28. 1. 2007 - Kázání z ekumenické bohoslužby na texty z 1. Korintským 12,12-27 + Matouše 25,31-46


Milé shromáždění, v Kristu bratři a sestry,

sešli jsme se jako křesťané, jako Kristovy vyznavači pokřtění v jeho jméno, a proto pro nás rozhodně platí ten Pavlův obraz jednoho těla s mnohostí jeho částí. Jsme součástí Kristova těla jako církve, a tím spíše jako jednotlivci. A to i přes to, že si to mnohdy neumíme představit nebo se nám to zdá nepřijatelné, neproveditelné atp. Také máme strach o svoji jedinečnost, o svou identitu. Z naší strany si možná říkáme, proč někdo potřebuje chodit na chlapy, nebo na půlnoční, proč mu nestačí to, co má doma? Z vaší strany zřejmě podobné otázky zaznívají nad těmi, kdo k nám chodí na biblické hodiny. A obojí se bojíme, že o ty lidičky přijdeme, že nám je ta druhá strana přetáhne k sobě. V logice Pavlova obrazu jsme jako tělo, které odmítá spolupracovat, ve kterém jedna část žárlí na druhou a nepřeje jí úspěch. Místo abychom se radovali, že si můžeme navzájem sloužit, že u katolíků se chlapi dovědí, jak být správnými křesťany a neztratit přitom zvláštnost svého mužství, jak dobře fungovat jako otcové ve svých rodinách a jak uplatňovat biblické vzory ve změněném modelu společnosti, že u evangelíků zas můžeme diskutovat o své víře, osahávat si své vlastní postoje a porovnávat je s rozmanitou škálou jiných osobních zkušeností, místo toho, abychom si uvědomili, jak nás to obohacuje a rozvíjí, jak nás to nutí neustrnout v samozřejmosti a stereotypu toho, kam jsme již ve víře dospěli, místo toho máme ze sebe strach a udržujeme si určitý odstup. Někdo větší, někdo menší, ale rozhodně asi nevnímáme jeden druhého jako důležitou a nezbytnou součást svého života, a dokonce jako součást nesmírně užitečnou.

Dá se jistě namítnout, že tělo funguje poměrně dobře i bez toho, že by jednotlivé jeho části byly dopodrobna seznámeny s činností ostatních, rozuměly jim a vědomě je podporovaly. Ano, zdá se, že to tak je, pokud ovšem nepřijde nějaká nesnáz či rána. Pak můžeme brát prášky na bolest, ale uzdravení nepřijde, pokud neodhalíme příčinu a nezačneme ji opravdu léčit. Nadto má tato skutečnost při církvi ještě své další důsledky. Cokoliv ve svém životě pokazí někdo z věřících, či konkrétní společenství, určitá církev, to je naší společností okamžitě převedeno na všechny křesťany. Jeden se prohřeší zpronevěrou a už si okolí mne ruce: Jen se podívejte, jací jsou ti křesťané zloději a nám by chtěli kázat. Rozhodně se od nich držte dál... Dosaďte si do tohoto vzorce kteroukoli kauzu poslední doby a budete mít docela dobrý obraz toho, jak nás vidí naši spoluobčané…

Díky Bohu to podobně funguje i s dobrými činy. Jenže jich musí být mnohem více, nejlépe celý svatý život bez nejmenšího škobrtnutí. Proto je dobré spojit své síly a hledat, jak se vzájemně podpořit, spolupracovat a dál rozvíjet dobré dílo, které se již děje. Na obou stranách fungují dobré projekty, ve kterých se nasazují obětaví lidé. To je skvělé. Ale mnohé věci by šly ještě lépe a rychleji, kdybychom k nim přizvali také druhou stranu, kdybychom se nesnažili navzájem se trumfovat, kdo z nás je v tom či onom lepší. Pak bychom se nejen lépe poznávali a navzájem si pomáhali, ale také naše radost z dobrého díla by byla ještě větší - protože společná.

Tím samozřejmě nechci říci, že se tu nic neděje, že se o nic nesnažíme. Ale jistě se mnou budete souhlasit, že do toho zdravého dobře fungujícího Kristova těla, jak je vykresluje apoštol, máme ještě hodně daleko. Mám velkou radost z toho, jak srdečné jsou vztahy mezi katolíky a evangelíky v Letohradě, z toho, že se vzájemně zveme na zajímavé akce a také se nebojíme na ně přijít, i když se konají u sousedů, a jistě by se našly i další příklady, o nichž jako nově příchozí, ještě nevím. Ale neměli bychom to chápat jako cíl, do kterého jsme již došli, nýbrž jako cestu, která se před námi otevřela a po níž můžeme dál společně kráčet pod Kristovým vedením spojeni a vyživováni jeho Duchem. Protože to je to nejdůležitější. On sám je naší hlavou, k jeho oslavení směřuje naše víra. Ale jsou to naše ruce, kterými nás objímá a pomáhá, naše ústa, kterými nás povzbuzuje a potěšuje, ale i napomíná, naše nohy jsou to, na kterých běží vstříc ztraceným, naše srdce, kterými miluje i ty opomíjené a opovrhované, naše myšlenky využívá, aby vnášel do našeho světa Boží království.

To je totiž ten konečný obraz, ke kterému máme směřovat. Dobře fungující tělo - to je předloha pro křesťany, aby se jí drželi a podle ní žili tady ve světě. Ale cílem je Boží království. Nemáme tu pracovat jen na dokonalosti Kristova těla a ostatní opomíjet. Pěstovat jakousi duchovní kulturistiku a tomu podřídit vše ostatní. Království Boží, které není samozřejmě totožné s obrazem těla, dobrá Boží vláda se má dotknout všech lidí, zejména těch trpících, bídných a provinilých. S nimi je totiž Kristus solidární, jim projevuje svou lásku právě tím, že se jich zastává. Na kříži se postavil na jejich místo, aby svým vlastním tělem zachytil ránu, která by byla smrtelná. Stal se jejich bratrem. Jestliže pak chceme sami být bratry Ježíšovými, nemůžeme je opominout. V těch nejmenších a často také odsouzení hodných potkáváme Ježíše samého, protože On sám se tiše staví na jejich místo a čeká, zda se nad ním nepohoršíme, zda se k Němu zachováme jako bližní, zda mu prokážeme službu, která nás mnohdy nestojí víc než trochu času, ale často může život zachránit, či mu dát nový smysl.

Nepomohou nám výmluvy, že jsme neviděli a neslyšeli, že jsme při tom nebyli. Všude kolem nás potkáváme lidskou bídu a utrpení, pokud nejsme zaslepeni jen sami sebou, svými vlastními problémy. A další se na nás denně valí z televizních či rozhlasových zpráv. Ani nestačíme na všechno reagovat. Možná i proto, že je té bídy tolik, možná i proto mnohdy raději zavřeme oči a zacpeme si uši. Jistěže nemůžeme vzít na sebe všechno utrpení světa, ale to po nás Kristus nechce. To učinil již sám, jednou provždy a dokonale. Ale tím spíše se můžeme vždy znovu ujímat těch, kdo se nám se svou nouzí postaví do cesty, když víme, že to nejdůležitější pro jejich záchranu již bylo vykonáno a my můžeme na tom stavět a k tomu odkazovat.

Buďme bratry a sestrami jeden druhému a společně všem Kristovým bratřím nejmenším, všem potřebným. Amen.


Modlitba: Věčný Bože, ty jsi nadějí všech, o něž tento svět nejeví zájem. Ty slyšíš pláč zraněných srdcí a hlas zoufalých duší. Nauč nás mocí svého Ducha slyšet jako ty a proniknout vřavou světa k hlasům trpících a prosících. Učiň, ať my, kteří jsme jedno tělo v Kristu, rosteme v soucitu a stáváme se stále více prorockým znamením tvé vtělené milosti a spravedlnosti. Amen.