28.7.2013 - Skutky 18*1-17


Práce v dalším ze sborů, které Pavel založil a s nimiž si pak čile dopisoval – v Korintě, začala pro něj – tak se nám alespoň může zdát při postupné četbě Skutků - dost netypicky: zajišťováním obživy prací vlastních rukou. Že na svých cestách také manuálně pracoval, aby nezatěžoval své posluchače, přitom apoštol píše již v dopise Tesalonickým. Můžeme proto předpokládat, že podobný průběh mělo jeho působení na více místech. Ve Skutcích se to zmiňuje až tady, protože je možné spojit tento fakt se jmény důležitých Pavlových spolupracovníků. Autor spisu zřejmě nepokládá vlastnoruční práci za tak důležitou jako sám Pavel. Jemu jde o úspěšný běh evangelia, Pavlův kazatelský um, a vůbec neřeší, jak to vidí apoštol sám. Ve Skutcích leží tedy všechen důraz na zvěstování. Pavel káže při každé příležitosti a jen když je něco v jeho zázemí v nepořádku, musí napřít své síly tímto směrem, aby se pak zas rychle vrátil k podstatě svého poslání. Apoštol sám nám naproti tomu ukazuje, že nezáleží jen na tom, co a proč zvěstuje, ale v neposlední řadě také na tom, jakým způsobem se to děje.

Jsou to cenné údaje, které mohou učinit i naši zvěst evangelia věrohodnější a přístupnější pro ty, jimž ji máme předávat. Nesmí z nás být cítit ani závan touhy po nějakém prospěchu či zisku, když s někým mluvíme o Kristu či o víře – jako např. snaha získat nové členy – natož pak dokonce faleš, pokrytectví či jen pouhý zaběhnutý zvyk. To bychom věci evangelia jen uškodili a svým posluchačům nepomohli. Zásadní otázka tedy není, zda smí či nesmí kazatel dostávat plat za výkon svého povolání. Pavel sám jej ostatním apoštolům neupírá. Podstatné je, zda je jim kazatelská práce především posláním, zda s evangeliem vnitřně souzní a je jim zdrojem i měřítkem veškerého jejich konání. Pak získají odměnu mnohem cennější než všechny peníze světa! Což ovšem neznamená, že se bez nich obejdou…

Když z Makedonie dorazili Silas a Timoteus, zřejmě s finančními prostředky na podporu Pavlova díla, mohl se apoštol plně věnovat jen svému nejvlastnějšímu poslání: Kázání a dokazování, že Ježíš je zaslíbený Mesiáš. Zas vidíme Pavla jako horlícího kazatele zapáleného pro slovo evangelia. Když žil poklidný život řemeslníka, nikoho nepohoršoval a v synagoze jej přijímali za svého. Teď však Židé bijí na poplach. Už nechtějí slyšet jeho výklad mesiášských zaslíbení. Je to tím, že teď má dost času probírat jednotlivé otázky křesťanské víry – i ty sporné body – opravdu důkladně a podrobně, s každým osobně? Nebo prostě právě v této chvíli situace v synagoze dozrála k rozdělení: Jedni se nakonec dali přesvědčit a uvěřili, kdežto jiní rozhořčeně odmítli? Z našeho textu to nevyčteme. Podstatné je, že zvěst evangelia zazněla dostatečně jasně a zřetelně, aby dovedla k tomu zásadnímu životnímu rozhodnutí: pro Krista nebo proti němu. A tam, kde nastalo takové rozdělení, nezbývá, než naplnit Ježíšovu radu, jak ji zapsal Matouš ve svém evangeliu: když vás někdo nepřijme a nebude chtít slyšet vaše slova, vyjděte ven z toho domu nebo města a setřeste prach svých nohou Mt 10*14 

Není to však totální rozchod s židovstvím. Vždyť v dalším oddíle, na novém místě jde Pavel opět do synagogy a zas rozmlouvá s příslušníky svého národa. Jde o to, že je-li řečeno všechno podstatné a posluchače se přesto nepodařilo přivést k víře v Ježíše Krista, je zbytečné dál je přesvědčovat. Bylo by to jen házení perel sviním. Pro Pavla jistě nebylo jednoduché odhodlat se k rozchodu. Takový neúspěch ho určitě trápil, třebaže se hned poté slibně rozběhla práce mezi pohany. Proto se mu dostává povzbuzení. Ve snu k němu promlouvá Vzkříšený Pán a potvrzuje mu, že je stále komu kázat, že má připravenu půdu pro další setbu evangelia. Jasné pověření ke službě pohanům dostal Pavel již dříve, a přece potřebuje vždy nové povzbuzení, podporu pro konkrétní krok na cestě, ke které byl vyslán. Tak jako je potřebujeme slyšet i my, když podstupujeme nesnadná rozhodnutí, když musíme učinit něco nepříjemného. A také nám se ho dostává – při četbě Písma, v rozhovoru s druhými, při různých setkáních, v určité události, která posílí naše odhodlání. I pro nás má náš Pán nejrůznější způsoby, jak nám být nablízku a poskytnout nám oporu.

Také v Korintu dospělo v určité chvíli napětí mezi Pavlem a synagogou ke snaze obžalovat jej před světským soudem. Jinde tak osvědčená taktika, jak vyšachovat protivníka, tady nevychází. Pavel nemusí ani otevřít ústa na svou obhajobu a všichni jsou ze soudní síně během chvilky elegantně vypoklonkováni, aby nezatěžovali státní správu svými vnitřními spory. Celá záležitost se dokonce obrátí proti Židům. Dav srocený k zajímavé podívané přijímá jemně pohrdlivá slova místodržitele Gallia jako podnět k napadení nového představeného synagogy Sosthena. Nebo snad židé sami napadli svého zástupce, protože špatně hájil jejich věc? 

A Gallio to s klidným srdcem přehlíží. Soudce, který se zdál být v počátku nestranný, najednou ukazuje svou pravou tvář. Tím, že prohlédl podstatu sporu jako náboženskou a odmítl vidět v Pavlově působení ohrožení státu, učinil precedens, který mohl pomoci i jinde v podobných sporech křesťanů se židy. Jenže teď se ukazuje, že jeho nezaujatost je ve skutečnosti možná jen lhostejnost státního úředníka k opravdovému výkonu práva – také ve prospěch utlačených a znevýhodněných. A čtenářům Skutků se tak naznačuje, že skutečnou oporou pro zvěstování evangelia nemůže být nikdy přízeň státních uřadů, nýbrž jedině Vzkříšený Pán svou věrností a mocí. 

Spor křesťanství a židovství o Ježíše jako Mesiáše, zůstává dodnes nevyřešený a bolavý. Výsledek jeho vzplanutí v Korintu nebyl výjimečný tím, že soudce nevynesl žádný více či méně nespravedlivý rozsudek, ale v zjištění, že podobné spory se nedají řešit nějakým nařízením, ale – a to už náš příběh neříká, ale my to známe z díla Kristova i jeho následovníků – všechny rozepře pomůže zahladit pouze tolerance, vzájemné pochopení a bratrská láska. Prostředníkem k takovému smíření ovšem nemůže být žádný lidský soudce, ale jedině milující a ospravedlňující Bůh, náš nebeský Otec.

Bratři a sestry, i pro nás platí: Neboj se! Mluv a nemlč, protože já jsem s tebou a nikdo ti neublíží. Mnozí v tomto městě patří k mému lidu. Ve svých životech často neprohlédáme až do nejhlubšího smyslu té které události, nedokážeme vyřešit každý spor a nevyhneme se ani názorovým rozchodům. Ale můžeme se jistě spolehnout, že v tom všem nad námi drží náš nebeský Otec svou ochrannou ruku a mnohdy jistě také popostrčí běh událostí tím správným směrem. Může si použít naše úspěchy i pády, naše skvělá rozhodnutí i vyložené přehmaty k prosazení svého díla ve světě, k rozšíření známosti svého Jména. Ve spolehnutí na Něj, na Jeho lásku a odpuštění nemůžeme zabloudit, ani když se občas ztratíme či zatouláme. V prostotě každodenního života i v horlivém nadšení pro evangelium – tak, jak je nám to v tu kterou dobu dáno – smíme chválit a oslavovat svého Pána. Mnozí to možná nepochopí a prohlásí to za naše vnitřní náboženské otázky, které se nijak podstatně nedotýkají běhu tohoto světa a jejich životů. Jiní se však nechají pohnout k tomu zásadnímu životnímu rozhodnutí pro Krista, vykročí ze své každodenní rutinní zaběhanosti a dají svým dnům ten nejhlubší smysl, který do našich duší vložil Bůh sám. A tak se nebojme! Jdeme správnou cestou. Vzkříšený a Vyvýšený Pán jde uprostřed nás, je stále s námi. Amen.