28. 10. 2007 - Kázání Petra Slámy - Lukáš 18,9-14


Lukáš 18, 9-14 Pověděl tedy následující parabolu ohledně těch, kteří byli o sobě přesvědčeni, že jsou spravedliví, a pohrdali ostatními. Dva muži vystoupili do chrámu, aby se pomodlili. Jeden byl farizej, druhý celník. Farizej postaven sám pro sebe toto se modlil: Bože, chválím tě, že nejsem jako ostatní lidé: lupiči, nespravedliví, smilníci – nebo jako tento celník. Postím se dvakrát týdně, zdesátkuji vše, co získám. Celník si však stoupnul zdaleka a nechtěl ani oči k nebi pozvednout. Ale bil se v prsa svá a říkal: Bože, smiluj se nade mnou hříšným. Říkám vám: spíše tento sestoupil domů ospravedlněn, nežli onen. Neboť každý, kdo vyvyšuje sebe, bude ponížen. Kdo sebe ponižuje, vyvýšen bude.

Tím příběhem Pán Ježíš musel naštvat nejednoho ze svých stoupenců. Nejspíše to i myslel jako provokaci do vlastních řad. Ze všech soudobých proudů bylo jeho hnutí nejblíže právě farizeům. Vyprávěl ten příběh, aby nám posvítil na důležitou věc ve vztahu k Pánu Bohu.

Do chrámu tehdy přišli dva. Možná jich tam bylo ještě víc, ale my sledujeme právě ty dva. Blíže je neznáme. Potkáváme se s nimi na chrámovém nádvoří. Spravedlivý člen obnovného laického hnutí a celník, pracovník tehdejší dost prolezlé a zaprodané hospodářské policie. Mohli bychom je nazvat pan Pilný a pan Smutný. Proč přišli do chrámu? Aby se pomodlili. Mají ponětí o náboženském životě a možnostech, které skýtá. Oba dva jsou syny Izraele, oba dva mají nějakou vědomost o Božích věcech. Ale je zde rozdíl. Pan Pilný je v těch věcech doma. Je to expert, profík. Pan Smutný je v chrámě, ani nevíme, po jak dlouhé době. Žije naplno byznysem, který snad vynáší, ale přivodí také závist a nenávist krajanů. Kdysi asi také chodil na konfirmaci, na přípravu k bar micva, ale to už je dávno. Střípky nazpaměť učených žalmů se už sesypaly v jedno. Možná tam někde poblikává lidová moudrost o tom, že „kdo se povyšuje, bude ponížen a kdo se ponižuje, bude povýšen,“ odvozená z žalmů a několikrát se pak mihnoucí Novým zákonem. Ale náš celník by to jistě neuměl v Bibli najít ani po dlouhém hledání, protože písmák, to on rozhodně není. A to je chyba. Neznát Bibli je chyba, protože to znamená neznat životodárný plán, tak velice užitečný pro život. Neznát Bibli je chyba, na které nic nezmění ani překvapivé vyznění dnešního příběhu. Neznát Bibli, zanedbávat Boží věci, je chyba – a pan Smutný to dobře ví a je mu z toho smutno.

A ví to o něm i pan Pilný. Do chrámu přišel rozvážným krokem. Na bohoslužby je potřeba vyhradit si dostatek času – a to on přesně udělal. Je zde a ztělesňuje moudrost 1.žalmu: „Blaze muži, který se neřídí radami svévolníků, který nestojí na cestě hříšných, který nesedává s posměvači… je jako strom zasazený u tekoucí vody, který dává své ovoce v pravý čas…“ Věci jsou, jak mají být, a on děkuje Pánu Bohu, že tomu tak je a že jeho život toho smí být názornou ukázkou. Kde je tedy chyba?

Je opravdu těžké najít v jeho výčtu zásluh něco nesprávného. Z půstů a desátků farizeové podporovali fungování bohoslužeb a chudé. Kdo by pochyboval o smysluplnosti řádu? Povězme to rovnou: farizeův seznam zásluh je zcela v pořádku. To, co plní, přikazuje Starý zákon opakovaně – a nikde toto ustanovení neruší. Farizeův seznam zásluh je v pořádku, problém začíná, když se tím seznamem začíná ohánět před Boží tváří. Ten seznam předpisů, Boží zákon, mu měl pomoci vést život tak, aby do byl dobrý, povedený život, život otevřený Pánu Bohu. Farizeovi se ale stal prostředkem vlastní soběstačnosti. Všimněme si, jak tam v chrámě stojí, doslova: „postaven sám pro sebe, takto se modlil.“

Pan Pilný v dobrém rozpoložení, jak se mu ten život vydařil, nestojí ovšem před Bohem, ale před zrcadlem. V rohu jeho zrcadlového odrazu jeho skvělý zjev ještě podtrhuje rozervaná postava pana Smutného, perspektivou zmenšeného a pokřiveného. Prý se „ani neodvážil oči k nebi pozdvihnout,“ ten celník, a jen se kajícně bil do prsou. Přestože však nehledí k nebi, stál v tu chvíli před Božím trůnem. Nepřišel s nároky ani zásluhami, přišel s čirou prosbou o smilování. Nevíme o něm nic bližšího, jaký vedl život, jak vypadal jeho domov. Zde v chrámě ale viděl, jak vzdálený je on sám Božím cestám. Poznat, jak daleko jsem od Pána Boha, to je nejpravdivější poznání, které dělám právě tehdy, když doopravdy zazní Boží hlas. Tam, kde se do světa prolamuje Boží svatost, tam raději jako Mojžíš (Ex 33)nebo Izajáš (Iz 6,5) zůstáváme vzadu. Boží svatost se prolamuje tam, kde my odkládáme svá zrcadla, ve kterách se srovnáváme s ostatními, ať už pyšně, jako pan Pilný, nebo zoufale, jako Kajin – Boží svatost se prolamuje tam, kde se vystavujeme tomu Jedinému, o kterém svědčí Bible, který nás tvořil a v Ježíši Kristu pozval k životu před jeho tváří. To je, jinými slovy, ono ospravedlnění, s nímž se celník vrátil do svého domu. V modlitbě se setkal s Boží svatostí, zakusil, že je přijat, takový jaký je, s prázdnýma rukama. Přijat Bohem, který ho stvořil a chce být jeho otcem a pánem.

Příliš často se – zvlášť mezi námi evangelíky – toto Ježíšovo podobenství chápalo tak, že největší nebezpečí křesťana je farizejství, zákonictví, skutkařství. Dejme ale pozor na to, aby se např. z učení o ospravedlnění pouhou milostí nestala vesta stejně neprůstřelná, jako  ustanovení o desátkách z máty a kopru pro některé farizeje Ježíšovy doby. A aby z našich bohoslužeb neznělo sebespokojené „děkujeme, že nejsme jako ti farizeové, katolíci nebo letniční.“ Ježíšův provokativní příběh v nadsázce říká, že teologicky sebesprávnější názor se může stát úkrytem před živým hlasem Božím, hlasem, kterým Pán Bůh volá právě nás právě teď, na nějaké křižovatce, o které víme jen my sami. Takovým úkrytem se může stát naše tradice, rodina, z níž pocházím, úkrytem před Bohem může být fakt, že do kostela chodím zcela pravidelně, že jsem presbyter, teolog, že učím děti nebo vedu mládež, že pracuji v křesťanské službě, že mám kriticky moc práce – nebo že jsem nemocný. Toto vše a mnohé další se nám může stát úkrytem před živým hlasem Božím. To ale neznamená, že bychom se o teologicky správné názory a o farizejskou cestu konkrétní poslušnosti Boží neměli snažit. To neznamená, že bychom se neměli snažit žít co možná správně a zdravě. Máme se o to snažit, „Nebude-li vaše spravedlnost o mnoho přesahovat spravedlnost zákoníků a farizeů, jistě nevejdete do království nebeského,“ říká v Matoušově podání pán Ježíš (Mt 5,20). Záleží ale na tom, zda to vše vynikající a pro život sboru i společnosti prospěšné, co děláme, budeme umět před Boží tváří odložit – a vystavit se jeho milosti a jeho spravedlnosti. Takový zákon, taková teologie, taková angažovanost jsou dobré, které nám budou pravidelně připomínat, že v Ježíši Kristu Boží království vstoupilo do dějin a do našich dnů, žádá si nás a osvobozuje nás.

Modlitba: Hospodine, zkoumáš mě a znáš mě. Kam uprchnu před tvou tváří. Leda do své samomluvy, do svých modlářsky pevných představ o tobě, do svých utkvělých představ o sobě samých. Prosíme tě, přicházej ty sám k nám a setkávej se s námi, živý Pán a Spasitel. Dávej nám, abychom uměli přicházet s prázdnýma rukama a nechávali si je naplnit tvými dary. A z těch tvých darů abychom měli na život i na dávání.