa. Tady se stalo důvodem pro Pavlův odchod z města. Ale pravý důvod nelibosti Židů byl v úspěchu Pavlova kazatelského působení. Největší ohlas získal totiž mezi bohabojnými Řeky a významnými ženami. Tedy právě u těch pohanů, kteří sympatizovali s židovstvím. Nešlo jen o to, že apoštol zvrátil na svou stranu misijní úspěch synagogy, nýbrž také o to, že ji tím mohl finančně i společensky ohrozit; odříznout od zdroje sponzorských darů i nenápadné politické podpory. To Židy naplnilo zcela pochopitelně hněvem. Sami neměli - kvůli své víře - v pohanském světě na růžích ustláno. A když už se domohli určitého postavení, přijde si jakýsi blouznivec a připíše si jejich úspěch na vlastní účet. Koho by to, jak se patří, nenaštvalo!

Pavlovi protivníci vědomi si toho, že by skutečný důvod jejich zloby nikdo nebral vážně, způsobili několika dobře promyšlenými tahy ve městě hotové pozdvižení. Tak se na první pohled zdálo, že nepokoje nevyšly od nich, ale že nepřátelství vůči křesťanům má mnohem praktičtější a závažnější důvody. Nějaký zástupný problém se dá vždy najít, pokud si s tím člověk dá práci... A proto celá záležitost skončila tak, jak už jsme ze čtení Skutků zvyklí, totiž před státními orgány, zde představiteli města. Na co však zvyklí nejsme a co nás možná trochu překvapí, je to, že tam nestanuli sami kazatelé evangelia, nýbrž představitelé nově vzniklého křesťanského sboru. Vypadá to, že apoštolé již město opustili – snad právě v předtuše hrozícího nebezpečí - a autor Skutů až dodatečně označil jako důvod jejich odchodu otevřený útok nepřátel.

Představitelé města však zřejmě prohlédli zmanipulovanost událostí, a protože údajní viníci nebyli k dispozici, Jasona a ostatní bratry nakonec propustili. Učinili však zcela patrný ústupek žalobcům a stanovili kauci.

Na takové jednostranné politické nepochopení evangelia tehdy křesťané naráželi při setkání s římskou státní mocí vždy znovu a znovu. Pokud ho však tady formulovali přímo Židé, pak by šlo rovnou o zkreslení evangelia. Sami Židé totiž svým uctíváním Hospodina jako jediného Pána a Krále svých životů museli podobným výtkám čelit, sami byli již mnohokrát pro tuto svoji víru pronásledováni. Žel je to naše lidská převrácenost a lstivost, že to, co kdosi použil proti nám, neváháme zase sami použít proti někomu dalšímu, když se nám to hodí. Jestliže se osvědčily plápolající hranice proti reformátorům, proč by je pro změnu nepoužil jiný reformátor v rámci toho svého horlení pro pravdu?

Přitom je zcela zřejmé a do očí bijící, že Kristus nikterak neohrožuje potentáty a mocnáře tohoto světa. Už Pilát to pochopil a zatoužil smýt ze sebe odpovědnost za Jeho odsouzení. Ale již tenkrát ho ukřičelo veřejné mínění. Zvítězila momentální nálada davu obratně vyvolaná židovskými představiteli přesvědčenými, že Ježíš rozhodně není Mesiáš. Tenkrát byla pro Židy nesnesitelná představa, že ten Ježíš z Nazareta, kterého dobře znali a který tolik neodpovídal jejich ideálnímu obrazu Mesiáše, by jím právě být měl. Stejně tak zůstala pro Židy nepřijatelná zpráva, že Mesiáš měl trpět a dokonce zemřít na kříži. Bohem opuštěný Mesiáš - jak absurdní kombinace. Vskutku není divu, že Pavlovo kázání přijalo jen málo Židů, a tím větší byl odpor těch zbylých proti němu…

Byli ovšem vždy také vladaři, které dráždilo a popouzelo právě to, že Kristovo království není z tohoto světa. Ti, kteří měli sami ambice vládnout až za obzor času, podrobit si nejen své poddané, ale zmocnit se i jejich srdcí, získat si veškerou jejich oddanost a úctu. Ti se samozřejmě nemohli spokojit s tím,  že lidé poctivě pracují  a dodržují zákony a přitom si tiše žijí svou víru. Takoví politici se snažili vybudovat si svůj vlastní kult, který je však většinou dlouho nepřežil... Však to bývá naším potěšením i posilou ve všelijakých dobových bouřích.

Bratři a sestry, Kristus je naším pravým Králem proto, že ve své smrti a vzkříšení dovedl Boží dílo smíření až do konce. Právě proto, že se sám dobrovolně vzdal světského kralování, nám získal mnohem víc - království svého nebeského Otce. Proto, že pro nás zaplatil tu nejvyšší možnou cenu, smazal náš hřích a daroval nám nový život. Proto je tím pravým Králem, že nám jen cosi svrchu nenařizuje, ale prochází vším naším žitím v milosti a lásce s námi, jde před námi a vede nás, když neznáme cestu, nebo když bloudíme, podpírá nás a nese, když umdléváme, jde za námi až do našich průšvihů a nepohrdá námi ani pro naši nevěrnost, ale vždy znovu nám podává svou pomocnou ruku. Proto se nemusíme bát žádného jiného, i kdyby měl nad námi dočasně moc sebevětší. Proto nás nemusí děsit ani pády vlád ani jejich bezradnost či skorumpovanost. Proto se nemusíme hroutit ani pod svou vlastní nemohoucností či neschopností. Proto můžeme radostně chválit svého Pána vždy a všude.

Ani na novém působišti Pavel nemění svou strategii a opět začíná svou misii v synagoze. A právě v Beroji se nám Židé ukazují v jiném světle než před chvílí - jako horliví a plně zabraní do Božího Zákona, věrní a nadšení písmáci, kteří si nedají hned tak něco nabulíkovat, ale na druhou stranu nejsou ani slepě odmítaví a předem zaujatí vůči všemu novému a neznámému. Je to ideální obraz vyvoleného Božího lidu, Izraele, staršího bratra křesťanské církve a zároveň důležitý argument proti sílícímu antisemitismu. Přestože máme s Židy rozdílný pohled na mesiáše a dosud se zdá, že je toho víc, co nás rozděluje, než co nás spojuje, vyznáváme stejného Boha a jen díky jeho milosti se jedni i druzí smíme nazývat jeho lidem. Všechny vzájemné křivdy a rány, které se v minulosti udály, jsou nešťastnými útoky znesvářených bratrů, jimiž náš nebeský Otec nesmírně trpí. Jestliže tu Kristovo dílo smíření ještě nedozrálo v dokonalé plody, neznamená to, že přestalo působit že smíme jednat, jako by platilo jen pro některé. Naopak: tím spíše máme napřít síly k mírnění konfliktů, hojení starých jizev a hodnověrnému zvěstování evangelia, které jediné má moc prolamovat hranice, působit pokoj a přinášet narovnání. Není to naše dílo a nemáme v moci jeho završení; ale s Boží pomocí smíme být účastni růstu a zrání naší skutečnosti v Boží království. Amen.