Kázání Martina Gräßera


Milý sbore,

každý z nás má své sny a cíle a každý z nás se pokouší je naplnit. Většinou jsou to úplně normální sny a cíle: dobré vzdělání, dobré povolání, rodina, vlastní dům, zajištěné stáří, přejeme si, abychom nebyli nemocní a nemuseli trpět. A většinou se pokoušíme těchto cílů dosáhnout běžným způsobem. Přesto se i mezi nás stále vkrádají metody, které otravují vztahy mezi lidmi. V boji o dobrou kariéru se musíme snažit předstihnout své konkurenty, občas žel musíme použít intrik či podlých metod, jako třeba šikany. Často také zanedbáváme rodiny kvůli tomuto boji o přežití, který vedeme ve svých zaměstnáních. Teprve po delší době člověka napadne, jak špatné důsledky to má pro děti a manželství. Při pojištění domu a statku dochází k dědickým sporům, kvůli kterým se mnohdy rozpadají celé rodiny. Milý sbore, každý z nás má své sny a cíle a každý z nás se pokouší je naplnit. Většinou jsou to úplně normální sny a cíle: dobré vzdělání, dobré povolání, rodina, vlastní dům, zajištěné stáří, přejeme si, abychom nebyli nemocní a nemuseli trpět. A většinou se pokoušíme těchto cílů dosáhnout běžným způsobem. Přesto se i mezi nás stále vkrádají metody, které otravují vztahy mezi lidmi. V boji o dobrou kariéru se musíme snažit předstihnout své konkurenty, občas žel musíme použít intrik či podlých metod, jako třeba šikany. Často také zanedbáváme rodiny kvůli tomuto boji o přežití, který vedeme ve svých zaměstnáních. Teprve po delší době člověka napadne, jak špatné důsledky to má pro děti a manželství. Při pojištění domu a statku dochází k dědickým sporům, kvůli kterým se mnohdy rozpadají celé rodiny.

Také v Jákobově životě se toho hodně pokazilo. Snil o Bohem požehnaném životě. Věděl, co chce a zaměstnal tím všechny: svého otce, matku, bratra a také Boha. Ale vysněné štěstí se pokazilo. Ještě, než k němu mohlo dojít, stál Jákob před troskami rozpadlých vztahů. Chtěl Boha jen pro vlastní cíle. Ale Bůh s ním měl již delší dobu svůj vlastní plán. Proč nemohl počkat? Proč musel jednat tak svévolně? Teď bylo vše zničeno. Jákob už se doma nemohl ani ukázat. Mohl ještě doufat v Boží vedení? Naštěstí ano – protože Bůh zná každého, a občas s námi musí ujít dlouhou cestu, než my lidi rozeznáme, jaká je ta Boží cesta s námi. Za zastávku na této Jákobově dlouhé cestě s Bohem můžeme i dnes považovat zprávu o Jákobově snu o žebříku do nebe. To první, co zde vidíme, je: Bůh objasní Jákobovi hned na začátku jeho útěku - a i přes jeho zničené vztahy: „JÁ JSEM s tebou!“ Počítáme my lidé s tím, že tu Bůh je, i když je zrovna všechno zničeno, svévolně zničeno nenasytností a intrikami? Myslím, že ne dostatečně. Kdybychom byli sami v nějaké takové situaci, považovali bychom za oprávněné, kdyby se Bůh stáhnul do pozadí. A myslím, že bychom byli udiveni, stejně jako Jákob, kdybychom se dozvěděli o Boží blízkosti. Bůh přichází do rozehraného dění při Jákobovi a my z toho můžeme vyvodit, že je také při nás v našem jednání.

Za druhé, Jákobův sen není obvyklý lidský sen, běžný v takových situacích. Každého z nás by v té spíše trápila noční můra, při které bychom se převalovali a stále nahlíželi svou zlou situaci z různých stran. Ten sen by byl plný strachu z toho, co ještě přijde, byli bychom souženi pocity viny, probouzeli bychom se několikrát za noc celí promočení potem. Jákobův sen byl ale jiný – byl darovaný Bohem. Byl to obraz z Božího světa, který nepocházel z Jákobovy fantazie. Žebřík, který stojí na zemi a dosáhne až do nebe. Andělé, stoupající nahoru a dolů a nahoře na žebříku stojí Bůh. Je to jeho žebřík, jeho žebřík, který sahá až na zem. Připomíná mi příchod Ježíše z Božího světa do toho našeho. Tím dává Bůh zřetelně najevo, že je zde, i v Jákobově momentálně zpackaném životě. Není to obrovská útěcha? Není to jednoduše převratné, jak zde Bůh vychází Jákobovi vstříc? Žádný moralisticky zvednutý ukazováček, žádné výčitky kvůli zničeným vztahům, žádné kázání, že se má nad sebou zamyslet. Naproti tomu Bůh Jákobovi obnovuje svá zaslíbení, která dal už Abrahamovi a potom Izákovi. Bůh zde dokazuje velkou trpělivost. Opět dává poznat svůj plán. Zdá se mi, jakoby se Bůh ve své velké lásce a péči ucházel o Jákobovu důvěru, jakoby říkal. „Věř mi přece! To, co jsi dosud dělal, to bylo ze strachu, z nedůvěry – přesto mi můžeš důvěřovat.“ Myslím, že my všichni známe tento strach, když se bojíme, že přijdeme zkrátka a proto často jednáme ze strachu tak, až tím zničíme své vztahy. Stejně jako Jákob, ani my se takto bát nemusíme. Pro nás přišel Ježíš, ne jen sen, ale skrze něj skutečné setkání s Bohem. Ježíš nám přinesl Boží příklon a podporu. Skrze něj máme mnohem více než čest a kariéru a peníze a vše, co se nám zdá tak důležité. S NÍM, s Ježíšem, obstojíme i v těžkých časem. Proto si myslím, že: Boží jednání s Jákobem ve Starém zákoně jde velmi dobře dohromady s Božím jednáním s námi skrze Ježíše, jak o něm čteme v Novém zákoně.

Za třetí, Boží trpělivost mě ohromuje. My bychom řekli: na hrubý pytel hrubá záplata. Jákob se opravdu nechoval zrovna ohleduplně. Od své rodiny toho hodně očekával a nechoval se zrovna jako Boží vyvolený. My bychom takovému hulvátovi přáli krátký a tvrdý proces. Tomu se musí udělat přítrž, a to rychle. Bůh však ví lépe, jak s ním má zacházet, jak ho má brát, aby s ním Bůh na konci dosáhl SVÉHO cíle. Když se Jákob probudí ze snu, není ještě dlouho ochoten přizpůsobit se Boží vůli a plánům. On, Jákob, stanovuje Bohu podmínky. Chce pro svou cestu s Bohem ochranu a jídlo a oblečení. O to se má postarat Bůh. A když to Bůh udělá, tak ho Jákob přijme. Není to skličující? Zacházet s živým Bohem tímto způsobem? Copak Jákob o Bohu vůbec nic nepochopil? Teprve o dvacet let později, na konci doby strávené u Lábana, po zápase u potoka Jabok, je Jákob připravený spolehnout se opravdu jen na Boha a být ho poslušen. Dvacet let nechal Jákob Boha čekat – dvacet let potřeboval, než se naučil Boha poslouchat. Teprve teď může Bůh na své cestě s Jákobem pokračovat. Nepochopitelná je trpělivost, kterou živý Bůh k tomuto dni dokazuje. Nad tím můžeme jen žasnout a radovat se, neboť i my zažíváme takovou trpělivost, i když to většinou ani nevíme.

Jákobův sen o nebeském žebříku nám názorně ukazuje, že Bůh je tu stále, i tehdy, a právě tehdy, když stojíme před troskami svých životů. On se nás nevzdá, má pro nás dobrou cestu. Bůh nás zná jako nikdo jiný a ví, jak nás má brát (jak s námi má zacházet), abychom našli JEHO cestu s námi a pro nás. Jeho vedení se můžeme svěřit. Často si myslím, že napínáme Boží tpělivost až k prasknutí. A Bůh ve své dobrotě zahrne i ty naše okliky a naše ztroskotání do své dobré cesty. Přemýšlejme o tom v tomto týdnu, pozorujme Boží cestu s námi a nově se mu svěřme, aby s námi Bůh nemusel podnikat tak velké okliky. A mír Boží, který převyšuje, každé pomyšlení, bude střežit vaše srdce a mysl v Kristu Ježíši. Amen