8.12.2013 - kázání Zory Novákové - Izajáš 32*1-5


K adventní době patří vyhlížení a očekávání. Vyhlížení příchodu Spasitele a očekávání nástupu jeho vlády práva a spravedlnosti. Nebo možná očekáváme království milosti a lásky. Vyhlížíme Nový nebeský Jeruzalém? Nebo možná už ani moc nedoufáme a slova o Příchodu Mesiáše se pro nás stala pouhou každoroční připomínkou, ozdobenou pouličními světly, adventními věnci, vůní skořice a jehličí?
To, jak si lidé víry představovali a představují příchod Boží, příchod Božího pomazaného, tedy hebrejsky Mesiáše „Mašíacha“, řecky Krista, se v průběhu věků měnilo a mění. Vždyť „mnohokrát a mnohými způsoby mluvíval Bůh k lidem ústy proroků…“.
Za dnů Izajáše, judského proroka, se vše odvíjelo od krále, který se buď spoléhal na Hospodina a prosazoval jeho Zákon, nebo se ohlížel na pomoc jinou – vlastní, pomoc rádců, šedých eminencí, spojenectví s okolními zeměmi, s kterými podle všech měřítek bylo dozajista výhodné obchodní či spojeneckou smlouvu uzavřít. Když se podíváme i na dnešní a místní politickou situaci, tak se jistě nepodivíme, že i za judských králů převažoval spíše ten druhý, vypočítavý a svévolný případ. A přitom král ve starozákonním pojetí měl být ten, na kterém se zračí Hospodinova sláva, který bude prosazovat Boží zákon, Hospodinovu spravedlnost, dbát na práva těch nejmenších a nejpotřebnějších, a tím naplní svoje poselství, své pomazání Hospodinem – bude odrážet Boží slávu v právu a spravedlnosti mezi lidem. 
Pod pojmem zákon si tady ovšem nelze představovat pouze souhrn nařízení a příkazů. To je v Božích očích až vedlejší. Na druhou stranu, co se stále znovu a znovu opakuje v celém Starém zákoně, je spravedlnost před tváří Boží – ujímat se vdovy, zastávat se práv sirotků, dát nuznému najíst a napít… zkrátka zastávat se těch nejmenších a nejpotřebnějších. Napříč celou Biblí, napříč všemi věky a generacemi svědků a svědkyň víry, se stále znovu mluví buď o výslovně zmíněném právu a spravedlnosti, nebo nevýslovně, v příbězích a poetických obrazech. A neméně také ve slovech, činech i celém poselství Ježíše Nazaretského.
Verše, které jsme slyšeli, však neprorokují pouze příchod moudrých vládců, kteří budou nastolovat svět podle dobrého Božího řádu práva a spravedlnosti. Tyto pojmy si dnes možná spojujeme se složitým právním světem, justicí, se spoustou paragrafů, zákonů a jejich novel. Ale v Písmu mají tato slova jiný význam: jsou silnými výpověďmi o Bohu, o tom, jak se projevuje Boží moc na zemi. Kde se hovoří o právu a spravedlnosti, tam máme co do činění s Boží spásou.
Tato slova proroka Izajáše pocházejí zřejmě z doby asyrského obléhání Jeruzaléma za krále Chizkijáše. Chizkijáš vzal předchozí prorokovo napomínání a výstražná slova soudu vážně a šel všemu lidu příkladem – přestal se spoléhat jak na spojenectví s Egyptem, tak na rady svých rádců, že bude lepší před rozlehlými asyrskými vojsky utéct. Chizkijáš poslechl prorokova slova a spolehl se na Hospodina. „V obrácení a ztišení bude vaše spása, v klidu a důvěře vaše vítězství.“ Přisvojil si tak programové poselství proroka Izajáše, které se zračí i v jeho jméně. Izajáš, Ješajahú, neboli „Hospodin je spása“. A stal se zázrak, po noci obléhání asyrská vojska skutečně odtáhla.
Navzdory tomu, jak pohádkově tento příběh vyznívá, vážnost prorokových slov a to, že je někdo uslyšel, pochopil a uvěřil, je tu jasné, jakož i Boží odpověď na toto vnitřní obrácení. Boží spása je totiž člověku často na dosah ruky, stačí pouze podívat se správným směrem a přijmout, co mu Bůh nabízí.
A do této situace, do nekonečných dní a nocí nejistoty a čekání a vyhlížení, promlouvá Bůh ústy prorokovými: „Hle, král bude kralovat spravedlivě a velmožové budou vládnout podle práva.“
Je zřejmé, že Izajáš tu nemíní příchod dalších králů a velmožů, míní se zde velký Příchod Boží, nastolení Božího království, kde bude sám Bůh přítomen. Pomazaný král, Mesiáš, bude zářit světlem Boží spravedlnosti tak účinně, že tím „nakazí“ další vládce, místodržící, celou infrastrukturu a všechny lidi.  
Proroci nebyli naivní, Izajáš dobře věděl, že nastolení takového idealistického království není reálně možné. To nám historie ukazuje až příliš jasně. Izajáš však mluví o věku, kdy to možné bude. Utěšuje zkoušený lid tím, že tento věk přijde a jeho ozvěny, ozvěny Boží spásy, je možné zažívat už v přítomném životě, pokud těm ozvěnám nastavíme své ucho a otevřeme svá srdce.
Když prorok rozvíjí obraz spásy dále, říká, že „Každý z nich bude jako skrýše před větrem a úkryt před průtrží mračen, jak tekoucí vody ve vyprahlém kraji, jako stín mohutné skály v žíznivé zemi.“ 
To jsou, bratři a sestry, božské tituly, tituly, které patří samotnému Bohu. Lehko představitelné obrazy, při kterých čtenář a čtenářka jen trochu znalí svatých Písem hned zbystří uši – protože tady se nemluví o králích a knížatech, tady se hovoří o samotném Pánu Bohu. Řeč je na jednu stranu o tom, jenž je tak věrný a milosrdný, že uchrání před ostrým vichrem, který v nesnázích bičuje naše mysli, o tom, jenž nás umí svou jemnou paží zakrýt před lijavcem dalších a dalších starostí a životních ran. Ale řeč je i na druhou stranu o tomtéž, který dokáže nejen chránit, ale i naplnit radostí a potěšením naše zkoušená srdce, jako tekoucí vody napájejí vyprahlý kraj, a který dodává sílu a nabízí odpočinutí, jako k tomu vyzývá mohutná skála nabízející stín v žíznivé poušti.
A popis budoucího věku pokračuje dál: „Oči těch, kdo vidí, se neodvrátí, uši těch, kdo slyší, budou pozorně naslouchat. Srdce nerozumných nabude poznání, jazyk koktavých bude hovořit hbitě a jasně. Bloud už nebude zván šlechetný, potměšilci nebude se říkat velkomyslný.“
Je to obraz nastolení dobrého Božího řádu. Oči budou chtít vidět to důležité, co v životě je. Není snadné si přiznat, jak často zavíráme oči před bezprávím či utrpením, s tím, že to nemůžeme nebo nejsme s to ovlivnit, odhlížíme jiným směrem a nechceme vidět svou vlastní odpovědnost. Ve věku Božím však budou oči lidí nasměrovány správně – na toho, v němž se zračí Boží sláva a spravedlnost, kterou v Jeho moci, nemůžeme než předat dál. Uši nepřeslechnou Boží volání. Srdce, které v židovském starozákonním pojetí je centrem rozvažování a myšlení, najednou pochopí tajemství poznání, moudrosti. Zdá se, jako kdyby celý člověk, celá lidská bytost a všechny jeho anténky, čím je možné přijímat informace a orientovat se ve světě, jako kdyby všechno to bylo najednou nasměrováno k Bohu, bylo Bohem prodchnuto, prozářeno, uzdraveno, navráceno do pořádku takového, v jakém to vždy mělo být a k čemu se marně člověk celý život lopotí. Vše, co je na první pohled špatně, se napraví: koktající vysypou z rukávu za sebou pár jazykolamů a skryté vyjde najevo. Lidé a věci se budou nazývat pravými jmény.
Oči uvidí, uši uslyší, srdce porozumí, vše bude podle dobrotivé spravedlnosti Boží. Připomíná nám to něco? V prvním čtení jsme slyšeli také slova z knihy Izajáš, jak je četl kdysi Ježíš: "Duch Hospodinův jest nade mnou; proto mne pomazal, abych přinesl chudým radostnou zvěst; poslal mne, abych vyhlásil zajatcům propuštění a slepým vrácení zraku, abych propustil zdeptané na svobodu, abych vyhlásil léto milosti Hospodinovy".
Jeho slova však v Nazaretu nepřijali. Vždyť ten, kdo je říkal, byl jen syn Josefův, žádný zvláštní člověk, narozený z obyčejné ženy, nějaké Marie... V Ježíšově době totiž byl očekáván Mesiáš jako dávno ztracený mocný král, který vytrhne Izrael z područí mocných říší a nastolí slavné Davidovo království - by, ještě větší a slavnější. Mesiášská očekávání byla tak silná a známá, že se potenciálních vojenských mesiášů obávali i římští králové a místodržící. Je příznačné, jak lidé v každé době lpějí na svých představách a často se mimoděk stane, že je začnou podsouvat Bohu - a pak se diví, že všechno není podle nich.
Předsudky, skepse a nevyvratitelné představy o mesiáši a o tom, co má dělat a jak to má dělat - jak má zachránit člověka a jeho život, zabránily a stále brání lidem přijmout Boží zvěst o vyhlášení léta milosti Hospodinovy, amnestii ne takovou, která rozbouří společnost a rozmnoží i tak velkou zločinnost, nýbrž velkou amnestii Boží, o které svědčili proroci, kterou naplnil Ježíš Kristus svým příchodem, životem, učením i údělem, a která jako velká milost je nabízená v Kristu každému, kdo bude chtít: kdo bude chtít vidět, kdo bude chtít slyšet, kdo bude chtít v srdci porozumět. 
Není to slib vyřešení všech problémů osobních i světových. Příchod Božího království ve své plnosti stále nenastal, abychom mohli vedle Krista jen v radosti a pokoji stát. Velká prorokova slova o právu a spravedlnosti, o spáse, o tom chození v Boží ochranné i útěšné přítomnosti, se ještě nenaplnila.
Ale ozvěny spásy, ozvěny tohoto Kristova království se už mohou projevovat na těch, kdo mají oči a uši otevřené, a mohou tu radostnou zvěst o přicházejícím právu a spravedlnosti, o velké Boží milosti předávat dál.
Kéž ani my nemáme předsudky, kéž ani my nediktujeme Bohu, jak, kdy a v čem se má jeho spása projevovat. Kéž i my stojíme připraveni a s otevřeným srdcem svědčíme o Mesiáši, Božím Synu, který se narodil kdysi v Betlémě, pobýval mezi námi a nabídl nám a všem lidem milost a život v přicházejícím právu a spravedlnosti Boží - nabídl nám život s Bohem. A tato nabídka stále trvá.
Pane Bože, děkujeme Ti, že jsi svoji milost zjevil na tom Nejmenším. Že jsi přišel v Kristu jako člověk odkazující k Tvé slávě, že jsi v Kristu naplnil své poselství spásy nabízené všem lidem. Směřuj naše oči k Tobě a nezaslepuj nás, ať můžeme vyhlížet i Tvůj slavný příchod. Amen.