5. 8. 2007 - Lukáš 7,1-10




Hříšná žena a zbožný farizeus. Jejich označení jasně vypovídá o jejich životě, třebaže se o nich nedovíme nic bližšího. Jsou jako rub a líc jedné mince. Tak obrovský je mezi nimi rozdíl. Ti dva by se těžko setkali, nebýt Ježíše. Oba si ho vážili a chtěli se s ním sejít. A právě to je svedlo dohromady na jedno místo – do farizeova domu. Farizeus tu vystupuje jako hostitel, hříšnice jako nepozvaný host. A přece si hned v úvodu jakoby vyměňují své role: Žena se chová jako ta nejzdvořilejší hostitelka, zatímco skutečný hostitel si zachovává chladný odstup. Jakoby se v něm jen ještě prohloubila Křtitelova otázka, která zazněla nedlouho předtím: Jsi ten, který přijíti má... a rozezněla se novou mocnou pochybností. Dva lidé jasně určení svými skutky, svou pověstí. Muselo by se stát něco hodně neočekávaného, aby se změnil všeobecný úsudek o nich: aby lidé ženu opět přijali mezi tzv. slušné lidi, a tím spíše aby si přestali vážit uznávaného zbožného muže. Sám farizeus si o nezvané návštěvnici rovněž myslel své. Ale nahlas neřekl nic. Ani ji nenechal vykázat ze svého domu. Čekal, co udělá Ježíš. Jestliže je prorok, musí přece poznat, co je zač...

Kristus však nehledí na to, co má před očima, ale hledí k srdci. Všechno, co před druhými skrýváme pod rouškou srdečných úsměvů a vlídných slov, má před sebou odkryté a jasně čitelné. Nic před ním neschováme. Jsou lidé, které tato představa pořádně štve. Vnímají Boha jako velkého dozorce, který neustále čeká na každé naše pomýlení, aby nás mohl náležitě ztrestat, a proto s Ním nechtějí mít nic společného. Ale Bůh, jak nám jej přibližuje Ježíš, je rozhodně jiný. Je to náš milující, a proto vždy znovu odpouštějící nebeský Otec. Když si to uvědomíme, pak pochopíme, jak je jeho péče naopak nesmírně osvobozující. Protože před Ním si už nemusíme na nic hrát. Všechno, čím se trápíme, mu můžeme bez obav svěřit a čekat na Jeho pomoc a podporu.

Dva zdánlivě jasné případy stojí před Ježíšem. On je však neřeší jako rovnici, nevytahuje vzoreček, který na ně přiloží a pěkně jim to spočítá. Jedná citlivě, a přece bez nadržování, nestranně. Hraje na struny, které jsou nataženy v našich srdcích, a přitom je dolaďuje, případně nabízí k doplnění ty, které v nich ještě chybí. Především však: potvrzuje a zaštiťuje to dobré, co již začalo působit a nést ovoce v životech těch dvou. U té ženy snad teprve před pár okamžiky, možná před několika dny, u toho farizea zřejmě dlouhodobě, snad po celý jeho život.

Ale pak také vrhá nové světlo na jejich nedostatky. Ano, u Šimona jich není mnoho, zato jeden podstatný: zoufalý nedostatek lásky. V tom by se mohl a měl učit od té hříšnice. Ježíš mu to ukazuje na kratičkém podobenství. A aby pro něj bylo ještě názornější, nechá správnou odpověď vyslovit Šimona samého. Je jasná, i když se mu neříká snadno, protože ho to vystavuje nepříjemnému srovnání s ženou hříšnicí: Více miluje ten, komu je více odpuštěno. To jistě není výzva směle hřešit, abychom se naučili skutečně milovat. Je to upozornění, že i ti největší hříšníci, mohou ty téměř dokonalé, zbožné a správně věřící v něčem předčit. Protože tolik nepřemýšlejí o tom, co je dovolené a co se nesmí, dokážou se rychleji rozhodnout pro to, co svým srdcem rozpoznali jako správné a žádoucí. Když už se odhodlají činit pokání, nebojí se veřejně vyznat své viny, protože již nemají co ztratit. Je jim jasné, že jejich obraz v očích ostatních to nemůže příliš změnit. Může to jen pomoci, aby je druzí lépe pochopili. Také se nerozpakují dát najevo svou radost a vděčnost, protože si uvědomují, že nezasluhují tak velkou Boží přízeň. Jsou otevření projevit svou lásku obětavě a velkoryse a nepočítat přitom, jestli se jim to vyplatí.

Ale to nejpodstatnější, co by v našem podobenství neměl nikdo přeslechnout, je úžasná zpráva, že Pán Bůh odpouští všechny naše viny. Žádný život před ním není definitivně ztracený, žádná pověst není nezměnitelná. Nedává nám podle toho, co si zasloužíme, ale podle toho, jak On nás miluje. A miluje nás tak nesmírně, že dal svého jediného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný.

Tento příběh nás všechny staví na jednu stejnou startovací dráhu bez ohledu na to, co již máme za sebou. Kající hříšníci se z toho radují. Ale co zbožní věřící? Unesou, že mají tvořit jedno společenství s těmi, kdo dosud mají jen minimum zásluh a dobrých skutků a jejichž předchozí pověst je pořádně zašpiněná? Uvědomí si, že i oni odpuštění bytostně potřebují, třebaže jejich dluh před Bohem není tak obrovský? Přijmou, že náš Pán chce vymazat i to, v čem ještě nedosahují k dokonalosti a dát jim svobodu od počítání zásluh i strachu z nedostáté povinnosti?

Pán Ježíš stojí v našem příběhu jako prostředník mezi dvěma zdánlivě nesmiřitelnými světy. A to tak, aby si lidé na obou stranách uvědomili, že jedině v Něm je dokonalost a spravedlnost. Jinde ji pro sebe najít nemohou. Kristus chce, abychom pochopili, že se máme poměřovat jedině s Ním samým a ne mezi sebou navzájem, tak abychom nevyzdvihovali chyby jiných a ty svoje nezlehčovali. Také touží podpořit naši lásku tak, abychom milovali Pána Boha i svého bližního z celého svého srdce - bez předběžných podmínek, abychom se neuráželi nad tím, co ještě vidíme jako nedokonalé a nehotové, abychom svou lásku také dokázali převést do jasného vyznání a konkrétních činů. Abychom mohli mít mezi sebou obecenství lásky s Ježíše uprostřed jako tím nejlepším hostitelem.

Náš dnešní příběh chce říci: Ježíš Kristus bude v našem životě tak velký a mocný, nakolik si připustíme svou vlastní slabost a nouzi. Naše vděčnost a radost, naše životní síla a odhodlání je přímo úměrná tomu, kolik si toho necháme odpustit.

V ostatních evangeliích máme uchovaný příběh nápadně podobný tomu našemu. Jenom ta žena není nazvána hříšnicí a chybí také slzy lítosti a pokání. Ježíš se jí tam nejen zastává, ale navíc označuje její čin za dobrý skutek pomazání k pohřbu. Jak málo stačí upravit, aby se změnilo celé vyznění příběhu. To nám jen potvrzuje, jak velice záleží na tom, jakýma očima se díváme na druhé. Když v našem pohledu převáží kritika a posuzování, nikdy nespatříme veliké divy Boží milosti a odpouštějící lásky a sami ji také nebudeme umět přijmout pro sebe, pro své jednání, pro své vztahy. Jestliže však otevřeme svá srdce pravé Boží lásce, jen to prohloubí naši víru, zbohatí náš život a umožní nám jedinečná setkání s našimi bližními a v nich a skrze ně také s naším Pánem. Amen.