5. 11. 2006 - První kázání již jako letohradská farářka na Žalm 121


Bratři a sestry, slova Žalmu, která jsme nyní četli, jsme zvyklí slýchat na konci bohoslužeb jako slova požehnání. I dnes jsme si je přišli poslechnout. Povzbudivá slova vyslání do dalších dní našich životů potřebujeme slyšet co nejčastěji. Chceme být vždy znovu ujištěni Boží přítomností, pomocí a ochranou.

Je dobře, že jsme zde, že hledáme posilu a potěšení u Hospodina. Ono totiž v posledu není jedno, komu či čemu věřím, ke komu se utíkám, když je mi zle, koho chválím a komu děkuji za každou drobnou radost dní všedních i svátečních. Je sice moderní říkat, že je přece jen jeden Bůh, a tak je lhostejné, jestli jej nazývám Hospodin či Alláh či neviditelné a nepostižitelné jsoucno.

Jistě, je jen jeden Bůh a jen my lidé mu dáváme různá jména. Ovšem spolu se jménem do něj vkládáme své představy o tom, jaký je a hlavně jaký by měl být, abychom mu byli ochotni věřit. Takový bůh nám však nic nepomůže, protože je pouhou modlou, jen naší zbožnou či spíše bezbožnou představou. Můžeme sice pozvedat oči k horám, objímat stromy, směřovat svá srdce do neproniknutelných hlubin bytí či svého vlastního nitra, můžeme se brouzdat po internetových stránkách nejpodivuhodnějších osobnosti - či kde všude hledá svou spásu člověk naší doby - ale skutečná pomoc přichází toliko od Hospodina. Pomoc přichází od svrchovaného Pána, kterého jsme si sami nevymysleli, ale který stvořil nás i všechno kolem nás; to, co známe i neznáme, ano i to, co se lidstvu možná nepodaří nikdy odhalit a probádat. Pomoc přichází od Boha, kterému jméno nevymyslel žádný člověk, ale který nám je sám zjevil, sám prokázal, že je ten, který je a bude s námi a nic na tom nezmění, zda to chceme nebo ne, zda tomu rozumíme, či jen docela prostě věříme, zda se na to rozpomínáme jen ve dnech svátečních, či zda jsme tomuto rozpoznání podřídili i své dny všední.

On je skutečný a pravý Bůh, třebaže si naši oddanost a úctu nevynucuje násilím, žádnými hromy a blesky, ale čeká, až mu přiznáme čest a slávu a necháme se jím vést. Ano, právě proto je Hospodin Bůh jediný a jedinečný. Třebaže se obejde bez našeho uznání, přece touží po obecenství s námi, otvírá nám svou náruč a vychází nám notný kus vstříc.

Izraelci zpívali tento náš žalm cestou do chrámu. Byla to cesta obtížná a namáhavá, když uvážíme, že chrám se nacházel v Jeruzalémě a věřící se do něj scházeli až z nejvzdálenějších koutů země. Byla to cesta mnohdy také nebezpečná. Vzpomeňme na Ježíšovo podobenství o milosrdném Samařanu. Ten našel zbitého a okradeného, polomrtvého poutníka právě na této cestě. Ale přesto to byla cesta radostná a nadějná, cesta, na které bylo možno si zpívat, protože to byla cesta do Boží blízkosti, cesta vstříc setkání. A byla to již zároveň cesta s Hospodinem, cesta v Boží ochraně, protože Hospodin není uzavřen v prostorách chrámu - třebaže zaslíbit, že právě tam chce být svému lidu přítomen - On je se svým lidem vždy a všude. On si nikdy nebere volno, nečerpá si řádnou dovolenou. On dokonce ani oka nezamhouří, jak to s nádhernou básnickou nadsázkou líčí žalmista. Ano, nedříme a nespí ten, jenž chrání Izraele.

Bratři a sestry, takovou radostnou a nadějnou cestou do Boží přítomnosti a v jeho péči a ochraně, smí být i celý náš život - pokud o to budeme stát, pokud po tom budeme toužit a na modlitbách o to prosit. S takovou nadějí, ano s takovou jistotou smíme vstupovat do každého nového dne, navzdory všelijakým našim obavám a starostem, navzdory vší vnější nejistotě. Většinou nemáme mnoho důvodů malovat si budoucnost v růžových barvách. Ale žalmista také nezpívá o široké a přehledné cestě prosté všech úskalí a nebezpečných úseků. On o nich až moc dobře ví. Zná místa, kde by mohla jeho noha uklouznout, ví o etapách, kde na něj bude dotírat smrtící žár slunce, či jej svádět z cesty šalebná záře měsíce. Nenechá se tím však zneklidnit, protože stejně dobře ví o Boží pomoci a ochraně. Věří, že Hospodin nedopustí nic, co by mu uškodilo, co by způsobilo pád, z něhož by již nedokázal povstat. Jak říká apoštol: Náš Pán na nás nenaloží víc, než co bychom dokázali unést.

Ale nástrahy cesty nebyly tím nejhorším, čeho se mohl žalmista obávat. Stejné, ne-li větší nebezpečí pro něj mohly přestavovat tajemné a nevyzpytatelné síly přírody. Pro okolní národy to byla božstva, jimž se lidé kořili. Zejména slunce a měsíc. Snad se nad takovými obavami pousmějeme, nebo si řekneme, jak je dobře, že už jsou nám podobné představy cizí, že už nemusíme mít z přírody děs a hrůzu. Jenže příroda nám vždy znovu připomene, že i pro nás zůstává nevyzpytatelná a mnohdy děsivá, třebaže již známe mnohé zákonitosti jejích dějů i kdy a jak k nim dochází. Ale předcházet, ba dokonce zabránit jim, to se nám dodnes nedaří. A tak, třebaže se naše myšlení a poznání posunulo o notný kus kupředu, přece zůstáváme stejně ohrožení a zranitelní jako lidé kterékoliv doby před námi. A navíc máme ještě své nové, moderní děsy a nejistoty. Nemáme pro ně tak poetická jména, ale snažíme si je naklonit, učíme se je zvládat obobně jako žalmistovi současníci. A nadto si namlouváme, že to nakonec zvládneme sami. Že na to jednou přijdeme, jak poručit větru i dešti, jak vyléčit každou nemoc i trápení, jak vybudovat ráj na zemi... Ovšem když pak nějaká ta hrůza dolehne na nás osobně, jsme dvojnásob bezmocní a chytáme se těch nejpodivuhodnějších berliček.

Náš Pán nám zaslibuje ochranu na celé té naší životní pouti. Ochrání naše vycházení i vcházení. Všimněte si, jak je to proti našemu běžnému vnímání obrácené. Pro nás je důležité někam přijít, s někým se setkat, něco prožít a pak zase odejít. Jdeme od jednoho prožitku k druhému, skládáme je dohromady a to mezitím jako by byla jen jakási vata, výplň mezi tím skutečně důležitým. Žalmistův pohled je trochu jiný. I pro něj je jistě závažné to setkávání, které je výchozím bodem pro další životní cestu. A významné jsou i ty návraty k novým setkáním, k dalším zkušenostem. Ale ta cesta mezi nimi - to je přece také skutečný život. Je to osvědčování, vydávání toho nejlepšího, co je v nás, proměňování hřiven, které jsme přijali při tom prvním vyjití, při svém narození, ale také prohlubování a zhodnocování těch dalších podnětů a setkání. Na této cestě nás vždy může provázet myšlenka na nové vejití, na příští setkání, na další mocný prožitek Boží přítomnosti. To nás může nést, povzbuzovat a posilovat, může nám to pomoci znovu překonat ty nebezpečné a nepříjemné úseky, dát nám naději a výhled do příštích dní. Žalmista odcházel z chrámu s touhou po novém návratu. A také my smíme vidět svůj život, své příští dny, které leží před námi, nikoli z pohledu postupného odcházení, úbytku sil, ztráty jistot a nadějí, ale z perspektivy nových návratů, nových setkání, ano v naději na návrat k Tomu, z jehož Stvořitelských a Otcovských rukou jsme vzešli. Kéž nám tento pohled nikdo a nic nezkalí. Amen.