6. 5. 2007 - 4. neděle po Velikonocích (Cantate) - Koloským 3


Bratři a sestry,

jak by to bylo jednoduché, kdybychom ze sebe mohli svléci všechno špatné a zlé, tak jako se svlékají špinavé šaty, a naopak na sebe obléci jen samé dobré vlastnosti. Ale než vypustíme své myšlenky tímto směrem, všiměme si, komu je apoštolova výzva adresována. Není to nějaký moralistický výkřik naproti zkaženému světu, nýbrž výzva těm, kteří poznali a přijali základ, na němž je možné tuto úžasnou proměnu uskutečnit. Je to výzva těm, kdo byli Boží láskou odděleni pro nový život, pro život napojený na Boží milosrdenství, dobrotu a slitování, a proto mohou tyto Boží vlastnosti nyní sami zrcadlit, mohou předávat dál lidem kolem sebe všechno to dobré, čeho se nám samým od našeho Pána dostalo.

Jsme tedy vyvolení Boží, svatí a milovaní, ale ne proto, že bychom se rozhodli takoví být, ale protože nás takové vidí náš nebeský Otec, a tak nás také utváří svým svatým Duchem. A jen proto pak můžeme pomalu vklouznout do šatu milosrdného soucitu, dobroty, skromnosti, pokory a trpělivosti. Ale opět ne proto, že bychom takoví přirozeně byli, ale proto, že nás k tomu vyzbrojuje Pán Bůh sám svým milosrdenstvím. On sám je k nám nanejvýš shovývavý, trpělivý a dobrotivý, a takové chce mít také nás.

Tyto základní křesťanské ctnosti jsou přitom tak odlišné od představ tohoto světa a v běžném životě příliš nefungují. Jen si vzpomeňme, kolikrát jsme se setkali s platností přísloví: Za dobrotu na žebrotu. Pro srovnání si ještě připomeňme, že žádoucími ctnostmi v řeckém okolí první církve byly rozvaha, rozumnost, spravedlnost a statečnost. V novém zákoně se v této souvislosti vůbec neobjevují. Jaké jsou vyhledávané ctnosti v naší společnosti, necháme raději stranou…

Hned po výčtu těch základních ctností, které si máme jako vyvolení Boží, svatí a milovaní přivlastňovat a rozvíjet, následuje výzva k vzájemné snášenlivosti a odpuštění. Té by jistě nebylo třeba, kdybychom všichni skutečně již milosrdí, dobrotiví, pokorní, skromní a trpěliví byli. Jenže každý z nás má tyto vlastnosti v jiném poměru a v jiné míře. A konec konců, velmi často a sebe narážíme právě i v těch dobrých vlastnostech a šlechetných úmyslech. Proto je třeba snášet druhé v jejich jinakosti, v jejich odlišných názorech a rozdílných zkušenostech a také jim odpouštět jejich pomýlení a přehmaty, nedomyšlená slova a ukvapené soudy.

Tím je položen důraz na jednání a společenství víry. Nemůžeme jen tiše ve svých srdcí pěstovat svou dokonalost, ale musíme ji také pilně trénovat, a zejména ve sboru, v té nejbližší Boží rodině. Tak přece s námi jedná i náš Pán. A v jeho síle se tak můžeme chovat k sobě navzájem a také se pokoušet vysílat jeho dobrotu a lásku i za hranice svých rodin a společenství bratří a sester, prolamovat bariéru předsudku, že se má každý starat jen sám o sebe.

Až teprve teď je řeč o lásce. Třebaže právě ona je tím pojítkem, které umožňuje, abychom to spolu vydrželi, a ačkoliv právě ona je společným jmenovatelem všech těch dobrých vlastností. Je třeba mluvit i o těch jednotlivostech, o konkrétním jednání, které buduje a upevňuje dobré vztahy. Protože láska není jen nějaký pocit, nějaké emocionální rozechvění, láska je tím neúnavným motorem, který nás vždy znovu podněcuje ke zcela konkrétnímu laskavému a láskyplnému jednání. Bez lásky by všechna naše snaha o dobrý a užitečný život byla jen jakýmsi cvičením v sebe zdokonalování. Láska je odleskem té budoucí dokonalosti.

Ovšem všechno to dobré a ušlechtilé, o čem jsme dosud mluvili, láska, vzájemné snášení a odpuštění, všechny ty dobré vlastnosti nejsou možné a uskutečnitelné z našich sil, výkonů nebo naší vrozené dobroty. Je to možné jen tehdy, když v našich srdcích, v centru naší osobnosti bude vládnout "pokoj Kristův". Když pramen, ze kterého vychází naše myšlení, city i jednání, bude místem, ve kterém je přítomen ten, jenž stvořil tento svět a věděl, že je to dobré. Je to možné a bude to možné jen tehdy, když v našich srdcích, a tím i v našich životech bude počítáno s Tím, jenž je Pánem všech živých, který přemohl zlo i smrt a jenž je branou k životu prožívanému v souladu s Bohem. Pravé a plné lidské společenství je možné jen tam, kde se usiluje, zápasí a prosí o pokoj Kristův. A jedině z tohoto pokoje vyvěrá pravý vztah k bližnímu.

A buďme vděční. Ano, to všechno není samozřejmost, není to nějaké naše právo, je to vzácný Boží dar, za nějž nemůžeme nikdy dostatečně poděkovat. Ale můžeme si tu nádhernou milost vždy znovu připomínat a zas znovu z ní čerpat a žít.

Apoštol nás k tomu nejen vybízí, ale také se za to modlí. Nechť ve vás přebývá slovo Kristovo v celém svém bohatství. Slovo Kristovo není něco, co by se mohlo jen tak vzít na vědomí, a pak už by bylo jednou provždy jasné. Slovo Kristovo je vždy nové a živé zvěstování, ve kterém On sám působí a hýbá člověkem, podněcuje ho k jednání v jeho Duchu. Slovo Kristovo neprochází jedním uchem tam a druhým ven, jako většina slov a informací z našeho okolního světa, jimiž jsme doslova zaplavováni. Slovo Kristovo v člověku bydlí. A může v něm bydlet chudičce nebo bohatě. Jeho přítomnost může být sotva znát, nebo se může projevovat velmi výrazně. A o to jde. Aby to bylo znát, co jen to jde. Abychom ho neutlačovali a nevytěsňovali ze svých životů. Proto se máme navzájem učit a napomínat. A to je také jeden z důvodů, proč si víru nemůžeme žít jen sami pro sebe, někde v koutku svého domova. Sám se člověk nenapomene. A naopak: uprostřed ostatních se toho naučí víc a rychleji.

A všechno to podstatné a důležité pro život věřících je završeno výzvou k vděčnému chvalozpěvu: Žalmy a zpěvy a písničkami duchovními s milostí zpívajíce v srdci vašem Pánu. Nic nedokáže tak věrně a hluboce vyjádřit celou šíři prožitku jako píseň. Jak vznešeně zní slova chvály, když je vyzpíváme. Oč radostněji vyjádříme vděčnost svému Pánu, když ji vložíme do zpěvu písní. Ve společné písni se můžeme nejlépe spojit k vyznávání svého Pána. Rytmus a melodie nás spojí do jednoho hlasu, takže se ti pohotovější a poučenější nemohou předbíhat a ti nesmělejší se mají koho přidržet. Píseň je nám také mnohdy pomocí, když sami nemůžeme najít vhodná slova pro své díkčinění. Díky písni někdy zas naopak pochopíme, za co všechno ještě můžeme a máme děkovat a že to vůbec máme dělat. Některé písně nám rychle přirostou k srdci, protože vyjadřují to, co sami cítíme, ale neumíme tak pěkně říct. Pomocí básnické zkratky v písni někdy pochopíme víc, než z dlouhého kázání. A ve spojení s chytlavou melodií nám to pak utkví napořád. Především a na prvním je však naše zpívání projevem veliké vděčnosti a díků a směřuje k Bohu.

Závěrečná slova našeho oddílu vyznívají jako prosté shrnutí. Občas není jednoduché pochopit všechna slova Písma, vyznat se v důrazech učení a vyznání, které se formovalo po staletí, ale to základní je velmi prosté. Všechno, cokoli mluvíte nebo děláte, čiňte ve jménu Pána Ježíše a skrze něho děkujte Bohu Otci. K tomu není co dodat, jedině: Amen.