1.12.2013 - Kázání Petra Pokorného - Marek 13*31


Bratři a sestry, jsme na začátku adventu, krásné doby adventní, na začátku církevního roku. Advent znamená česky příchod. V církvi se slaví zhruba od 5. st. Ty čtyři neděle adventní se ustavily postupně. Advent slavíme jako dobu předvánoční, před narozením Kristovým. A když se podíváme na texty, které se čtou o adventu z evangelií, tak vidíme, že to vlastně není jenom narození Kristovo, ale také příchod Kristův do Jeruzaléma. Jsou to tytéž texty, které se čtou na neděli květnou před Velikonocemi. A zároveň, když se podíváme na texty z epištol, které se čtou o adventu, tak vidíme, že se vlastně týkají konce tohoto věku, jakoby konce dějin, dovršení celého Božího díla s lidmi. Někdy tomu říkáme druhý příchod Kristův. Jak se to mohlo takto rozvinout? 
Vzpomeňte si, co jsme tady slyšeli od stolu Páně jako čtení ze Starého zákona, z proroka Zacharjáše. Tam se mluví o tom, že přijede král tichý na oslu. Osel v té době již nebyl bojovým zvířetem. Ještě za krále Davida byl, ale za Šalomouna už ne a za proroků teprve ne. To byl bojovým zvířetem kůň. A když přichází pán, král na oslu, tak to znamená: To je král míru, pokoje. To je zřetelná narážka, neboť křesťané si takhle vykládali vjezd Ježíšův do Jeruzaléma. Přijde král pokoje. Ti pozdější křesťané, tehdejší židovští Ježíšovi stoupenci. A opravdu po čase, když Ježíš vystoupil, tak ty naděje vzrostly. A ukázalo se, že dokonce i tehdy, když byl popraven na kříži, tak vlastně působí dál. Vstal z mrtvých. Vstal z mrtvých – to neznamená resuscitaci, že by se oživila mrtvola a on potom ještě nějakou dobu žil, ale znamená to, že vstoupil do nového rozměru života. Vzkříšení z mrtvých tehdy čekali na konci věků. Takže s Ježíšem je spojená budoucnost – to je ten, který má budoucnost. 
Jenomže ta budoucnost, království pokoje a míru bezprostředně s Ježíšem nepřišla. Ti křesťané, kteří se za něho postavili, uvěřili mu, setkali se s ním, jakoby poznali, že působí dál po Velikonocích, ti žili ve světě, který jim mnohdy nebyl příznivě nakloněn. Byli vystavěni nejrůznějším těžkostem. Někdy i pronásledováni. Takže to, co čteme v tom starozákonním očekávání, že přijde král pokoje, přijede na oslu, to se splnilo – křesťané už vědí, kdo má budoucnost – ale ještě neodstranil vozy z Efraima, válečné vozy. Ještě neodstranil tanky a bombardéry, vojenskou moc, která se stále pokouší ovládnout svět. A i když už lidé vědí, že rozpoutat válku je nesmírně riskantní, tak je vojenský průmysl pořád ohromným byznysem v tomto světě. Je to dva tisíce let a zažili jsme války, takže to rozdělení v tom zaslíbení se naplnilo. My víme, kdo je Spasitel, ale spasení, náprava světa ještě nepřišla. Celé dějiny církve – to, že se tady scházíme v Ježíšovu jménu uprostřed tohoto světa, - i když Ježíš čekal království Boží brzo, ty dějiny církve se jakoby rozpínají, posunují mezi tou první částí zaslíbení „přijde král“ – vy poznáte, co má budoucnost, a tím naplněním toho jeho království. 
Apoštol Pavel o tom uvažuje a pro nás je to zvlášť zajímavé, že to bezprostřední očekávání se nesplnilo. Ale neotřáslo to církví. To znamená, že ten blízký odhad nebylo to podstatné. To podstatné bylo skutečně poznat, co má na světě budoucnost. Sám Pán Ježíš odevzdal tohle rozhodnutí o době do rukou Božích. V té kapitole, ze které je vzat ten náš text, sám říká, že o té hodině nikdo neví, ani Syn. (Pokud měl tento vztah k Bohu jako k Otci, jako že měl – ostatní učil také modlit se: Otče náš.) O tom neví ani Syn, jenom Otec. Tohle vědomí, které probleskovalo i za tím Jeho blízkým očekáváním, umožnilo církvi, aby se poměrně snadno a rychle vyrovnala s oddálením toho blízkého příchodu Kristova. 
Ale ta touha po tom, aby se naplnila ta zaslíbení o pokoji, o království Božím, ta zůstala živá a v Markově evangeliu ještě probleskuje, ještě je velmi silná. V té 13. kapitole Markova evangelia, která podává takový pohled na lidské dějiny, tam se vlastně nemluví o Kristově vzkříšení. To je tam zastoupeno tím, že v  době po Velikonocích Kristus mluví živě do současnosti. A ukazuje, jak se chovat v  době, kdy oni už vědí, kdo je jejich králem, co má budoucnost, jaká je povaha Boží – na Kom se zjevila – ale na světě se ještě neprosazuje. Proč ne? No pravděpodobně proto, že se lidé musí jaksi vědomě přiznat k Pánu Bohu, přes překážky, svobodně, že to nemůže Pán Bůh zařídit tak, že by jim urovnal cestu a odstranil všechna nebezpečí, protože potom by člověk byl jenom Boží loutkou. Bůh by si udělal takový scénář, který by předváděl, ale člověk by to vědomě neprožil, nepřiznal se k tomu. Tak to je problém. 
Evangelista Marek nám ukazuje celou tu situaci takovým malým podobenstvím, jak jsme ho četli. Ten život po Kristu a před posledním soudem tak, jak to vyznáváme: narodil se z Marie Panny… v tom našem apoštolském vyznání i v Nikajsko-cařihradském vyznání, tak ten advent je vlastně teprve to „odkud přijde soudit živé i mrtvé“. Příchod. Tak ta doba mezitím je vyjádřena tímto způsobem. Tak jak jsem to četl na začátku: „Jako člověk, který je na cestách: než opustil svůj dům, dal každému služebníku odpovědnost za jeho práci a vrátnému nařídil, aby bděl. Bděte tedy, než Pán domu přijde.“ Tedy je to situace, kdy už my jako Boží děti, Boží služebníci víme, kdo je Pánem. Ten Pán jenom je na cestách. Máme odpovědnost za jeho práci. My máme bdít, neboť nevíme, kdy On přijde. To je naše situace. 
Vypadá to tak, že navenek se skutečně ta moc Boží v dějinách neprosazuje viditelně. Musíme se trochu nad tím zamyslet, abychom si uvědomili, že kromě zla a odcizení, korupce jsou tady ještě jiné síly, které působí dobré věci. Ale viditelné to není. Ten okolní svět to nevnímá. Takže se některým zdá, že ten svět tady nemá žádného pána. Že nebude nikdo, kdo by ho soudil. Takže někteří posly toho Pána odmítají. (Křesťanů není zas tak velká síla – těch vědomých křesťanů. To se teď ukazuje. Dřív to nebylo odlišnější. Jenomže byl zvyk být křesťanem. Vytvořila se určitá tradiční forma, kdy křesťanství patřilo k životu společnosti a těch vědomých křesťanů o moc víc nebylo.) Někteří je odmítají – někteří velmi tvrdě, někteří velmi jemně, jako třeba v tom podobenství o hostině, kde je pán, který připravil hostinu, zve. A někteří v tom podobenství se omlouvají velmi zdvořile: Prosím, přijmi mou omluvu. A někteří ovšem tvrdě napadají jeho služebníky. Když čteme tentýž oddíl, co jsem četl jako text kázání, v Matoušově evangeliu, tak tam je rozpracován a tam se mluví o tom, že někteří, když pán odešel, začali své spoluslužebníky bít, místo co by jim dávali pokrm jejich v čas příhodný. To jsou dějiny lidské. Bít a zabíjet dokonce. Války… To je situace, kdy víme, kdo je Pánem – my to víme! Svět to neví (a o to víc nás to trápí), takže se objevují nejhroznější věci. Dvacáté století – století dvou válek. Dnes se zdá, že v tomhle ta idea pokroku jakoby naprosto ztroskotala. Tak to je ta situace. Pán nedává vědomě najevo svou moc. Tu pravomoc – tam je doslova užito „pravomoc“ – svěřil svým služebníkům, aby odpovědně konali svou práci. Tak to jsme my uprostřed světa, který jakoby neví o tom, že je tady nad ním jeden Pán. 
Tak to je naše situace. To nás rmoutí, znepokojuje nás to, co vidíme kolem sebe, a někdy se zdá, že se skutečně blíží konec lidské civilizace. Už vyšla jedna kniha o znavené Evropě, která umírá, v nakladatelství Karolinum. Jako křesťané se právě z takových textů, které nazýváme apokalyptické – jakoby odhalení dějin dopředu – můžeme učit něco zcela zásadního. Pro lidi apokalypsa znamená zvěst o nějaké hrozné katastrofě. Jenže ty biblické apokalypsy sice mluví o hrozných věcech, dokonce předvídají jakoby předem, ale říkají: Tohle není ještě konec. Konec bude, až Pán přijde. Svět má svého soudce, má svého Pána. Dokonce někdy, když tam říkají: to zlo musí přijít, tak to není, protože by říkaly, že války musí být, protože ony to říkají už ve chvíli (ty apokalypsy byly psány ve chvíli), kdy už to zlo na lidi dopadlo. Ale chtěly říct tím, když jakoby naznačily, že Pán Bůh s tím počítá, že to není čára přes Boží rozpočet, že my jsme se tady vzbouřili a Pán přijde a už nebude mít žádnou moc. On je pryč, ale neumřel. Je na cestách. Na konci Markova evangelia čteme: „Předchází vás do Galileje.“ První křesťané poznali, že je živ, ale nezůstal s nimi. V apoštolském vyznání a v některých těch biblických obrazech čteme, že „byl vzat vzhůru“. Nahoře je v našem symbolickém světě, ve kterém žijeme, klíčová pozice. Je nahoře, není vidět, ale je nahoře. Má moc nad tím světem. 
Dnes možná už je v Číně, kde křesťanů nejvíc přibývá. Někdy si říkám: někdy možná je i na té naší evangelické teologické fakultě. Když tam vidím mladé lidi, kteří přijdou – nechtějí být v církvi, někdy ani nejsou křesťané – a teď pět let studují jenom proto, že cítí jakousi duchovní prázdnotu. Něco hledají. To je zvláštní: mladý člověk. Ne všichni se stanou křesťany, ale zatím jsem nepotkal někoho, kdo by toho litoval, že se tomu věnoval. To mě někdy vrtá hlavou. To je skutečně udivující věc. 
Takže ten svět není ponechán jenom něčemu zlému. Jinak by tady nebylo tolik charitativních organizací! Nemůžeme říkat, že každý myslí jenom na peníze. Spousta lidí dělá dobrovolně dobré věci. Neumím si to představit jinak, než že tady také působí dobrá moc. Včera jsem tady vykládal, jak řecký básník a filozof v 5. st. před Kristem pozoroval, jak je ta lidská společnost zkažená, a říkal, že musí každou chvíli zaniknout. Už se pokládal za takového proroka blízkého konce. No, je to dva a půl tisíce let a nezanikla. Takže tady působí ještě jiná síla. A skutečně, když si to uvědomíme, že Ježíš tady sice není, ale my Ho můžeme volat. Křesťané volali: „Přijď, Pane Ježíši.“ To znamená: On je na zavolanou. Jakoby. Anebo můžeme spolu s ním, s Ježíšem v otčenáši volat k Bohu jako k Otci a prosit o příchod království Božího. Je s námi! Můžeme slyšet jeho hlas, když slyšíme slovo odpuštění nebo požehnání při bohoslužbách, nebo když nás osloví nějaký příběh z Bible. Takže rozhodně neplatí, že Bůh je mrtev. 
Tak co teď dělat, jak na tom jsme. Je to zajímavé, že v Markově evangeliu, což je nejstarší evangelium – bylo napsáno první, Matouš a Lukáš ho už použili ve svých evangeliích. Tam Ježíš líčí situaci svých žáků a říká jim: „Budete pronásledováni.“ Jakoby je na to připravoval. Na tu těžkou zkoušku v tom náročném prostředí. Ale zároveň říká: „Ti, kdo se pro mě vzdali toho, na čem si zakládali, dostanou teď v tomto čase spolu s pronásledováním stokrát víc domů, bratří, sester, matek, dětí a polí a v přicházejícím věku život věčný.“ Takže to není tak, že by ten svět byl špatný, bylo to slzavé údolí a potom by přišlo království Boží, ale je to tak, že už tady tento život nám Pán Bůh dělá bohatší, hlubší, radostnější. Je propojený s více lidmi. To znamená, že my profitujeme na té naší víře. My jsme o tom mluvili s manželkou, když naše děti byly malé. Bylo to za komunismu a museli jsme jim nějak vysvětlit, že budou všelijak postiženi za to, že chodí do kostela a rodiče jsou takoví, jako jsou. Ukazovali jsme jim, jak to vlastně je, že přece jenom z toho pořád profitují, že chodí do mládeže, kde vědí, že se nikdy nebudou – aspoň ne vědomě – šířit drogy nebo něco takového, že mají všude, kam přijdou, někoho, ke komu můžou přijít. Já jsem si to uvědomil na vojně, že kdekoliv jsem byl převeden, tak jsem měl jakousi oporu v místním sboru. Náhodou jsem měl také ohromné štěstí na dobré faráře. A to mě všichni ostatní vojáci záviděli a někteří dokonce se mnou začali chodit do kostela. Tak to je první věc, kterou si musíme uvědomit. 
Druhá věc je to, že to minulé století bylo hrozné století. Dvě světové války s miliony mrtvých a zároveň dva totalitní režimy, které neměly svou obdobu nikdy předtím v dějinách. A holocaust jako pokus o průmyslové vyhubení jednoho národa, což je absolutně největší tragédie lidských dějin. Ale zároveň jsme prožili, že ty dvě totality padly. To nebylo samozřejmé. Ani jsme si nepředstavovali, že je to tak křehké. Že to je vnitřně mnohem slabší, než jsme si mysleli. Neříkám, že zvítězily nějaké velké ideály, ale zvítězila společnost, v které má křesťanské svědectví určitý prostor. Tak tedy Pánu Bohu děkuji každý den. To je ohromná věc. Svět tedy nejde jenom z kopce. Jakoby to dobré a zlé se vyostřují. Stojí proti sobě, ale pokud na to hledíme očima víry v Kristovo vzkříšení, v to že Bůh se k Němu přiznal, pak vidíme, že nakonec zvítězí Ten dobrý, ta dobrá cesta. Ta špatná se ukáže jenom jako stín, který ji provází, ale nemůže ji zbořit. Tak víra je důvěra, že nespějeme k nicotě, ale k cíli a k naplnění naděje. I kdyby přišla katastrofa – a nikde není zaručeno, že dějiny dopadnou dobře – tak do toho nového věku vstoupí to, co tady odpovídá těm, kdo plnili Boží vůli a následovali Ježíše Krista. Ty hodnoty, které tady vznikají, to je náplň království Božího. Říct, že všechno je špatné, což mě lidi někdy říkají: pane faráři, vám to nemusím vykládat, jak je to špatný. Ono to tak není. Říkat, že všecko je špatné, je to nejpohodlnější, co člověk může dělat v takové situaci. To si uvědomme! Říkat si, že všechno je špatné, že darebáci budou mít náskok, je nesmírně pohodlné a my lidem musíme vysvětlit, že šťastný život není život bez problémů a starostí. Je to skutečně pohodlný život a pohodlný život bývá většinou velmi nešťastný. Když se člověk vyhýbá všem konfliktům, ztrácí spolehlivé přátele. Jeden rakouský katolický teolog maďarského původu napsal jednou, že žít život neuspokojený, nešťastný, je to nejpohodlněj&sc