12.1.2014 - Marek 1*4b-11


Ježíšův křest je první událostí, o které se v Markově evangeliu dovídáme. Neslyšíme tu nic o Ježíšově původu či narození, nejsme předem připravováni na pochopení Kristova významu, ale vstupujeme přímo do jeho příběhu ve chvíli, kdy začíná naplňovat své poslání.

Jeho vystoupení však přece jen není bez návaznosti na předchozí události. Jsou to dějiny Izraele, Božího vyvoleného lidu, které tvoří kulisu jeho příběhu. Ježíšovo vystoupení je podbarvené nadějnou prorockou zvěstí a dlouhým toužebným očekáváním příchodu Mesiáše. Ježíš z Nazareta přichází do míst, kde se touto nadějí žije, kde zaznívá aktuální výzva k přípravě na Boží příchod, na proměnu života tak, aby člověk dostál Božímu nároku. Přichází na poušť, místo zlomových okamžiků v životě izraelského lidu, kde Jan zve k pokání a křtu na odpuštění hříchů. Připojuje se k zástupu hříšníků a čeká na svůj křest. Jako by to nebyl právě on, kdo má křtít Duchem svatým.

Ano, bratři a sestry, Ježíš Nazaretský nevstupuje do plného lidství v jeho výšinách a strhujících vzorech, aby nás ohromil a hned na začátku přesvědčil o své jedinečnosti. Přijímá své člověčenství právě v jeho bídě a nouzi, uprostřed těch, kdo si svou nedostatečnost uvědomují. Je solidární s těmi, kdo se sami zachránit nemohou, a přece po záchraně touží. Zachránce sám vstupuje do hlubin lidských vin a bere je na sebe. Stává se jedním z nás, a proto nám tak dokonale rozumí. Přijímá náš úděl, aby nám ho pomohl nést, aby nám ukázal, jak jej přetvořit v úkol a přijmout jako slavné poslání.  Sám se nechá pokřtít na odpuštění hříchů od toho, kdo o něm vydal svědectví. Potvrzuje sám na sobě závážnost takového rozhodnutí a právě v něm otevírá cestu k následování, k novému životu vstříc Božímu proměňujícímu jednání.

Není to však jen gesto, které nám má ukázat, jakou cestou se vydat, pokyn k nastoupení našeho učednictví. Je to zároveň Ježíšova vlastní cesta, kterou dobrovolně přijímá. Cesta dotazování po Boží vůli a hledání jejího naplnění, cesta zmocnění Duchem svatým k úkolu, který by si člověk sám nevybral, který však je přece tím největším životním darem. Je to cesta záchrany lidského bytí v jeho jedinečnosti a plnosti, v jeho vztahu k Bohu i bližnímu. Je to cesta Mesiáše, toho silnějšího, než kdokoliv z nás, a přece také cesta naše, protože právě jím umožněná, jím otevřená a připravená k projití. Je to Boží cesta svěřená člověku. Ježíš z Nazareta se jí ujímá. Přijímá křest od Jana a v něm dostává od Boha, svého nebeského Otce toto poslání.

Bůh se k Ježíši přiznává právě v jeho lidství. Nazývá jej svým Synem ve chvíli, kdy z něj stéká voda křtu na odpuštění hříchů. Tam, kde vstupuje do celé bídy lidství, přijímá ji a nese k očištění. Právě v té neokázalosti a otevřenosti, v tom způsobu služebníka je hoden stát se Kristem, zachráncem těch nejubožejších.     

Potvrzení tohoto Ježíšova postavení provázejí Boží znamení. Otevřená nebesa, viditelné zmocnění Duchem svatým a hlas prohlašující Ježíše milovaným Božím Synem. Je to vlastně dvojí potvrzení. Především Ježíši samému. Právě On si má být jistý svým místem v Božím díle, svým jedinečným vztahem k nebeskému Otci. On je tím, na němž se naplňují dávná zaslíbení, v něm se uskutečňuje nová smlouva Hospodina s jeho lidem. Kvůli němu se otevřelo nebe, aby na zem sestoupilo Boží království. A už se nikdy nezavře, protože Bůh sám v Kristu zrušil to, co nás od něj dělilo, v Něm se stal i naším Otcem. V Ježíši Kristu se tedy Boží milost potvrzuje i nám. Bůh v Něm znovu naplnil naše lidství skutečným smyslem a dal našemu životnímu úsilí skvělý cíl ve své blízkosti. Ve chvíli křtu začíná Ježíšova mesiášská cesta, jeho příběh obnoveného lidství, které bude završeno na Golgotě a potvrzeno vyznáním setníka – jednoho z těch hříšníků, mezi nimiž svou cestu právě začíná: „Ten člověk byl opravdu Syn Boží.“

Ježíšova cesta obnovy lidství je tedy i naší cestou. On ji pro nás otevřel a umožnil. Prošel ji od počátku až do konce a zvítězil. Obstál před svým nebeským Otcem. I za nás. Zve nás k následování a sám nás na té cestě vede i podpírá. I my na ni smíme vstupovat křtem. Smíme slyšet, že i nás Bůh přijímá za své a připojuje mezi účastníky svého království. Nepotřebujeme víc, než přiznat si celou bídu svého lidství, tíhu všeho toho, co se nám nepovedlo, co jsme pokazili, co jsme ani nezačali a nezkusili, i svou nemožnost sami ze sebe něco na tom změnit, a přece po tom opravdu toužit. Stačí jen odhodlat se vykročit vstříc Tomu, který nám jde sám v ústrety a již napřahuje svou otcovskou náruč k radostnému objetí. Kristus vstupující do vod Jordánu je nám v tom příkladem.   

Ale ten začátek máme již přece za sebou. Byli jsme pokřtěni, vyznali jsme svou touhu po novém začátku i ochotu měnit se k Božímu obrazu. Nebo jsme se ke svému křtu přiznali a potvrdili tak nasměrování, které našemu životu dali naši nejbližší. Již jsme se vydali cestou následování plni nadšení pro Krista a jeho způsob bytí, či proto, že nás tou cestou nese společenství Božích svědků, našich předků, přátel i blízkých, nebo proto, že neznáme žádnou lepší cestu, třebaže to nedokážeme dostatečně popsat a zdůvodnit, ale tak jsme to prostě přijali a tak se to snažíme žít.

Ano, ale je třeba stále si připomínat, že nemáme svůj začátek sami v sobě, že cesta, po které s pomocí Ducha svatého jdeme, je nám umožněná právě jen díky Kristu a jeho dílu smíření. A to, že po ní jdeme, že je Boží milost, jeho laskavé otcovské vedení. K tomu se musíme stále vracet, abychom nezabloudili na výšinách svých představ a očekávání, abychom blízkost Boží nezaměnili za vlastní velikost, abychom si nemysleli, že jsme již dospěli k cíli a už se nemusíme o nic snažit. Vždyť tak rádi zapomínáme, že plnost lidství začíná právě v jeho nízkosti a křehkosti, že člověkem se stávám tam, kde jsem solidární s ostatními, kde mi nejde o sebe, ale o druhé. Jít cestou následování Krista tedy neznamená především pracovat sám na sobě, abych dospěla až k dokonalosti, ale pracovat pro druhé – a na sebe proto zapomínat, nést jejich břemena, sloužit jim v jejich nouzi a trápení. Těm nejbližším, v rodině, ve svém povolání, tam, kde žijeme, i těm, se kterými se v životě jen tak letmo setkáme. To je ta nejlidštější cesta, po které se přichází k pravému bytí, ke skutečné velikosti, na které prohlédáme k Boží slávě a setkáváme se s jeho blízkostí. Cesta, kterou nám Kristus ve křtu otevřel, svým Duchem nás po ní vede a obnovuje na ní naše společenství s nebeským Otcem i bližními.  

Pane Ježíši Kriste, děkujeme za bohatství života, které jsi nám otevřel, ke kterému nás zveš a které nám pomáháš uskutečňovat. Děkujeme, že jsme pokřtěním ve Tvé jméno směli vstoupit do plnosti bytí. Prosíme, podpírej nás svým Duchem, abychom z cesty následování neuhýbali, ale přijímali ji se vším, co přináší, v důvěře, že Ty jsi vždy a ve všem s námi, jdeš před námi, ukazuješ nám cestu a směřuješ nás k plnosti života v Božím království. Amen.