4. 11. 2007 - kázání Miloše Rejchrta - Skutky 4,22


"A neníť v žádném jiném spasení" ...

To neobvyklé slovo „spasení“ jsem nedávno - k svému potěšení - nalezl v denním tisku. Ovšem v novinovém článku se to slovo objevilo v souvislosti se zaplevelenými loukami, na kterých moudří ekologičtí farmáři nechají popásat ovečky, až dojde k úplnému spasení...

My už jiný význam toho slova skoro neznáme, protože my, moderní a postmoderní lidé ho nepotřebujeme. Téměř totiž vymizelo vědomí – kdysi obecně sdílené, že každý z nás je pod trvalým dohledem instance vyššího řádu, kterou nelze oklamat a před kterou nelze žádné naše osobní údaje ukrýt. Většinou se této instanci říkalo „Bůh“, někdy i jinak, třeba T.G.Masaryk mluvil o „zorném úhlu věčnosti“. Nu a jak před tím zorným úhlem věčnosti obstát? Jak to udělat, abych za ten svůj život nedostal pětku a nepropadl potom někam do nicoty, ale naopak postoupil do něčeho lepšího a vyššího, než byl můj posavadní život ? „Co mám dělat, abych byl spasen?“ Tuto otázku naši předkové skutečně pokládali - sobě i jiným - a Reformace v 16.století měla takový úspěch proto, že na tehdy naléhavou otázku přinesla jasnou odpověď.

Dnes se ale většinou lidé ptají jinak: Co mám dělat, abych byl v pohodě, abych byl fit a … sexy a … trendy a podobně. Kdysi si lidé kupovali odpustky, které by jim přinesly spásu, a investovali do toho třeba i dost velké peníze. Dnes si kupujeme kupóny výherních loterií, nebo aktivii bílou, a spoustu jiných produktů, které by měly přinést vyšší kvalitu života, ale života teď a tady. Ne někdy a někde.

My prostě chceme být šťastni. A ne někde v budoucnosti, v Božím odpočinutí – to je nějak moc daleko - my si chceme to své instantní štěstí užít dnes a určitě neodkládat na zítra. Změnili jsme se, my Evropané, a měnil se náš svět. Štěstí už není muška jenom zlatá, či poklad skrytý v poli; štěstí se na nás valí jako celé hejno zlatých much, a vůbec ho nemusíme někde pracně hledat, máme nabídkami na štěstí přecpané dopisní schránky, na televizních obrazovkách a na monitorech počítačů – a teď chcete dělat něco úplně jiného a ono to nejde - furt se vám tam někde nabízí nějaké štěstí, jenom kliknout a zaplatit - a ono i to placení počká - štěstí hned a splátky až potom. Kdy přijde ten exekutor, to se neví...

Dnešní svět je takový strašně útržkovitý, roztěkaný. Zajímavé je, jak se hodně a právem užívá slovo hektický. Není to tak dávno, kdy to slovo samozřejmě existovalo, ale jenom pár znalců vědělo zhruba, co znamená. Dnes to nějak víme všichni. Jsme takoví hektičtí a roztěkaní. A také nějak rychleji zapomínáme než dřív. A zapomínáme nejen na obsah slova spasení, které lidi v 16.století například opravdu vzrušovalo a pro mnoho z nich bylo stejně důležité jako slovo život. My zapomínáme i na to, s čím jsme spojovali svou naději před pár lety. V devadesátých letech třeba bylo často vyslovováno slovo „New Age“. a jak se blížil magický rok 2000, tak se objevovala očekávání příchodu nového, krásného věku, jemuž měl vévodit zvěrokruhový Vodnář. Měla začínat dlouhá epocha vlídnosti, nenásilí, pokoje, kdy na sebe lidé a věci nenarážejí v prudkých a tvrdých střetech, ale kde jako by byli proliti, promazáni Vodnářovou oživující vodou, vznášeli se a voda je spojila v takové celostné celosvětové vědomí, v jeden harmonický celek.

Jenže ono to nevypadá, že by v tom třetím tisícitiletí začal věk Vodnáře a my se teď v pohodě a harmonii světa mohli koupat jako v příjemné vodní lázni. Zatím je to tak, že my tady v Čechách si tedy žijeme, je to úžasná nezaslouženost a milost, já myslím, že hodně zemí na světě by s námi měnilo ty naše starosti, když člověk zjišťuje, že několik týdnů snad největší starostí toho národa je, kde bude stát a jak bude vypadat národní knihovna. Úžasný. Ovšem jinde – ale u nás vlastně taky, když odhlédneme od těch starostí takovýchhle mediálních – jinak se nezdá, že by nějak narůstala pohoda a mír, spíš narůstají možnosti, jak se ještě účinněji zabíjet a ničit, jak bohatnout ze zločinu, jak to bohatství přelévat, jak unikat lidské spravedlnosti. Ono se nezdá, že by ten náš svět nějak měkl, on tvrdne. A žádné vlídné celosvětové vědomí se neprosazuje; naopak, sobectví jedinců a skupin sílí.

Já to neříkám proto, abychom se tím děsili. Naopak, abychom se nevzdali jistoty, že není v žádném  jiném spasení, než v Ježíši. Tuto apoštolskou výpověď přijměme nejprve v jejím pozitivním významu:

V Ježíši je spasení, v Ježíši je záchrana. Nejen před něčím, před zmarem a nicotou, ale také a hlavně k něčemu: k novému rozměru života, k nové jeho kvalitě. Spasení je nabídka nového lidství, jež z lásky Kristovy žije, ostatní lidi má za své bližní a Boha za laskavého Otce nás všech. A v tom nacházíme štěstí.

V Ježíši Kristu, v jeho životě a smrti za nás a pro nás a v jeho učení tak, jak je raná církev zachytila a pochopila, nacházíme to podstatné, čeho je nám třeba a po čem naše srdce touží. I dnes, v té hektické době. A jinde než v Kristu Ježíši spasení nehledáme. Jiné věci můžeme hledat jinde… Ale spasení jenom v Kristu. Tato výlučnost naší víry nechť ale neznamená, že se zabedníme do svých kostelů a modliteben. Mě se líbí, že vy to tady nemáte zabedněný. Že jste takoví nachystaní na to, že někdo přijde, třeba nějaké velké davy, tak aby se sem vešli tím hlavním vchodem. To je takový jakoby první dojem z této - myslím - zdařilé místnosti tohoto domu Páně. Takže: nezabedňovat, spíš tak prosvětlovat a dělat hodně široké vchody, aby se tam vešli. Nu, my, když věříme v Krista, tak budeme hledat a nacházet spojence také mezi těmi lidmi, jejichž představa štěstí je blízká tomu, co my označujeme slovem spasení. A mám za to, že nám budou blízcí lidé objevující bohatství života v jednoduchosti. Objevující to, co jsem včera připomněl spolu s Komenským, že bohatý je ten, kdo na tom, co má, přestati umí. Budou našimi spojenci lidé, které oslňuje slunovrat; totiž oslňuje je víc než třeba výhra v jackpotu; lidé vnímající bohatství zdánlivě monotónního zvuku tibetské mísy – mě osobně to tedy moc neříká - či nádheru podzimu při pěším procházení krajinou. Našimi spojenci budou lidé, kteří třeba nechtějí ubližovat zvířatům a nechtějí se chlubit jejich kožichy. Lidé, kteří jsou ochotni dobrovolně se uskromnit, aby zeleň světa nevadla a živočichové neskomírali. Lidé, kteří objevují bohatství prostoty a nacházejí úžasný luxus v bytí s druhými, v pospolitosti, v harmonii nesoutěživého lidského soužití. Já o nich mluvím proto, že převážně takovéto mladé lidi jsem potkal na sociálně právní škole, jíž je naše církev zřizovatelem. Evangelická akademie takzvaná. Já jsem si tam jeden rok zaučil a prostě: přišel jsem do světa, který je ten náš dnešní svět: velice odkřesťanštělý. Těch uvědomělých křesťanů ve škole, která se chlubí tím, že to je škola založená církví a zřizovatel je Českobratrská církev evangelická – tak uvědomělých křesťanů tam byla nepatrná menšina. A já když jsem poprvé vešel do třídy, tak na zdi tam nebyl ani kalich s biblí, ani krucifix, ale veliká podobizna Budhy. Byl jsem tím trochu zaražen, ale brzy jsem se vzpamatoval a naučil se těch mladých lidí si vážit a přijímat je jako spojence. Po čase to bylo docela vzájemné.

Já myslím, že můžeme dokonce jít dál a právě s odvoláním na ten apoštolský základ, na to, co apoštol Pavel nám pověděl, když mluvil k Athéňanům, že můžeme mnohé z těch, kteří Krista nevyznávají, přijímat i jako podílníky na spáse v Kristu. Ano, spasení je v Kristu, a v žádném jiném, tak to vahou své autority připomněl ve svém jeruzalémském kázání apoštol Petr a tak tomu věřím i já. O něco později však Apoštol Pavel v Aténách – ne že by říkal něco jiného, naopak – ale on šel jakoby dál stejným směrem a pokročil a hodně k tomu aténskému publiku pořádný kus vstříc.

Oni tam měli oltář postavený neznámému bohu a apoštol jim to velmi přejně vykládá, co to tam vlastně mají. Říká: vaše touha po doposud nepoznaném bohu je upřímná, úžasná, já vám ji schvaluji a já ji vnímám jako něco, co nás nesmírně sbližuje a my jsme si blíž, než si myslíte, vy Atéňané…

Myslím, že bychom si mohli z toto dnes s apoštolem brát příklad, a jestliže nacházíme v tom našem takovém rozkolísaném hektickém světě, který už nám běžně vyznává, že holt ty peníze jsou až na prvním místě, když nacházíme někde nějaké mladé lidi, kteří touží po alternativním způsobu života, jak se říká, kteří vyznávají nenásilí, demonstrují proti němu, touží po netrápení zvířat, tak myslím, že si to máme vykládat přejně, a máme to přejně vykládat i jim. Vykládejme přejně ty oltáře neznámému bohu, i když mají třeba podobu Buddhy. Já jsem si dokonce v rozhovorech s těmi mladými připustil, že třeba i představa o reinkarnaci, která je nám naprosto vzdálená, (dokázal jsem si z toho dělat legraci jak dlouho), ale zároveň to lze nahlížet přejně. Kdo se této představě oddává, tak kdo ví, třeba se oddává tomu tušení tajemství života, jež přesahuje ten omezený horizont naší časnosti. Jistěže víra v těla z mrtvých vzkříšení a soud nad živými i mrtvými a život věčný jsou něco jiného než reinkarnace, ale v něčem si naše víra v Krista, který z mrtvých vstal, a ta představa života, který není převoditelný na počet našich dnů, (protože někde pak se zase objeví) docela podávají ruce. Však apoštol se nebojí přisoudit všem lidem schopnost tápavě hledat Boha, toužit po něm, po tom, který není daleko, a zajímavé: ten apoštol klidně cituje jako autority ne nějaké starozákonní proroky, ale dva pohanské autory filosofa Epimenida a básníka Arata.

Jako by nám Pavel i touhle příhodou vzkazoval: Nejsme tu jenom my, vyznavači Krista, ale jsou tu jiní, nebo přímo: jste tu i vy, kteří vycházíte z jiných zdrojů než my, přemýšlíte po svém, náboženskou úctu směrujete jinam než my, ale jsme si blízko.

A my jsme si dnes blízko se všemi, kdo vnímají svět jako jednotu, jsme si blízko se všemi, kteří uznávají, že jsme Boží rod, že jsme Boží, rasa a ať jsme Indiáni či přistěhovalci, Romové a Gádžové, Češi nebo Němci, včetně těch sudetských, jsme jedna lidská rodina, a v tom, který nás takto učinil, jsme, žijeme a hýbeme se. Mám za to, že každý, kdo hlásá tuto základní jednotu lidského rodu, kdo také touží odevzdat planetu Zemi i dalším generacím jako místo, kde se dá žít a hýbat, tak ten nám bude blízko.

Nu ale to Pavlovo kázání, které bylo tak úžasně vstřícné a otevřené, nakonec žádný velký dojem neudělalo. Miláčkem Atéňanů se Kristův apoštol nestal. On totiž nemohl zapřít, že Kristovo evangelium kromě toho, že v něčem je blízké těm životním orientacím, které Atéňané uznávali, je také vzdálené až protikladné. Bůh bude soudit svět, nemůže apoštol zatajit. Bude soudit ten náš společný, jeden svět, podle svých měřítek. A on najednou z té polohy takového vstřícného meditování snad při vodní dýmce nebo vonných tyčinkách je úplně jinde. Je totiž jasné, že Kristus, jehož jméno zatím Pavel ve svém proslovu nevyslovil a už ani nebude mít příležitost ho vyslovit, není žádný vlídný vodnář a harmonizátor všech protikladů, on totiž působí i rozladění, ba i disharmonii v našich životech, neboť ten Kristus vyzývá také ku pokání, k nápravě, k proměně smýšlení, k obnově srdce, k odvratu od zaběhaných marností. Kristovo poselství je náročivé, ono chce se mnou také něco udělat, chce skrze mne něco udělat, mne se týká, mne se dotýká, mne volá, volá: pojď za mnou, následuj, to znamená: pojď jinudy, než jsi doposud šel. Ano, poslední Boží soud je nablízku ,celý lidský svět bude souzen skrze jednoho, který sám je kritériem všeho pravého lidství i božství. A jeho poznávacím znamením je, že byl vzkříšen z mrtvých. Pravil Pavel.

A v tu chvíli slyšel: To stačí, dobrý, "poslechneme si tě jindy", to jest nikdy, zvolali znechuceně jeho posluchači. My ani nevíme, co je tak jako otrávilo, strašně znechutilo, jestli to, že vzkříšení spojoval Pavel s jedním určitým člověkem a ne s nějakým filosofickým principem, a nevíme, jestli nějak vůbec samo to slovo se jich nějak dotklo. Víme to jediné, že zvěst o ukřižovaném a zmrtvýchvstalém Kristu v Aténách úspěch neměla a Pavel v těch Aténách takříkajíc pohořel.

Přece jenom jakýsi zbyteček nějaké smysluplnosti toho jeho konání tam byl. Čteme, že Dionyzios Areopagita, Damaris a ještě jiní uvěřili a připojili se. Není ale ani jasné, zda tam je nějaká souvislost, mezi tím Pavlovým kázáním na Areopagu a uvěřením hrstečky nových křesťanů. Je možné, že se Duch svatý dotkl jejich srdcí při jiné příležitosti, než při Pavlově přednášce. Ale možná si užil Duch svatý i toho neúspěšného Pavlova kázání. To my nevíme, protože on si věje, jak chce. A v Aténách se mu chtělo vát v množství takovém spíš menším než malém. To tedy v Jeruzalémě, na počátku, tam se vyskytovala ohromující čísla: po prvním Petrově kázání uvěřily tři tisíce lidí a po druhém pět tisíc. A vidíte: tady v Aténách jmenovitě jeden muž a jedna žena. A snad i nějací jiní, ale kdo ví, ti třeba jen na chvilinku, a pak se zase vytratili.

Počítejme tedy s tím, sestry a bratří, že dnes a tady, kde žijeme, úspěšnost našeho svědectví, i kdyby bylo to svědectví věrné, odvážné a vstřícné, jako bylo to Pavlovo, bude podobné výsledku Pavlova kázání v Aténách. Jo, dobrý, "Poslechneme si vás jindy", to jest nikdy. To bude převažovat. Jen tu a tam jednotliví mužové a jednotlivé ženy zaslechnou za naším svědectvím volání Kristovo. Jak to tak vypadá, tak jsme a budeme pořád menšinoví. My se totiž nemůžeme zříci našeho rozpoznání, že není v jiném spasení než v Ježíši, v tom ukřižovaném, kterého Bůh vzkřísil z mrtvých.

S těmi, kdo takto Krista nevyznávají, ale podle našeho tušení jsou mu blízko, kdo ví, možná blíž než my, s těmi se jistě budeme přátelit, budeme k nim pohostinní, a nabídneme jim i tu střechu nad hlavou, tady třeba myslím, že ten váš kostel si o to úplně říká, aby se tu děly i jiné takové dobropověstné akce než bohoslužby. Prostě budeme jedna rodina se všemi, kdo o to stojí, abychom byli jedna rodina, lidský rod. A společně budeme hledat ,co všechno můžeme dělat pro budoucnost té lidské rodiny i planety Země. My ale jeden nález už učinili, tam už hledat nemusíme, my jsme totiž nalezli Krista a vděčně vyznáváme, že není v žádném jiném spasení. To je moc dobrá zpráva. Amen.