Kázání na Matouše 17*1-13, 3. února 2008


Zjevení Kristovy slávy, prohlédnutí významu jeho života a díla se nám otevřelo o Velikonocích. O těch velikonocích, kdy byl za nás obětován jako smírčí oběť beránek bez vady, Boží Syn Ježíš Kristus. Každý rok si tuto převratnou událost v dějinách lidstva připomínáme, každou neděli ji slavíme a na každý den znovu z ní žijeme. Ano, žijeme z vědomí Kristova vítězství nad hříchem a smrtí, z daru života obnoveného jeho láskou a odpuštěním, žijeme z vědomí, že i naše životy jsou předznamenány Kristovým dílem spásy, slávou jeho panování nad nebem i zemí v moci Boží. A přece nežijeme plně v této Kristově slávě, v jeho království spravedlnosti a pokoje, ale stojíme oběma nohama na zemi. Prožíváme svou pozemskou skutečnost se vším všudy – s jejími krásnými a dobrými dary, ale i s jejím trápením a soužením, se vším zlým, které dosud působí lidský hřích, ano i se vším pokušením a nebezpečím odpadnutí od Krista, sejití z jeho cesty lásky a služby.

Tento rozpor, toto napětí v životě křesťana je něčím nezbytným a nezrušitelným. Nevyhneme se mu tím, že se uzavřeme před labyrintem světa do svého vlastního duchovního zázemí – ať už v ráji svého srdce či ve společenství jiných věřících. Nebo snad tím, že naopak vytlačíme všechno duchovní až na okraj svého života, když nám někdy zbude čas nebo budeme svátečně naladěni. Pán Ježíš ukazuje svým učedníkům a skrze ně i nám, jak tento rozpor správně vyrovnávat, jak žít ve světě již ve znamení jeho vítězství, plni jeho slávy.

Vystoupit nahoru, do ticha a ústraní, do samoty a blízkosti Bohu, to je jistě nezbytný předpoklad života v poslušnosti Boží vůle. Sám Pán Ježíš se takto občerstvoval a posiloval na modlitbách, často nikým nerušen, ale mnohdy také v doprovodu svých učedníků. Avšak toto vyvedení na vysokou horu po šesti dnech – zřejmě šest dní po Petrově vyznání Ježíše Mesiášem v Caesareji Filipově – bylo přece jen jiné. Tři nejbližší Ježíšovi učedníci smí být tentokrát přítomni zjevení slávy Božího Syna, kterou přijme po svém vzkříšení, ale která mu náleží od počátku. Jeho slávu potvrzují také dvě nejvýznamnější starozákonní postavy – Mojžíš a Eliáš. Jejich jména byla spojena pro židovstvo té doby nejen se slavnou minulostí, kdy byl Bůh svému lidu přítomen prostřednictvím svých velkých svědků, ale také s neméně slavnou budoucností na konci věků, jejíž předzvěstí měl být právě jejich nový příchod.

Mojžíš a Eliáš s Ježíšem rozmlouvají. Každý z nich znamená zároveň naději spojenou s určitou představou budoucí spásy. Ježíš tuto naději dovršuje a naplňuje zcela nečekaným způsobem. Už nemůže být ztotožněn s jedním z těch skvělých projektů záchrany Izraele, vyvoleného Božího lidu, jaké si lidé tenkrát představovali. Ježíš není ani Mojžíš, ani Eliáš. Je mnohem víc – jediný prostředník mezi Bohem a člověkem, který otevírá nový věk, Slunce spravednosti. V něm se naplnila starozákonní zaslíbení, přišla spása nejen Izraeli, jak o ni usilovali Mojžíš i Eliáš, ale celému světu. V Kristu přišla záchrana, kterou budou ohlašovat po jeho smrti a vzkříšení noví velcí svědkové víry, dokud On znovu nepřijde.

Tuto scénu vidí Ježíšovi učedníci a jsou jí přemoženi. Pocítili milost, které se jim dostalo. Na velký projev Boží lásky odpovídají svou uctivou a pokornou vírou. Ale zároveň si přejí prodloužit tento okamžik. Petr vyjádřil tuto touhu za všechny žádostí postavit na hoře proměnění tři stánky a setrvat tam v radostných chválách a oslavování Boží milosti. Je to přání pochopitelné a i nám často blízké. Ale už sám evangelista viděl, že není správné. Bylo neseno lidským pohledem, zmatené svými vlastními představami o spáse i lidským strachem tváří v tvář Boží slávě.

Ale není to nakonec jen výplod jejich fantazie, jejich zbožných duší naladěných na strunu v moci a slávě přicházejícího království Božího? Jenže zjevení nezůstává jen viděním, nýbrž je potvrzeno Božím slovem. Moc a sláva Božího Syna je dosvědčena jeho nebeským Otcem. Přichází oblak, který zastiňuje a zahaluje a připomíná učedníkům, že nejsou schopni hledět na nebeskou slávu - ale zároveň jim potvrzuje Boží přítomnost. Tu pravou odpověď na otázku položenou u Caesareje Filipovy, kdo je Ježíš z Nazaréta, přináší nakonec Bůh sám. S poslední autoritou odhaluje, že Ježíš Kristus je vyvolený Boží Syn, král nového věku. A jediným správným uctíváním je poslouchat jej.

A tu najednou zjevení Boží slávy končí. Učedníci viděli a slyšeli to, co je důležité pro jejich běžný život, a mají nadále žít se svým Mistrem u vědomí toho, co jim bylo o něm svěřeno. Ve stejné poslušnosti, a přece s novým nasazením, novým pochopením, novou jistotou. Mají poslouchat tohoto milovaného Božího Syna, i když jej budou mít před sebou trpícího, posmívaného a poplivaného, i když jeho moc a sláva bude korunována jen trním a oceněna křížem. Ano, právě tehdy mají dosvědčit svou poslušnost.

Bratři a sestry, setkání s oslaveným Pánem nezůstalo výsadou několika nejbližších Ježíšových učedníků, nýbrž je základní zkušeností věřícího člověka i dnes. Také my přicházíme po šesti dnech ke slyšení Božího slova, k radostnému setkání s Pánem, který je živý a přítomný, kdekoliv se sejdou dva neb tři. I my máme své osobní chvíle ztišení, modliteb i prohlédání ke smyslu Kristova díla spásy pro nás. Máme svědectví Písem, dary Ducha svatého, večeři Páně. Příležitostí k našemu vystupování do Boží blízkosti, k načerpání nových sil, povzbuzení i napomenutí, je vskutku mnoho. Ale potom je třeba také vždy znovu sejít dolů, s hory proměnění do starostí života, do nížiny lidského utrpení. Ovšem navracet se jako ti, kdo viděli, kdo byli naplněni dary Boží milosti a zmocněni k poslušnosti života v službě a lásce. Světlo chvíle proměnění poneseme v sobě i ve svých všedních dnech. Poznali jsme přece stav věcí, které nám všednost často zakrývá: odhalené tajemství Božího Syna. Nesme si tuto jistotu, jak se věci mají, do všech svých zmatků a úzkostí, obav i starostí, a pak bude touto obnovenou vírou proměněna i naše každodenní skutečnost. Pak jí bude naplněno naše myšlení i mluvení, celé naše jednání i jednotlivé činy.

Ale Ježíšovi učedníci dostali při sestupování s hory příkaz mlčet o Kristově slávě Božího Syna, dokud nebude dokončeno jeho dílo spásy. Ježíšovu smrt na kříži nebylo možné přeskočit. Ježíšovo oslavení nelze šířit mezi všechny národy bez zvěstování jeho vítězství nad smrtí. Ježíše čekala ještě cesta kříže, cesta v ponížení, posměchu a opuštěnosti. Na této cestě není místo pro senzaci a nepatřičný obdiv. Kristus vzkříšený a oslavený zůstane vždy skrytý před očima těch, kdo nepřijali Krista ukřižovaného.

Učedníci příkaz dodrželi. Ostatně to, co prožili, zůstává zatím nad jejich chápání. I jejich pochopení bude muset projít ohněm zkoušky kříže a smrti milovaného Pána, aby bylo úplné a správné. V promýšlení toho, co prožili, se ocitají některé otázky ve zcela novém světle a jen ten Oslavený na ně má odpověď. I sama představa vzkříšení je Kristovým životem a dílem přeznačena. A jak je to s tou očekávanou mravní obnovou světa, kterou provede Eliáš před koncem věků, aby tak připravil srdce lidí na příchod Mesiáše, aby jej přijali v radosti a lásce? Pravda je taková, že svět se nechce napravit. Přišel Jan Křtitel, ve kterém viděli první křesťané nového Eliáše, ale jeho kázání a volání k pokání zasáhlo srdce jen malého okruhu lidí. Lidská zloba a hřích mu zabránily dokončit to eliášovské dílo. Lidé s ním učinili, co se jim zlíbilo – uvěznili a usmrtili jej. K obnově lidstva nestačí jen vypjaté mravní úsilí několika jednotlivců; k tomu je zapotřebí Boží nekonečné lásky k člověku, jeho díla milosti a odpuštění. Navzdory všemu zlu, které se k;olem rozmáhá, smíme spolu s učedníky slyšet, že nový věk již začal. Smíme slyšet, že Boží Syn vzal na sebe všechnu naši nehotovost a nepřipravenost, náš stálý sklon k hříchu a svou smrtí na kříži nás cele připravil pro přijetí jeho království slávy.

Náš svět není o nic lepší než tenkrát. Neubylo v něm zla, nenávisti a bezpráví. Ale neubylo v něm ani Boží slitovné a odpouštějící lásky v Ježíši Kristu. I naším prostřednictvím, bratři a sestry, je stále přinášena do tohoto světa a jeho všedních dnů. Z našich shromáždění, z našich osobních setkání s živým Pánem proměňujících nás samé i všechno kolem nás. Chvála buď za to Bohu. Amen.