1.9.2013 - Skutky 20*17-38


Když něco končí, pak většinou také něco nového začíná. Když se Pán Ježíš loučil se svými učedníky, ukázal jim, že Jeho odchod k Otci má svůj hluboký smysl. Nemohli jej však pochopit hned - uprostřed svých obav, ale přitom také ve velkém očekávání, a posléze v náhlém zármutku z odloučení. Pochopili jej teprve s příchodem Přímluvce a Utěšitele, Ducha pravdy, kterého jim Kristus od svého Otce poslal. A teprve pak byli také schopni plně přijmout úkol, který jim jejich Pán dal, a nést dál evangelium ve svědectví vlastních životů.

            Apoštol Pavel byl dalším z řady těchto svědků, kteří se postavili do služby Kristova díla. Jeho zvěst, kterou chtěl věrně nést až na sám konec světa, jak to Vzkříšený přikázal svým učedníkům, ta zvěst k nám promlouvá přes dávná staletí stejně mohutně a jasně jako svědectví těch prvních, Kristem vyslaných apoštolů, obsažená v evangeliích. Ano, mnohé právě Pavel ve svých listech domyslel a dovysvětlil a určil tak směr dalšího zvěstování i nového promýšlení evangelia.

A teď se loučí s těmi, které Kristu získal, i on sám. Bylo mu dáno poznat, že se jeho pozemská cesta chýlí ke konci. Má následovat svého Pána také do utrpení a úzkostí smrti. Neví sice tak zřetelně, jako to věděl Kristus, co ho čeká, ale je si jistý, že je v Božích rukou a že všechny další události jsou součástí Božího plánu. Že budou příhodným završením jeho misijního nasazení, osvědčením, jak bere Kristův příklad na smrt vážně.

            Ve své řeči na rozloučenou nejprve shrnuje a vlastně i obhajuje své misijní působení v efezském sboru. Ohlíží se zpět, aby ukázal, že šel skutečně cestou následování, cestou, kterou Kristus sám určil svým učedníkům. A svým příkladem chce povzbudit ostatní, aby na této cestě rovněž vytrvali, aby se nedali odradit nesnázemi a protivenstvími, které Pavel prožíval, ale aby právě v nich viděli potvrzení jeho opravdovosti, pravdivosti a věrohodnosti jeho zvěstování. Nechce se nějak chlubit či zakládat kult své osobnosti; ale svým životem víry uprostřed nich jim dal jistý a jasný vzor, o který se pak, po jeho odchodu, budou moci opřít.

            Pavel zároveň zdůraznil, že jeho zvěstování bylo plné a ucelené. Tak jako Kristus, kázal i on evangelium o Boží milosti všem bez rozdílu, židům i pohanům, a to veřejně a nezakrytě. Každý další kazatel musí vycházet ze stejného základu. Jeho zvěst se nemůže zásadně lišit. Je vyloučeno, aby někdo přišel s nějakou novou, dosud skrytou pravdou. Boží vůle se nemění. Jeho láska k člověku je stálá a nezrušitelná. Proto se nemůže měnit ani zvěst o ní. Základní pravdy víry zůstanou vždy stejné, třebaže je s pomocí Ducha svatého odějeme do nových myšlenkových obrazů, aby byly srozumitelné a živě aktuální i pro naši současnost. Proto může apoštol slavnostně prohlásit, že on svůj úkol splnil a svým svědectvím přivedl mnohé k víře v Ježíše Krista, takže jeho vinou nezůstal nikdo bez možnosti poznání spásy, jeho vinou nikdo nezahyne, nebude vyloučen z Boží blízkosti.

            To však neznamená, že by se přestaly dít pokusy nějakou novou pravdu objevit. Kristova cesta, jak se ukázalo i na Pavlově příkladu, není snadná a jednoduchá. Je často provázena obětí a sebezapřením, nesnázemi a těžkostmi, ano i utrpením a smrtí. Proto se člověk bude vždy znovu snažit najít nějakou jinou, rychlejší a bezpečnější cestu, slibující nebe na zemi. Anebo bude usilovat, aby si tu nesnadnou cestu následování ulehčil, bude se snažit obejít všechna úskalí a odstranit všechny překážky. Je to stále stejné nebezpečí pro víru, které na ni útočí ze dvou stran: zvnějšku, ale i zevnitř. Může mít různé podoby a vždy lákavější přísliby, ale ve své podstatě zůstává stejné. A existuje proti němu jediná obrana: ještě pevněji se přidržet evangelia, poměřovat svůdná slova Kristovým příkladem.

            Dosud tu stál na stráži apoštol Pavel. Kázal a zpřítomňoval evangelium, varoval a napomínal, povzbuzoval a utvrzoval v započaté cestě víry, potěšoval a posiloval, když přicházely různé zkoušky, učil jednotě a jednomyslnosti, když docházelo ke střetům a hádkám. Tento úkol nyní svěřuje představitelům sboru, presbyterům. Teď budou oni pastýři Božího lidu, Kristovy církve a budou střežit čistotu víry a věrnost evangeliu, budou bdít nad vzájemnou bratrskou láskou a obětavostí, budou vzorem v horlivosti a příkladném životě víry. Pavel teď předává svou štafetu dál, pověřuje další Kristovy vyznavače strážnou službou víry. Nezůstanou sami. Boží milostivá péče je dál povede a ochrání. Jen se jí teď musí svěřovat a dovolávat sami a vyprošovat ji i pro ty, jež mají nyní sami vést. Jedině Boží milost je k této službě náležitě vyzbrojí, nestačí jen apoštolovo pověření. Jedině Božím Duchem jsme proměňováni z ustaraných a utrápených lidiček v radostné Kristovy vyznavače a následovníky. A pro duchovní pastýře sboru to platí na prvním místě.

Ale proč to nejde bez těch skvělých duchovních vůdců, když máme dar Ducha svatého a jistotu Boží lásky a blízkosti? Proč tu musí být instituce církve, která je tak křehká a zranitelná a někdy se dokonce sama stává zdrojem pohoršení a zamotání pravdy či jejího zkomplikování? Vždyť někdy právě ti, kteří měli vést, se stávají sami svůdci a zavedou mnohé špatným směrem, zatemní jasnou zvěst evangelia naukami, které zaručují prospěch právě a většinou jen jim samým.

Apoštol před nimi také varuje a odkazuje na vlastní příklad: On sám tam, kde hrozilo nebezpečí, že by mohl věrohodnost evangelia oslabit, raději přiložil ruku k dílu, než aby vyžadoval hmotnou podporu svého sboru, na niž by ovšem měl právo, jak v jednom svém listě říká. A tak musíme být vždy obezřetní a poměřovat slova lidská slovy Písma a životní příklad druhých vzorem Kristovým.

Ale ani tak vážné nebezpečí nás nemůže vést k odmítání duchovních autorit a pastýřů církve. Můžeme, ano máme posuzovat jejich slova i činy a nesouhlasit s tím, co nesnese měřítko evangelia. Můžeme je také odvolat, když se proti němu vážně proviní. Ale neobejdeme se bez nich, neobejdeme se ani bez církve. Vždyť Bůh sám nás povolává do společenství. Chce z nás mít svůj lid, svou velkou rodinu. Proto dává každému z nás jedinečný životní úkol a rozdílná obdarování, abychom plný podíl na jejich hojnosti měli právě jen tam, kde se projevují ve svém celku. Jistě, víra jednotlivého člověka je sama o sobě jako krásná květina, která svou vůní oslavuje svého Tvůrce a Pána. Avšak teprve v obrovské kytici vynikne její jedinečnost a právě v celku všech těch barev a vůní splní svůj úkol dokonale. Úkolem pastýřů sboru je uvíjet tuto kytici a dbát o to, aby v ní žádný květ nechyběl.

Apoštol toto své poslání dokončil. Cesta, která jej teď čeká, bude v mnohém podobná Kristovým pašijím. I v tom bude věrně hlásat evangelium o Boží milosti. Tímto svým životním příklonem k Pánu Ježíši, v němž bude svého Spasitele následovat až na smrt. Tato cesta je již čistě osobní. V církvi, ve sboru, máme svou pevnou základnu, své ujištění, že patříme k Božímu lidu, ale v určitých životních chvílích je třeba, aby každý osvědčil svou víru sám osobně. I tehdy se jistě můžeme vzájemně povzbuzovat a potěšovat, ale ten vyznavačský čin musí učinit každý sám za sebe. Proto je loučení Pavla s efezskými tak smutné a bolestné. Nemohou sami svému pastýři oplatit jeho příkladnou péči jinak, než na modlitbách. Nemohou převzít jeho úkol. Naše lidské cesty se mnohdy bolestně rozdělují. Ale vždy zůstává - a přetrvá to, co nás spojuje: Boží milost a láska, v níž se žádný z nás nikdy neztratí a v níž zůstaneme navždy spojeni v Duchu svatém.