Kázání na Matouše 4*12-17, 20. ledna 2008


Doznívající vánoční poselství je podtextem počátku Ježíšova veřejného vystoupení. Evangelium přece není jen světlem pro dlouhé zimní večery. Evangelium je mocí, která proniká do našich životů zcela nečekaně a vše si v nich proměňuje. A začíná hned zkraje. Tam, kde nejsme pevní v kramflecích, v tom, čím se nechlubíme. Příběh narozeného Spasitele pokračuje uprostřed nás lidí. Bůh plní svá zaslíbení.

Ježíš uslyšel, že Jan je uvězněn. Umlkla zvěst volajícího na poušti. Proto přichází ten silnější než on, aby křtil Duchem svatým a ohněm. Jan kázal o blízkosti Božího soudu a nutnosti připravit se na něj. Teď ho dostihl soud mocných tohoto světa. Má být umlčen. Ale Ježíš se odebral do Galileje, aby evangelium neustalo, aby nevyhasla naděje na Boží blízkost. Ježíš se ujímá Janovy zvěsti: Čiňte pokání, neboť se přiblížilo království nebeské. A ujímá se jí jako ten, kvůli němuž byla vyslovena, jako ten, který ji naplní. Mohl si vybrat pro své vystoupení kterýkoliv jiný okamžik. Mohl začít působit souběžně s Janem hned po svém křtu. A snad to i dělal v menší míře, na místě, kde ještě nevzbudil takovou pozornost. Ale teď nastala ta nejvhodnější chvíle osvědčit, že Boží slovo nevyjde naprázdno, že není závislé na přízni světských pánů, nýbrž vychází vstříc lidské nouzi a přináší záchranu tam, kde se zdá být vše ztraceno.

Proto se Ježíš vrátil do Galileje, ale nezůstal ve svém domovském Nazaretě, ale přišel a usadil se v Kafarnaum při moři, v území Zabulón a Neftalím, aby se splnilo, co je řečeno ústy proroka Izaiáše.

Usadil se tam, počítal s delším pobytem. Nepřišel jen na služební cestu, odvést svou práci a zase odcestovat. Přišel s námi bydlet. Vytvořit domov tam, kde jej potřebujeme, kde jej budeme umět přijmout.

Usadil se v městečku dosti významném a příjemném. Vydává se jinou cestou než Jan. Sám přichází mezi lidi - nečeká, až vyjdeme my za ním. Nevyhledává ústraní, které v lidských představách přeje více duchovnímu rozkvětu, daleko od špinavé politiky, nepříznivé sociální situace a nerovných ekonomických podmínek. Kristus začíná hledat zahynulé přímo tam, kde se ztratili. Vyzývá k pokání, ale nesype si přitom popel na hlavu. Otevírá hostinu Božího království svou přítomností přímo u našeho stolu při našem obvyklém denním jídle.

Usadil se v území Zabulón a Neftalím, v pohraničí obklopeném ze všech stran pohanstvím, na místech, které byly vždycky první na ráně, když vojenská dobrodružství izraelských králů nedopadla dobře, v krajině, jejíž obyvatelství bývalo přesidlováno a míseno. Ježíš začíná na okraji církve; u těch, kdo byli nejslabší, nejméně odolní náporu pohanství, jejichž děti často už přešly na druhou stranu. Začíná na křižovatce obchodních cest, v prostředí, vystaveném vlivu nejrůznějších idejí a duchovních proudů. Začíná na místech těm pravověrným velice podezřelých. Mohli bychom si to dobře představit právě u nás.

A tam, kam vstupuje, vychází světlo. Lid bydlící v temnotách uvidí veliké světlo; světlo vzejde těm, kdo seděli v krajině stínu smrti. Světlo Vánoc neproniká jen temnotou zimního času, ale prozařuje každé temné místo v kterékoliv době. Světlo je symbolem života. Bez světla se nedá existovat. Ve tmě je možné jenom nedůstojně živořit. Temnota se proto stala znamením smrti. V Písmu jde ovšem temnotu duchovní, o život odloučený od Boha, který se nechce dát ovlivnit Božím slovem. O život uzavřený jen do vlastních radostí a strastí. Tělesná smrt je pak vlastně jen potvrzením skutečného smyslu takového života. Člověk sám není schopen svůj život změnit stejně jako se tma sama neprosvítí. Proto přišel Bůh ve svém Synu jako světlo, které temnotu zahání. Tenkrát, v oné vánoční noci, se snížil do podoby dítěte, stal se člověkem, aby mohl být člověkem pochopen. A jako člověk šel také cestou lidského života až do jeho konce. Prošel vším lidským, i smrtí. Smrt jej však nepohltila, jako nemůže temnota pohltit světlo. Zvítězil nad ní, a tak otevřel všem, kdo dosud žili v jejím stínu, možnost nového života, který ani smrt nezničí, který má Bůh pevně ve svých rukou. Bůh sám k nám v Kristu přichází a nám už zůstává jen jediné: Neschovávat se před Ním, nesnažit se utéct před životodárnými paprsky jeho lásky, ale naopak se plně otevřít jeho slovu, nechat je ve svém životě působit. Jako slunečnice natáčí svůj květ za sluncem a nesnaží se schovat jej někde do stínu, tak je pro nás potřebné vystavovat své životy působení Božího slova a v jeho síle pak dál vyzařovat světlo, kterým jsme se nechali naplnit.

Ježíšovo kázání začíná docela prostě: Čiňte pokání, neboť se přiblížilo království nebeské. Dalo by se jednoduše zaměnit s kázáním Jana Křtitele. Vždyť zní úplně stejně. Nebo později se zvěstí jiných biblických svědků či zbožných rabínů. Ano, rozdíl není vidět na první pohled. Ale je slyšet na první poslech, který najde odezvu i v našich srdcích. Ježíš nepřichází jako jeden z mnohých, ale jako ten, kdo naplní Boží zaslíbení. Proto jeho slova, třebaže znějí stejně jako ta Janova, nejsou napomenutím tváří v tvář blížícímu se soudu, nýbrž milostivým pozváním k odpuštění, k životu v Boží blízkosti a lásce. Jeho slova nejsou jen plná lidské horlivosti pro Boží věc. Ona sama jsou tím Božím dílem, které uprostřed našeho světa mocně působí. Protože v něm samém se přiblížilo království nebeské. Máme ho na dotek. A proto již nemůžeme zůstat jen při jeho vyhlížení. Je sice ještě před námi to budoucí společenství s Ježíšem v jeho slávě, kde smrt a bolest budou zrušeny a víra přejde ve vidění, a přece tam, kde se setkáváme s Pánem Ježíšem, tam jsou prosvětleny naše temnoty, takže již zahlédáme cestu, po níž ho smíme následovat do jeho království. V Ježíši Kristu je spojena naše přítomnost s budoucností a zároveň v Něm víme o naplněné minulosti.

Nejlepší odpovědí na jeho příchod k nám může být jedině pokání, radikální proměna smýšlení, naprostý životní obrat od všeho, co nějak narušuje náš vztah k Bohu i bližnímu, a plný příklon k evangeliu. Přitom je důležité uvědomit si toto pořadí: Ne my sami svým zbožným jednáním a pokorným smýšlením připravujeme cestu Božímu království, nýbrž ono samo svou blízkostí, otevřením svého působení i pro naše životy vytváří prostor pro změnu jednání i smýšlení, možnost nového života. Nechtějme zůstávat v temnotě, když i k nám přišlo Světlo světa. Jistě, koutů, ze kterých na nás doléhá temnota, je vždycky dost, a dnes dvakrát tolik. Ale do té temnoty přišlo slovo Kristovo. Přiblížilo se království nebeské. Čiňme pokání a věřme evangeliu. Amen.

Modlitba: Dobrotivý náš Pane, děkujeme, že nás vždy a všude předchází Tvá milost. Děkujeme, že na ni smíme odpovídat, že stojíš o náš návrat do Tvé otcovské náruče. Děkujeme, že nás nenecháš utonout v hlubinách našich vin, ale vytrhuješ nás z nich a osvobozuješ k novému životu v pravdě a lásce. Amen.