16. 9. 2007 Lukáš 16,1-13




Bratři a sestry, každý z nás bude jednou skládat účty ze správcovství svého života. Nikdo z nás si zřejmě netroufne říct, že má čisté svědomí, že o svěřený majetek pečoval vždy svědomitě a s plným nasazením, že nikdy nic nezpronevěřil a že občas nehleděl více na své vlastní zájmy, než na prospěch svého Pána. Přece však se nám zdá, že jsme na tom mnohem lépe než všichni ti tuneláři a úplatní úředníci, správci, co směřují konkurz nějakého podniku na svá tajná konta či politici, co využívají svého postavení k rozmnožení rodinného majetku na úkor státní pokladny. Takové levoty my přece neděláme!!!

Jistě. Ale možná spíš jen proto, že k nim nemáme příležitost. Že se o taková místa nedereme. Protože na to nemáme žaludek či schopnosti, nebo prostě proto, že nám stačí málo. To naše obyčejné všední zaměstnání a malá odpovědnost… Pak ovšem nemusí být měřítka, která klademe na své představené, příliš objektivní. Ježíš k tomu říká jasně: Kdo je věrný v nejmenší věci, je věrný také ve velké; kdo je v nejmenší věci nepoctivý, je nepoctivý i ve velké. Ty rozdíly mezi námi nakonec vyjdou najevo. A možná budeme překvapeni! Přece však máme vědět na prvním místě, že stojí za to usilovat o poctivost a bezúhonnost. Vždyť ten nesvědomitý správce nebyl pochválen za své podvody. O Boží spravedlnost si nemusíme dělat starosti. Nám má jít o to, abychom sami byli poctiví v tom, co nám bylo svěřeno a udělali maximum pro to, abychom byli Pánem našich životů pochváleni a přijati do věčných příbytků. Neulpěme tedy na tom, že je chválen nepoctivý správce – vždyť kdo z nás by po něm mohl hodit kamenem? – ale soustřeďme se na to proč.

Pán z našeho příběhu chválí svého správce za prozíravost. To je velmi neutrální pojem. My bychom to jistě - po zkušenostech s těmi dříve jmenovanými správci naší společnosti – nazvali spíše vypočítavostí či vychytralostí. V jiných překladech najdeme ovšem ještě přejnější hodnocení: rozumnost či opatrnost. Každopádně ten člověk vyvinul velké rozumové úsilí, a pak také značnou praktickou aktivitu. Nečekal trpně až na něj dopadne trestající ruka jeho pána, ale snažil se na poslední chvíli ještě udělat co nejvíce pro své zabezpečení. A byl ochoten kvůli tomu naprosto změnit svou strategii. Pochopil, že už si neulije další milióny na zahraniční konta, protože bankovní převody již budou pod kontrolou. Stěží také přesvědčí pána o své bezúhonnosti, když ten mu teď všechno přesně spočítá. Jako správce se už nadále neuživí, nic jiného neumí a žebrání je pod jeho úroveň. Sáhne tedy ke staletími osvědčené taktice: Vyjde vstříc potřebám druhých tak, aby mohl počítat s jejich vděčností. Poněkud upraví podmínky konkurzu, aby vyhovovaly určité firmě. Jinde trochu obejde zákon, nebo nezkontroluje, jestli byl skutečně dodržen. Někomu stačí prozradit, co se druzí dovědí později. Možností, jak se dobře zaopatřit, i když se už křeslo povážlivě kýve, je nepřeberně. Ale vyžadují odvahu, přemýšlení a aktivitu.

A právě v tom nám může být ten nepoctivý správce dobrým příkladem. Možností, jak osvědčit naši víru, je také nesmírně mnoho. Ale nám stačí žít z Boží milosti, jen přijímat, co nabízí společné shromáždění. Netoužíme rozšířit svou působnost vně své rodiny, svého sboru. Rádi přispějeme finančně na provoz sboru a pomoc potřebným, ale tím naše aktivita většinou končí. A možná to ani není proto, že bychom nechtěli udělat víc, že netoužíme, aby se křesťanství šířilo i v našem městě, v našem okolí, aby lidé, se kterými se každodenně setkáváme, duchovně rostli. Spíše je to proto, že o tom příliš nepřemýšlíme, že nemáme po ruce jednoduchý nápad, který bychom realizovali, a tak jen čekáme na drobné příležitosti k osobnímu svědectví, na možnost přiložit ruku či finance k dílu, do kterého se pustí někdo jiný.

Bratři a sestry, jsme na tom podobně jako ten správce. Dobře víme, že jednou budeme skládat účty svému Pánu a nejsme si jistí, jestli nás bude mít za co pochválit. Jenže nás tolik netíží čas jako toho nepoctivce. Předpokládáme, že naše lhůta ještě chvíli poběží. Nebo nám to skutečně nestojí za to, snažit se svému Pánu zalíbit?

Ale vposledu nejde jen o příkladný křesťanský život, nýbrž také konkrétně o náš majetek, o to jak s ním zacházíme, k čemu v našich rukou slouží, či zda náhodou nesloužíme my jemu. Jde o to, abychom se naučili přimět majetek, aby sloužil milosrdenství. Či spíše přimět sami sebe, abychom v jeho užívání měli na mysli dobro a užitek nejen svůj, ale také potřebných - a uměli to dobře vyvážit. Ve skutečnosti totiž není problém peněz se zbavit. To vidíme každý měsíc před příchodem výplaty či důchodu. Problém je proměnit je v měnu hodnotnou pro Boží království.

Majetek je dobrý sluha, ale špatný pán. Peníze mají zvláštní moc člověka uhranout, takže přilne srdcem ke svému pokladu, svým finančním jistotám či starostem a ty se mu pak snadno stanou božstvem. Pak už nemůže sloužit Bohu, protože mu na nic jiného nezbývá ani pomyšlení, času, ba ani sil. Cokoli tedy zadržíme sobecky jen pro sebe, to je v posledu promarněno a dokonce nás to může začít ohrožovat.

Majetek dobře slouží, když jej sdílíme s ostatními, když skrze něj konáme dobro. V rukou těch, kdo se nechají vést Duchem Božím, nemusí být majetek, který vynaložíme pro druhé, jen ponižující almužnou, ale může se proměnit tak, že se tok hmotných statků stane samozřejmým průvodním jevem vzájemné lásky a bude dávat skutečnou a nevšední radost jak dárcům, tak i obdarovaným. Cokoli z hmotných statků vypustíme do takového oběhu, to není vyhozeno, ani ztraceno, nýbrž věčně zachováno. A vůbec nevadí, když jsou to jen malinké potůčky, jen když jsou dávány ochotně a s láskou. Však ony se postupně spojí v mohutnou řeku a právě takový proud má největší sílu a průraznost. Možná nakonec připluje zpět k nám už zde, v tomto čase, ale možná to poznáme teprve v den Kristova příchodu, když nám Pán ukáže, že to bylo darováno vlastně Jemu. Amen