1. 7. 2007 - Lukáš 9, 51-62


Bratři a sestry,

cesta následování Ježíše Krista je cestou naproti Božímu království a v jeho službě. Je to cesta s Kristem, v přijetí Jeho údělu, v naslouchání Jeho hlasu, se srdcem otevřeným Jeho Duchu. Je to cesta, na níž se máme menšit, aby mohlo růst Jeho slovo, Jeho tiché působení obnovující pravý a dobrý život pod Boží mocí. Tak to Ježíš vyučuje všechny své učedníky. Ty současné, i ty budoucí.

Ježíšova příkrá slova se však diametrálně rozcházejí s naší představou, jak někomu tlumočit pozvání k víře v Krista a jeho panství. My bychom mluvili o výhodách, zdůraznili všechno to dobré, čím život v následování člověka naplňuje. Mluvili bychom asi o bratrském společenství, o ovzduší lásky a pomoci, o vzájemném sdílení. Ale Ježíš se chová tak, jakoby chtěl zájemce o křesťanství hned na začátku odradit.

V prvním případě ukazuje na těžkosti a nezajištěnost cesty za Ním. Krotí přílišné nadšení a idealismus. Ano, je to cesta, která má skvělý cíl: Boží království. Jenže to se otvírá a prošlapává právě v putování za Ním. Za pochodu se objevuje bohatství dobrých a krásných vztahů mezi lidmi, naše láska se zbavuje všech egoismů a vydává se v obětavou službu vedena jeho příkladem, za pochodu se z konfliktů a nejrůznějších mezilidských i mezinárodních rozporů klube pokoj a mír na zemi. Cesta s Ježíšem není příjemné spočinutí v rozjímání a naslouchání moudrých slov. Ježíšovo kázání jde ruku v ruce s činy spásy. Kristus jde cestou pomoci a záchrany člověka, putuje ke kříži a otevřenému hrobu. Následovat ho znamená potkávat lidi potřebné a bez domova, hledající a lačné po slovu záchrany a být jim bratrem a bližním, pomáhat jim nalézt pomoc a domov u Krista. Jít za Kristem znamená přijmout jeho nezajištěnost, snášet jeho pohanu a žít z naděje, z budoucnosti, která je před námi.

V druhém případě Ježíš sám vyzývá k následování. Váhá pro změnu ten oslovený. Má k tomu ten nejpádnější důvod: povinnost ke svému otci. Ta je přece i v desateru postavena hned za ctění Pána Boha. Nic většího mu v cestě již stát nemohlo. Ježíš na to odpovídá tvrdě až necitlivě a provokativně: Nech mrtvé, ať pochovávají své mrtvé. Ale ty jdi a všude zvěstuj království Boží. Když si ovšem uvědomíme, že Pán Ježíš nebyl žádný žongléř se slovíčky a svým kázáním vždy odhaloval něco podstatného z tajemství Božího království, pak nám dojde, že ta tvrdá slova míří mnohem určitěji na nás, než na toho člověka. Na tom nejvýraznějším, do očí - a zejména do srdcí bijícím příkladě náš Pán ukazuje, že ani ta největší a nejdůležitější povinnost nesmí odsunout Jeho nárok na druhé místo. Vždyť Ježíšovo povolání není nějakou další povinností do našeho již tak dost nabitého životního programu. Naopak: je samo nabídkou života, svobody a záchrany. Když svážeme svůj život s jiným člověkem natolik, že se do něj již nevejde víra, naděje a láska, byť to byl člověk sebebližší, pak jsme jej prohráli a otevřeli se smrtícímu tlaku povinnosti, který nás uzavírá Boží budoucnosti. Známe případy poslušných dětí, které pro samou péči o rodiče ani nezačaly žít svůj vlastní život. A známe případy rodičů, kteří domněle lepší budoucnosti svých dětí obětovali vlastní budoucnost – svou víru. A tak i přes všelijaké své povinnosti nesmíme zapomenout žít svůj život, a nezřeknout se záchrany, kterou nám Kristus nabízí. Evangelium tlak všelijakých povinností a závazků ulehčuje a umenšuje. I smrt v jeho světle pozbývá své děsivosti a konečnosti. Zvěst evangelia proto naprosto mění význam i té nejsmutnější zprávy, že mi zemřel ten nejbližší člověk. Smíme a máme žít ze slibu života, i když nás ještě smrt těžce zasahuje smrtí těch nejdražších lidí. Přicházející Boží království moc smrti ruší a navrací nás životu.

Ve třetím případě je tu zas jeden zájemce o Kristovu cestu. Zase jeden nadšenec, který však hned vzápětí dodává své ale… Tady už nejde o výmluvy, či o střet povinností. Ten člověk sám si není jistý svým rozhodnutím. Táhne ho to na obě strany. Pro jednu se již rozhodl – na 85 %, ale nechce se vzdát ani té druhé. Ještě se alespoň rozloučit – a třeba to rozhodnou za něj a nikam ho nepustí. Že nejde o samotné rozloučení, ale o přílišnou vazbu na rodinu, která nakonec všechno nové a neprošlapané odmítne, ukazuje příběh Elíši. Jeho rozloučení nebylo žádným váháním, ale naopak rozhodným uzavřením minulosti a vykročením vstříc Boží budoucnosti.

Jistě, rodina je krásný Boží dar, který nám pomáhá žít svůj život v plné šíři jeho možností a vztahů. Jen ovšem nesmí tento dar zastínit samotného Dárce. Ale tam, kde má první místo úcta ke Kristovu evangeliu a služba jeho zvěstováním, tam bude také dost lásky a soudržnosti mezi členy rodiny. Neohlížejme se proto zpět. Tam není nic, co by nám pomohlo z našeho trápení, z tlaku povinností a spoutanosti všelijakými vztahy. Položme ruce na pluh a hleďme kupředu k přicházejícímu Božímu království, k přicházejícímu Pánu. V něm je pomoc a záchrana pro nás i pro všechny. Jen v Něm je ta cesta, pravda i život.

Ty tři kratičké příběhy a zhuštěné rozhovory nás vyzývají, abychom se také vydali na cestu následování. Předjímají naše námitky, výmluvy i rozpaky a ukazují to nejlepší možné řešení, k němuž se můžeme ve svém životě rozhodnout.

Jistě, my už jsme se rozhodli. Ale na kolik procent a na jak dlouho? Kristus nás volá, abychom rozpoznali svou vlastní hodnotu, kterou máme jako Boží děti bez ohledu na naše ostatní vztahy, a přijali odpovědnost za svůj život. Nežijeme jej prostřednictvím svých rodičů, svých partnerů, svých dětí, ani prostřednictvím společnosti. Kristus mu dává jedinečnou hodnotu a ten nejvlastnější smysl, když nám otevírá budoucnost ve svém království. Cesta za Kristem je náročná a tolik odlišná od mnohých cest tohoto světa. Ale je to cesta života a naděje, cesta radostné svobody Božích dětí, cesta, která má to nejkrásnější zaslíbení. Amen.



Modlitba: Pane Ježíši Kriste, děkujeme, že dáváš nový smysl, nový rozměr našim životům i všem našim vztahům. Děkujeme za tu úžasnou svobodu Božích dětí, za radost z toho, že jsme tak hluboce milováni a tak bezpodmínečně přijímáni naším nebeským Otcem.

Prosíme, obnovuj svým Duchem vždy znovu naše odhodlání jít Tvou cestou se vším, co k ní patří a buď Ty sám naším průvodcem, ochráncem i bratrem. Amen.