18. 2. 2007 - Postní kázání na Lukáše 18,31-43


Bratři a sestry, nepochopení je možná ještě horší než slepota. Takový závěr nás zřejmě napadne, když čteme oba - jinak vlastně uzavřené - příběhy v jejich bezprostřední souvislosti. A řekněme to ještě zřetelněji: duchovní slepota je mnohem hroznější než ta tělesná. Vždyť co pomůže těm, kdo mají před očima Ježíšovy skutky pomoci těm nejpotřebnějším, jasně vidí jeho dílo spásy a slyší jeho kázání o blízkosti Božího království, a přitom nechápou, že Kristus musí jít cestou solidarity s trpícími a odmítanými až do samého, třeba toho nejtrpčího konce? A co víc, že nakonec vezme všechnu jejich bídu a zavrženost na sebe, sám vytrpí smrt v těch nejhorších útrapách a nejtěžším osamění, aby oni již nemuseli prožívat takovou bolest a opuštěnost, ale věděli o svém Zastánci a Zachránci.

Může však sebechytřejší a sebevzdělanější Kristův učedník, ano Jemu samému ten nejoddanější stát tváří v tvář utrpení svého Spasitele a Pána jinak než jako nepřipravený žák vůči svému nedostižnému učiteli? Je vůbec možné pochopit, že Bůh připravuje svou spásu v hlubinách toho nejstrašnějšího Ježíšova ponížení a utrpení? Ano, můžeme to pokorně přijmout jako podivuhodnou Boží vůli, jako fakt vždy znovu překvapujících cest Hospodinova smilování - ale srovnat si to v hlavě podobně jako že jedna a jedna jsou dvě? Zařadit to do nějakého systému, který umíme spočítat, se kterým dovedeme dobře zacházet? Nedokážeme to o nic lépe, než těch Dvanáct Ježíšovi nejbližších. A to přesto, že Jeho vzkříšení už pro nás není jen tajemná a nepředstavitelná budoucnost, nýbrž vskutku dokonaná a mnohými Jeho věrnými potvrzená skutečnost. Víme, že to neskončilo krachem, že všechno to utrpení bylo cestou ke Kristovu vítězství nad vším, co člověka láme a vzdaluje od Boha. A přece nejsme cestě kříže nakloněni o nic více, než Jeho učedníci.

Naše nepochopení vzniká z neschopnosti vstoupit do Kristova zápasu o záchranu světa. Nemůžeme mu dost dobře porozumět, protože se nedokážeme plně vcítit do Ježíšovy touhy po završení Boží vůle a dokončení jeho plánu vykoupení zahynulého stvoření. Ani v nejmenším nedosáhneme na Jeho úroveň oddanosti a věrnosti nebeskému Otci. Proto za ním nutně musíme zaostávat i dnes. Tváří v tvář jeho dílu spásy zůstáváme stát vždy jako poněkud nechápaví. I nám zůstává ještě mnohé skryto, třebaže na své cestě víry během staletí Kristova církev stále znovu promýšlela jeho slova a snažila se jít cestou následování vždy nově.

Přesto Ježíš mluví se svými učedníky o své cestě do Jeruzaléma a jejím smyslu. Nemusíme všemu rozumět, abychom poznali, komu můžeme věřit, kdo to s námi myslí dobře, abychom proto mohli za ním stát podle svých sil a svého nejlepšího svědomí, provázet ho na jeho cestě, až kam mu stačíme. Ježíš předkládá svým věrným svou cestu ponížení, a přece cestu spásy, aby bylo od začátku jasné, že to, co ho na ní potká, není dílem náhody, ani shodou okolností a politických tlaků. Je to Boží volba zřetelně vyslovená již ústy proroků, zapsaná v Písmu a nyní potvrzená v Ježíšově svolení, v jeho nasazení dovést její běh až do konce. Na Synu člověka se naplní všechno, co je psáno u proroků. Syn člověka, který se zjevil Danielovi ve vidění jako Soudce přicházející z nebe a obdařený od Boha veškerou mocí, aby se ujal svého panství, aby s konečnou platností prosadil Boží království na zemi, tento svrchovaný Soudce sám vezme na sebe odsouzení. Nechá na sebe dopadnout celou tíhu soudu, kterým jsme měli být odsouzeni my. To je odvěké Hospodinovo dílo, které bude prosazeno a jednou provždy završeno tou podivuhodnou cestou zesměšnění a utýrání. Přijde na ní ke slovu lidská zloba a nenávist, krutost a omámení mocí, a přece jako ten hlavní nosný tón bude nakonec znít nenadálé dílo Boží spásy. Vždy znovu nepochopitelné, a přece jediné skutečně proměňující život člověka i dějiny lidstva od samého základu. Nechápeme, a přece s radostí přijímáme v Kristu darovanou spásu. To je jediný možný způsob, jak se alespoň přiblížit pochopení Ježíšovy cesty utrpení. Otevřít se jeho dílu záchrany a přijmout je sám či sama pro sebe.

Jako ten slepý u cesty. Jistě nechápal o nic víc než Ježíšovi učedníci. A přece, ještě kus před Jeruzalémem volá k Ježíši jako k tomu toužebně očekávanému Spasiteli, Synu Davidovu. Vyslovil, ano vykřičel své vyznání, že právě Ježíš Nazaretský je ten, od něhož je možno očekávat smilování, prolomení temnoty a otevření očí. Zřejmě příliš nepřemýšlel, zda zvolil ta správná slova. Prostě vyjádřil svou naději tak, jak to slyšel od jiných. Pronesl prosbu, která by mohla přednést bídu kohokoliv z nás; totiž naši nemohoucnost zachránit se sami ze své bídy, ze svých vin. Vyslovuje svou nejniternější modlitbu a nezajímá ho příliš celkové řešení problémů Izraele. Nevolá po znovuobnovení izraelského království, doufá ve vlastní záchranu.

Tváří v tvář Ježíšovu všeobecnému dílu spásy nám to může připadat jako sobecké a málo zbožné. Ale právě v tom je Ježíšova jedinečnost, jeho odlišnost od všech možných zachránců světa, kteří pro svůj vznešený cíl nevidí nouzi jednotlivců a k prosazení svých plánů jsou ochotni obětovat životy druhých. Kristus obětuje jedině sám sebe a právě na příkladu těch jednotlivých ubožáků ukazuje své odhodlání zachránit skutečně všechny. Ani v tom mu nedokážeme rozumět a často jsme sami tou největší překážkou tomu, kdo touží po Ježíšově blízkosti, třebaže bychom rádi o jeho mocném díle přesvědčovali celý svět.

Ale Ježíš nepřeslechne naléhavé volání potřebného a ptá se ho: Co chceš, abych učinil? Nemůžeme pochopit hloubku a plnost jeho díla spásy, ale máme si zcela jasně uvědomit, jak vážně, bolestně a nepostradatelně potřebujeme Jeho uzdravující slovo, Jeho obživující pohled, abychom mohli žít novým životem bez tíživých přízraků minulosti, abychom se mohli stále znovu vydávat na cestu následování a neživili svou víru jen krásnými představami, jak to jednou bude nádherné a skvělé v Jeho království.

K jedinečnosti jeho spasení můžeme prohlédat jen skrze svou vlastní zkušenost Jeho sklonění do naší bídy. Jen když necháme Krista vstoupit do svých životních zápasů, zdánlivých výher i trpkých proher, jen tehdy se můžeme přiblížit pochopení jeho lásky k nám, pro život i na smrt. Jedině vírou můžeme přijmout svou spásu a otevřít se dalšímu pronikání světla do všech našich temnot. Jedině ve víře jsme schopni přijmout, že cesta následování je cestou kříže, ale právě na ní že nás čeká skutečné zbohacení a naplnění, pravá radost navzdory všem útrapám a těžkostem.

Tohle všechno neměl ten uzdravený promyšlené. Jistě nevěděl, do čeho jde, když se vydá za Ježíšem. Ale poznal, komu může věřit a toužil být mu nablízku. Pochopil svým srdcem, kdo je jeho Zachránce a rozhodl se jít za Ním. Protože Kristova cesta vede k tomu nejúžasnějšímu cíli. Vede, pravda, potupením a utrpením, nevyhne se ani stínům smrti, ale je to požehnaná cesta v Boží blízkosti.

Kéž nám ten nadcházející postní čas pomůže lépe ji pochopit a především nově a plně jí otevřít své životy. Amen.


Modlitba: Pane Ježíši Kriste, děkujeme Ti, že svou moc odpustit každému jeho hříchy uplatňuješ také při nás. Prosíme, dej, abychom to nepokládali za něco nedůležitého, ale právě za to největší, co nám můžeš darovat. Dej nám slyšet Tvůj hlas, který nás povzbuzuje, abychom byli dobré mysli i ve svých starostech a těžkostech, i ve svých nemocech, ano i před branami smrti. Vždyť už nejsme sami a bez pomoci, ale s Tebou všude a ve všem.

Díky, Pane, Amen.