30. 12. 2007 - Matouš 2,13-23


Dítě tak dlouho toužebně očekávané je vystaveno nedlouho po svém narození smrtelnému nebezpečí. Chvíli poté, co mu byly k nohám složeny královské pocty, a vzdán skvělý hold od největších mudrců světa, je vystaveno údělu těch nejbědnějších vyhnanců a uprchlíků všech dob. Ten, jenž má spasit celý svět, musí být nyní sám zachráněn kvapným útěkem. Vskutku křehký a zranitelný je Bůh, který se k nám v Kristu sklonil.

Jakoby se již tady, na počátku Ježíšova příběhu zhuštěně promítlo všechno, čím bude jeho život vyznačen. Nenávist a pronásledování ze strany mocných tohoto světa na jedné straně, ale také Boží pomoc a ochrana na straně druhé. Vydanost dějinným událostem a politickým rozhodnutím, v nichž má ovšem Bůh své hlavní, třebaže na první pohled ne vždy patrné slovo. Život v nezajištěnosti základních životních potřeb, a přece v požehnané plnosti milostivého Božího obdarování. A uprostřed toho všeho vytrvalá poslušnost Boží vůle a vedení, která se teď projevuje zatím na Josefovi. Poslušnost až na smrt, která byla zdrojem záchrany a vykoupení pro mnohé.

V tomto příběhu však nemáme jen jakýsi obrazný úvod do dalších událostí Ježíšova života, ani jen poutavou historii záchrany Božího vyvoleného. V tomto příběhu je obsaženo mnohem více. Promítá se do něj hodnocení Kristova působení jakožto naplnění prorockých zaslíbení. Třikrát to zaznívá.

Poprvé, když je Dítěti přichystán bezpečný úkryt v Egyptě, aby z něj mohlo později opět vyjít tak, jako byl Izrael slavně vyveden z tvrdého otroctví do svobody Božích dětí. Vyvolený Boží Syn půjde v jeho stopách a přivede tu skvělou cestu svobody k jejímu úplnému završení. Tam, kde Izrael selhal a nedokázal spoléhat toliko na Boží milost a přítomnost uprostřed svého lidu, žít obnoveným životem podle Hospodinových nařízení, tam Kristus přivede Zákon k naplnění sebeobětavou láskou.

Podruhé: Král Herodes byl zatvrzelý ve svém hněvu a posedlý touhou po moci - jako kdysi farao, který nechtěl propustit Izrael z otroctví. Nechtěl připustit a neuznával jinou moc, než tu svoji a křečovitě se jí držel. A přece se i na něm tím spíše ukázalo Boží panství a svrchovanost. Herodes umřel, aniž by dokázal připravit Hospodinova Vyvoleného o jeho korunu, a musel nakonec uvolnit cestu jeho návratu do izraelské země.

A konečně potřetí je také Ježíšovo přízvisko Nazaretský či nazorejský viděno jako naplnění starozákonních zaslíbení o Mesiáši, který bude pokorný a ponížený, nuzný a odstrčený, a přece v skrytosti již slavný. I když byl Nazaret naprosto bezvýznamným místem, přece v něm vyrostl ten nejvýznamnější muž v dějinách lidstva a proslavil je svým spásným dílem.

Ježíš tedy vstupuje svým narozením doprostřed dějin vyvoleného lidu, napojuje se na jeho vrcholné události i prožitek Boží záchrany, aby je přivedl k slavnému završení. Ale prochází s ním i tvrdou zkušeností vyhnanství, aby nakonec nesl všechno břímě vin toliko na svých bedrech a aby již nikdo nezůstal odloučen od Boží milostiplné přítomnosti.

Ale přestože slyšíme, kolik netušených významů je v tomto příběhu skryto, stejně je asi nedokážeme do hloubky promýšlet, ale vracíme se vždy znovu k otázce, proč musela zemřít nevinná děťátka, aby Ježíš unikl Herodovým katům. Místo co bychom žasli nad podivuhodnou záchranou Božího Syna, litujeme smrti těch betlémských chlapečků. Proč Bůh nezvolil jiný způsob pomoci? Jaký je to Spasitel, když se sám skryje za nevinné oběti? Podvědomě žádáme zázrak, vytržení z naší smutné reality. Představujeme si, že alespoň kvůli svému Synu prolomí Bůh ten začarovaný kruh násilí.

Ale Bůh v Kristu přišel právě do naší bídy a ubohosti, vydanosti zlému, hříchu i smrti. I těmito temnotami nezodpovězených a vyčítavých otázek Ježíš prochází se vší zranitelností a bezmocí. Jednou jim nastaví sám svoje bedra a odpoví na ně sám svou smrtí a svým vzkříšením. Ale ještě nenastala ta chvíle. Po čase radostného vítání narozeného Mesiáše přichází ještě doba pláče a naříkání. Tak jako po vyjití z Egypta přišlo ještě putování pouští a po životě v zaslíbené zemi také život v exilu.

Boží záchrana nepřichází jako blesk z nebe, ale vchází do našeho světa nenápadně, ponenáhlu a nečekaně. Přichází proměňovat zatvrzelá herodovská srdce svou bezpodmínečnou láskou, a tak bránit hrůzným činům nenávisti a zloby. V Kristu již Bůh svedl tu konečnou vítěznou bitvu se Zlem, ale dál ještě zápasí o srdce každého z nás. Protože On není otrokář, který by si poslušnost vynucoval práskáním biče, ale chce si nás získat svou láskou, v Kristu tak dokonale projevenou.

Lítost nad betlémskými děťátky je tedy také lítostí nad naším světem, který ve zlém leží - ještě i po příchodu svého Zachránce a Spasitele. A přes všechno, co již Kristus vykonal a získal, vynakládá všechny své zbývající síly na to, aby ho zastrašil a zahnal, aby ho znovu oloupil o panství nad světem. Avšak i my smíme slyšet v pláči a nářku předzvěst nadějného příchodu Spasitele a divuplné proměny naší skutečnosti, která se nám často zdá nezměnitelná. I my se smíme skrýt v čase nebezpečí do stínu křídel Boží milosti a záchrany, i my z nich smíme vycházet do svobody života Božích dětí, k následování našeho Pána a Zachránce, k bratrskému dílu obětavé lásky. To, co působí náš dnešní pláč a nářek hned tak nezmizí. Ale můžeme se s Boží pomocí podílet na jeho umenšování a přemáhání vírou, nadějí a láskou. Amen.

Modlitba: Pane náš a Spasiteli, přestože ses narodil v chudobě a ponížení, přinesl nám to největší bohatství – Boží lásku a přítomnost v našich životech. Děkujeme, že ses nezalekl žádné zloby a nenávisti, pronásledování, ano ani smrti, a tak můžeme tím vším také my procházet v naději, že jsi s námi vždy a všude. Prosíme, pomáhej nám svým Duchem, abychom i my svým svědectvím proráželi hradby lhostejnosti a zloby a připívali k šíření Tvého království. Dej, ať brzy pozná celý svět, že ty jsi jediná cesta k záchraně, ano Záchrana sama. Amen.