11.8.2013 - Kázání Davida Najbrta - Matouš 7*24-8*1


Tohle známé podobenství o dvou domech, respektive o dvou stavitelích uzavírá delší okruh Ježíšových výroků známý jako kázání na hoře. Tato dlouhá řeč tvoří celou pátou, šestou a sedmou kapitolu Matoušova evangelia a je přímo nabita základy Ježíšovy zvěsti.

Nacházíme zde blahoslavenství, modlitbu Páně i nejsilnější tah k vždy hlubší lásce, který dosahuje svého vrcholu ve výzvách k bezpodmínečnému odpuštění a k milování nepřátel.

Ve výzvách, které jsou jednoduché a nepřekroutitelné, osvobozující a nesmírně náročné. V kázání na hoře dosahuje radikálnost Ježíšova učení o vždy hlubší lásce a hlubší spravedlnosti řídící se milosrdenstvím a odpuštěním jednoho ze svých nejvyšších a nejstrmějších vrcholů.

 

To je třeba mít na paměti, když se pouštíme do přemýšlení nad dnešním podobenstvím. K tomu se vztahují jeho úvodní slova: A tak každý, kdo slyší tato má slova a plní je, bude podoben rozvážnému muži, který postavil svůj dům na skále.

Stejně pak začíná i druhá půlka: Ale každý, kdo slyší tato má slova a neplní je, bude podoben muži bláznivému, který postavil svůj dům na písku.

Jde tedy o to, kdo je opravdu Ježíšovým učedníkem, nejen nezúčastněným pozorovatelem, respektive nezúčastněným posluchačem.

Jde o to, kdo chce opravdu Ježíše následovat na cestě hluboké, radikální lásky; stát se Ježíšovým následovníkem, Kristovcem, křesťanem.

A o to, co z toho vyplývá pro náš život, pro naši přítomnost i pro naši budoucnost.

 

Když říkám „přítomnost a budoucnost“, mám na mysli otázku, kdy se má přivalit příval a kdy se ukazuje, jestli stavitel obstál. Je to věc všednodenního života, nebo závěrečný soud po smrti a na konci věků? Ponechme zatím tuto otázku otevřenou a podívejme se na samotný příměr v podobenství použitý.

Všichni samozřejmě chápeme rozdíl mezi rozvážností, která neváhá vynaložit větší námahu, aby celé snažení nepřišlo nazmar; a hloupostí nebo rovnou bláznivostí, která si chce ušetřit námahu, aby se ovšem nakonec zhroutilo všechno.

Připomeňme si jen, že stavební práce byly samozřejmě v tehdejším Izraeli vedeny jinak než dnes. Nemůžeme mluvit o projektové dokumentaci nebo o stavebním dozoru, řeč nemůže být dokonce ani o tom, že stavět dům s pořádnými základy by bylo vůbec zvykem.

Přívalové deště schopné strhnout i ledabyle postavený dům nebyly zřejmě v Palestině problémem, se kterým by bylo třeba dvakrát počítat. Riziko nebylo vysoké a i konzervativní pojišťovna by snad pojistila dům na písku postavený.

 

Stavět rychle, levně, snadno se tedy při hrubém odhadu vyplatí. Pokoušet se o náročnější stavební práce na nesrovnatelně těžším terénu vypadá v této souvislosti zbytečné, škarohlídské, umanuté, hloupé. Dobré pro strašpytle a blázny.

Když se spočítají výhody a nevýhody, plusy a mínusy, náklady a výnosy, dopadá podobenství vlastně přesně obráceně: chytrý a rozvážný muž, který si udělá alespoň základní rozvahu, může klidně postavit dům na písku – zatímco blázen, který paranoicky očekává příchod stoleté či tisícileté vody působí směšně.

Lidé opatrní, konzervativní, ale také poctiví, pořádní, pečliví a důkladní, působili tehdy stejně směšně jako dnes.

 

Podobenství, které Pán Ježíš vypráví, musí tedy svými závěry překvapovat. A přiznejme si to, působí na první pohled opravdu pěkně škarohlídsky.

Vždyť je to smůla nad smůly – jen co postavím dům, přižene se příval, a další dům a jako na potvoru zase. Takovéhle kalendářové příběhy se stávají naštěstí vždycky těm druhým, zní útěcha fanoušků písku a risku, a fanynek snadného, rychlého a levného řešení na klíč.

 

Něco jiného je, když pak opravdu přijde příval a člověku začne téci do bot. Když nastane situace, kdy dům začne na písku pomalu ujíždět, nebo pod sebou rovnou pohřbí a zničí všechno.

Nemohu zde nevzpomenout na slavné kázání našeho faráře Zvonka Šorma v modřanském sboru, který na tento text kázal v době, kdy se na zdech sborového domu objevovaly výrazné praskliny, kdy jsme mohli neděli od neděle sledovat na stěnách modlitebny šířící se spáry.

Nebylo divu: sborový dům modřanské církve stojí v ulici, která nese hrdý název Písková a nese jej oprávněně. Stačilo, aby ulicí při objížďce projelo několik kamiónu a autobusů a příval nabýval reálných obrysů.

Farář Šorm pak v kázání pokračoval v nadsázce plamennou výzvou, obstojí-li sbor při záchraně svého centra podobně jako jiné sbory naší církve, sídlící ovšem v mnohem příhodnějších ulicích jako Českých bratří, Husova, nebo jako radotínský sbor dokonce Na Betonce. Modřanský sbor ve zkoušce obstál, dům byl pevněji usazen, modlitebna dokonce rozšířena, aby se do ní rostoucí sbor vešel.

 

V jaké ulici ale stojí dům našeho života? V podobenství nejde, jak dobře víme, o domy, ani o sborové domy, ale o rozdíl mezi Ježíšovým učedníkem a nezúčastněným posluchačem. Nejde o náš dům, ale o náš život.

Podobenství o dvou stavitelích mluví o tom, že je rozumné a moudré, dobré pro život, řídit se podle Ježíšova příkladu, jednat podle jeho návodu, doslova plnit jeho slova. A naopak, že jen blázen by zůstal stranou a s náročným údělem Kristových následovníků by si radši nezačínal a neplnil.

V perspektivě, která nahlíží za horizont našeho vezdejšího života, tedy vlastně za horizont smrti dostává představa soudu, obraz přívalu, který prověří každý lidský život mnohem reálnější rozměry. Všichni budeme jednou skládat účty ze stavby svého života. A pak se ukáže.

 

Bylo by ovšem chybou chápat tento náš text jako příkaz k výkonu, k plnění, ve smyslu zasloužení si příznivého výsledku. Jako nábor do party, které se slibují šťastné zítřky po smrti. Jako výzvu, že když si vše spočítáš, stát se Ježíšovým učedníkem se ti vyplatí.

Pověrečná, zákonická a mechanická zbožnost, podle které ti dobré skutky zaplatí vstupenku do nebe a strach z pekla ti zabrání škodit nadmíru, nemá s vírou v Ježíše Krista nic společného.

 

Tady si musíme ještě jednou připomenout, co je vlastním obsahem Ježíšovy výzvy k následování, co je tou skálou, která má odolat přívalům, co je náplní života Kristových učedníků.

Je to vždycky hlubší láska, láska i k nepřátelům, odpouštějící láska ochotná k oběti. A opravdu milovat není možné pro zisk, po budoucí profit, protože se to vyplatí. Z takové lásky by zbyla vždy nakonec jen karikatura.

Takto milovat, takovou lásku rozdávat může člověk vždy jen svobodně, z vlastního rozhodnutí, z vlastního vnitřního přesvědčení. Taková láska není ani neuvědomělý cit, ani propočítaná rozvaha, ale rozhodnutí, svobodně a odpovědně učiněné každým z nás pro náš život.

 

Musíme si přitom být samozřejmě vědomi toho, že dosáhnout výšin následování, jak nám je předkládá právě kázání na hoře, je úkol, který i když svobodně vybraný, a s láskou prováděný, je nakonec nad naše lidské síly.

My prostě sami nemáme na to postavit náš dům na skále. Potřebujeme k tomu Boží pomoc, Boží milosrdenství, Boží odpuštění, zkrátka Boží lásku.

Jeho lásku, která odpouští naše hříchy, jeho lásku, kterou nás miluje, i když se stavíme tolikrát proti němu, jeho lásku, ve které nás nechává znovu se vracet, když opouštíme kamenné základy a hrajeme si na vlastním písečku.

Potřebujeme lásku Kristovu, v níž se sám nechal potupit, zabít, zničit pro nás, proto, abychom mohli žít.

To je ta skála, na které stojí za to budovat náš život, ne pro životní zisk, ale abychom opravdu žili. To je ta skála, na které stojí náš život, naše budoucnost, naše spasení. AMEN

Pane Bože, prosíme tě, pomáhej nám vždy nacházet pevný základ našeho života v lásce. Děkujeme, že se smíme ve svém životě radovat z tvé lásky a pevně na ni s důvěrou spoléhat. Prosíme tě posiluj nás, abychom dovedli vždy více rozdávat lásku, vždy více odpouštět a vždy více milovat. Abychom žili podle tvé dobré vůle pro nás, pro lásku tvého Syna, Ježíše Krista. AMEN