30. 4. 2006 - "Zkušební" kázání na text 1. Petrovy 5,1-10


Bratři a sestry, v naší církvi se otevřelo důležité téma k přemýšlení, téma budování sboru. Ve Vaší situaci, kdy hledáte nového faráře, je možná o to aktuálnější. Je to ovšem téma velmi široké a možná tou výchozí otázkou je, z které strany se do něj pustit. Především je dobré vědět, na jakých základech stavíme, i když právě o nich pak dál už nemluvíme, protože jsou pro nás samozřejmé a jasné.

Nikdo totiž nemůže položit jiný základ než ten, který už je položen, a to je Ježíš Kristus. (1K 3.10) Říká apoštol Pavel. Na tomto základu stavíme každý z nás své životy a společně sborové obecenství. Jak ta stavba obstojí, to se dovíme až na konci všech dní. Ale už tady a teď se ukazuje, jak přitažlivá a něčím důležitá je také pro ostatní. Jak pomáhá těm, kdo o nezbytnosti toho nejlepšího základu ještě nevědí, objevit jej i pro sebe. Proto by ta stavba sboru měla být místem útočištným a domovem všem, kdo ji kdy navštíví.

Budování sboru leží velkou měrou na presbyterech. Ale jistě každý, kdo touží, aby církev skutečně plnila své krásné poslání, se nechá oslovit slovy apoštolovými. Byla psána zřejmě sboru podrobenému zkoušce pronásledování. Proto se tu mluví o svědectví Kristova utrpení, jehož smysl dosvědčují křesťané nejvěrohodněji právě tím, že jsou připraveni také se utrpení nevyhnout, bude-li to nutné k osvědčení pevnosti a vytrvalosti jejich víry. Budoucí sláva Kristova panování je skutečností tak nosnou, že se vyplatí pro ni nasadit i život, ano, dokonce prozařuje již teď všechno naše nynější soužení. Apoštol tak nenápadně připomněl to nejdůležitější, co by žádnému presbyterovi - a jistě ani žádnému křesťanovi - nemělo chybět: Vytrvalost a pevnost víry.

Zároveň je hned v úvodu zdůrazněna stejná odpovědnost apoštola - my snad můžeme pro naše potřeby dosadit faráře - a presbyterů. Kazatel není ve svém postavení nikterak nadřazený, je vlastně jedním ze starších. Není svým apoštolským úřadem povýšen nad ostatní, ale stojí uprostřed nich. A to i ve chvíli, kdy je napomíná a pobízí. Ano, právě ve věci, která se bytostně dotýká také toho, kdo napomíná. Právě z této pozice zní pobídka nejnaléhavěji a nejvěrohodněji. Někde jsem slyšela, že kazatel káže i pro sebe. Stejně tak platí, že i všechno napomínání má v první řadě mířit také na sebe. Sám být zároveň příkladem toho, k čemu vybízí.

Ke svému napomenutí užívá apoštol prastarého obrazu pastýře a jeho stáda. Už sám ten obraz skýtá hojnost motivů, které by bylo možno rozvinout. Ale náš autor je nechává nevyužity. Snad právě proto, že jsou tak jasné. Jistě se těm bratřím a sestrám tenkrát, jako i nám dnes, vybavilo Ježíšovo slovo o dobrém Pastýři, který položí svůj život za ovce, či podobenství o pastýři, který hledá ztracenou ovečku, dokud ji nenajde. Ten obraz není třeba dlouze rozebírat. Jde o to, co to znamená v docela konkrétní situaci starších určitého sboru. To je osvětleno na třech protikladných dvojicích.

Ta první dvojice je: ne z donucení, ale dobrovolně. Není pochyb o tom, že práce, kterou člověk dělá nerad, či dokonce pod tlakem, nedosáhne nikdy těch kvalit, jakou se vyznačuje práce vykonávaná se zájmem a láskou. Ale víme, jak to bývá s volbou staršovstva. Je spousta sborů, kde nás chodí málo, pravidelně ještě míň, a tak vybrat z toho mála skutečné sloupy sboru, může někdy působit značné obtíže. A pak ten, kdo je navržen, to může cítit jako nátlak a již se nerozhoduje celkem svobodně. Ale na druhou stranu: není nakonec každá situace rozhodování určitým tlakem? Mohou být naše ruce někdy naprosto volné a naše mysl naprosto svobodná? A tak je možné v této dvojici zahlédnout ne varování pro ty, kdo volí staršovstvo, ale povzbuzení právě do situací, kdy se cítíme někam dostrkáni, kdy máme pocit, že nás okolnosti přinutily vzít funkci, pro kterou - podle svého nejlepšího uvážení - nemáme zdaleka všechny předpoklady. Slyš ty, kdo paseš to Boží stádečko, že máš pořád možnost zvolit tu druhou variantu. Ať už to bylo na začátku jakkoli, teď můžeš odvést tu nejlepší práci, se zájmem a láskou, tak jak rozpoznáváš Boží vůli v té které věci. Neříkej si pořád, žes to vlastně nechtěl a že s tím praštíš, jak jen to bude možné, ale nech se nést tím úkolem, který ti byl svěřen, jednej na svém místě podle svého nejlepšího vědomí a svědomí.

Ta druhá dvojice: ne z nízké zištnosti, ale s horlivou ochotou, nás možná trochu zarazí. Jako dnes, jistě ani tenkrát nebyla církev místem, kde se hromadily peníze. Ale přece jen se jistě našli také bohatí lidé, kteří při svém vstupu do církve věnovali sboru všechen svůj majetek, nebo jeho značnou část. Ale i kdyby takových lidí nebylo, již tenkrát se pořádaly různé sbírky na podporu chudých ve sboru i na pomoc jiným sborům. Víme i z našich dějin, že právě v dobách zlých a nebezpečných se najdou lidé, kteří z nich umí pro sebe vytěžit maximum. (Povodně…) Ani církev není takového nebezpečí ušetřena. Ale přesuňme důraz tam, kam patří, tedy na to druhé slovo: s horlivou ochotou. To má být motorem našeho jednání. Tedy dávat se k dispozici pro druhé, ne sám pro sebe. Vést věci sboru tak, aby byly k užitku všem, nejen nebo hlavně mě samé. A může se docela dobře stát, že věci sboru půjdou dokonce proti mému vlastními zisku. Ve světě všemožných podnikatelských aktivit by jistě nedalo mnoho práce takový příklad vymyslet. Ovšem v perspektivě Božího království získávají zisk a ztráta většinou opačná znaménka, než v hodnocení světa. A právě na to by měl starší sboru pamatovat.

A ta poslední dvojice: ne jako páni, ale buďte příkladem. Že nemáme chtít panovat nad druhými a utlačovat je, známe dobře již z napomenutí Ježíšova učedníkům. Postavení staršího sboru nemá ukojit naši touhu po moci, po ovládání druhých, nemá lichotit naší ješitnosti, že mezi ostatními něco znamenáme, nemá v nás utvrdit přesvědčení, že bez nás by to nešlo a po nás to půjde určitě od desíti k pěti. Postavení presbytera má vést naopak k odpovědnosti. To stádečko, které je nám svěřeno, je částí Božího lidu. Z Boží moci je nám dáno do péče, a jen odtud vyplývá naše postavení, určitá naše moc. Ale právě v tom je také naše odpovědnost. Presbyter má sboru zrcadlit Pána Boha, má mu být příkladem, jak má křesťan jednat, má mu být vzorem v následování Pána Ježíše, a proto také služebníkem všech. Ano, i ta vedoucí úloha v církvi má mít opačné znaménko než ve světě.

Každý z těch pastýřů jednotlivých sborů je tu jen dočasně. Je tu jen jako zástupce a představitel Kristův. Jakoby na záskok. Až se ukáže ten nejvyšší pastýř, naše úloha skončí, naše břímě bude sejmuto a budeme se moci již jen radovat v Kristově slávě.

Ale k napomenutí presbyterům je připojeno ještě napomenutí těm mladším. Oproti označení "starší", které zcela jistě označuje určité postavení ve sboru, oslovení "mladší" se zřejmě bude skutečně vztahovat na lidi mladší věkem. Těm je řečeno docela jednoduše: Podřizujte se starším. Nevím, jestli už tenkrát žila mládež v přesvědčení, že staří jsou příliš konzervativní a že je třeba prosadit zásadní změny, či zda chtěl náš pisatel své napomenutí prostě nějak vyvážit, či zda je za tím ještě něco jiného. Jisté je, že mladší mají mít úctu ke starším, a tato úcta má držet na uzdě všechnu odbojnost mládí a všechny novoty podřídit pečlivému uvážení starších. Víme, že mládí přináší nové názory, často nezatížené předsudky starších generací. Ale žádný pokrok nenahradí vztahy narušené ukvapeným či nedozrálým rozhodnutím, žádný převratný objev nezahladí trhliny ve stavbě sborového společenství. Naše oboustranné vztahy mají být neseny pokorou, vědomím, že pravda je nad námi, sami ji nevlastníme. S tímto vědomím spolu můžeme dobře a věcně komunikovat přes všechny rozdíly generační, názorové i rozdíly životních zkušeností. Takový přístup má také Boží požehnání.

Modlitba: Pane Ježíši Kriste, Ty jsi nám sám na sobě ukázal tu nekonečnou pokoru, která láme zlo a proráží i tak nepřekonatelnou překážku, jakou je smrt. Děkujeme za podíl na slávě, který jsi nám takto vydobyl. Prosíme, veď nás, abychom si dokázali počínat stejně. Abychom naše sborová obecenství budovali na pokoře a lásce, ne na sobeckých zájmech, které nás rozdělují. Prosíme dej, aby nám společenství církve bylo oporou a posilou i v našich všedních dnech. Naplň nás dary svého Ducha tak, abychom skutečně byli Tvou církví, která žije radostí z Tvého vítězství, kde nově příchozí nacházejí zázemí, opuštění domov a nemocní potěšení. Pomoz Ty sám svým svatým Duchem hledat cesty k srdcím našich bližních i nové možnosti, jak budovat naše sbory Tobě k oslavení a nám všem k radosti a užitku. Amen.