Žalm 137, 1-6 a Lukáš 17,5-10, Kázání sepsal pastor William L. Hathaway z 1.presbyterního sboru v Annapolis.


Postupně se zabýváme sedmi smrtelnými hříchy, a dnes jsme došli až k lenosti, anglicky sloth - tomu krásnému slovu, které klouže v ústech a zvolna opustí jazyk. Tomáš Akvinský, když ve 13. století označoval jeden z hlavních nebo chcete-li prvotních hříchů, použil slovo Acedia. V překladu to znamená duševní porucha charakteru. A před několika lety spisovatel Thomas Pychon nazval dílko o lenosti: Blíže k Tobě, Gauči můj.

Ano, lenost se obvykle dává do souvislosti s nicneděláním a typickým představitelem je gaučový povaleč, člověk s pivem, brambůrkami a dálkovým ovladačem, který tak promrhá hodiny a hodiny. Nicnedělání je problém, to ano, ale jako smrtelný hřích? To je snad trochu přehnané, nebo je snad ten americký uspěchaný životní styl a neustále přepracování známkou lidského úspěchu? Jistě, nicnedělání je pro někoho problém, o tom psal již Benjamin Franklin ve svém Almanachu, ale duševní porucha charakteru nebo lenost ve smyslu hříchu jsou přece jenom komplikovanější a vážnější věci, než pokušení povalovat se u televize vždycky, když je k vidění fotbal.

Lenost, to je o tom vykašlat se na život, na Boha, na věci, na kterých záleží. Lenost je příbuzná zoufalství, kdy nezáleží na ničem a všechno je jedno. Kathleen Norris to vyjádřila takto: Často uvažujeme o lenosti jako o neškodné formě fyzického lenošení a vtipkujeme, jak dlouho bude trvat, než vyluxujeme koberec. Ale lenost je mnohem víc než nicnedělání.Je to nechopnost soustředit se na důležité věci, která prohlubuje únavu duše. Evelyn Waught jednou napsal: Špatnost lenosti neleží jenom v zanedbávání povinností ( i když to může být příznakem), ale v odmítání radosti. Lenost je spojena se zoufalstvím.

Ti, kteří trpí leností, nejsou schopni se radovat z krásy nebo z daru života. Lenost je politická apatie nabo duchovní zoufalství. Je to vzdání se sebe, jeden druhého, vzdání se Boha. Proto ji Tomáš Akvinský zařadil mezi hlavní nebo primární hříchy. Je to černá díra, z které je obtížné uniknout a stejně jako ta kosmická černá díra dokáže vstřebat a vysát světlo a život.

Myslím, že každý z nás někdy uvažoval, zda má cenu bojovat nebo zda by nebylo lepší se tak nějak vytratit ... z církve, z účasti na věcích veřejných, z příšerné rodiny. Dokáži si představit, že většině z nás mohla znít v uších bezútěšná slova z knihy Kazatel: marnost nad marnost a nic než marnost. A přesto máme jinou možnost. I když slova o marnosti jsou biblická, dnešní text mi ukazuje jiný směr, než pokušení vzdát to. Dnešní text nám ukazuje směrem k protestu a vytrvalosti, což jsou nepřátelé lenosti.

Žalm 137 je protest. Ano, máme ve zvyku jej nazvat nářkem, ale z řady důvodů může být nářek nazván protestem, protestem proti Bohu, protestem před Bohem.: Jak bychom však mohli zpívat píseň Hospodinovu v té cizí zemi? Cítím se stejně. Bože, jak můžeš očekávat, že napochodujeme do tvé svatyně a budeme ti zpívat písně, když naši mladí pochodují v Iráku? Jak můžeme slavit večeři Páně, když presbyterní církev v Iráku byla zdecimována během občanské války, lidé byli nuceni emigrovat a vše upadlo v zapomnění? Nebo ještě osobněji, někdo se může dnes ptát: Bože, jak mohu být mezi těmi, co tě chválí, když umírám nebo jsem rozežírán rakovinou? Jak? Proč?

Víte, proč je protest tak důležitý a je nezbytný pro duchovní život? Když protestujeme, tak jsme to ještě nevzdali. Možná nedostaneme odpověď nebo dokonce východisko, ale dokud protestujeme, tak jsme to nevzdali, přinejmenším čekáme na možnost nějakého řešení nebo rozhodnutí. Protikladem lásky není hněv, ale apatie. Ozvat se ve zlosti, zklamání nebo smutku, to je krok k životu. Nevzdat to. Dnes odpoledne půjdu na ekumenické bohoslužby věnované prosbám za mír. Změní to svět, zastaví válku? Těžko říci. Pro mě to je jednoduchý způsob, jak to nevzdat.

Je tu také dlouhodobá cesta a perspektiva. Dostal jsem dopis od Jima Nelsona – to je ten kliďas, světec našeho sboru, který má na starosti veškeré architektonické práce na naší stavbách a přestavbách. V současné době je i s rodinou na zasloužené dovolené v Anglii a napsal mi z Yorku, po návštěvě místní katedrály: „ Trvalo 252 let ji postavit a během této doby opustili původní myšlenku sloupoví. Ve srovnání s tím naše stavební úsilí pokračuje rychle.“ Duch tohoto dopisu se mi líbil – ačkoliv si nemyslím, že by měl na mysli dalších 242 let stavebních prací našeho sboru.

Ježiš řekl: Kdybyste měli víru jako zrnko hořčice, řekli byste této moruši: Vyrvi se i s kořeny a přesaď se do moře, a ona by vás poslechla. Apoštolové chtěli více víry. Mysleli, že víra je něco jako věc nebo zboží, a chtěli jí více. To je takový hypermarketový způsob života: více, větší, plné regály. Ježíš musel tutlat smích a mumlat si pod vousy: Bože, opravdu si myslíš, že dokážu postavit církev na ramenou těchto pitomců? Ale byl zticha a vyprávěl příběh. Evuidentně stáli poblíž moruše, když padla otázka po velikosti víry, on na tu moruši ukázal a řekl: Kdybyste měli víru jako zrnko hořčice, řekli byste této moruši: Vyrvi se i s kořeny a přesaď se do moře, a ona by vás poslechla.

Ale my jsme to vzdali. Nemáme dost...peněz nebo lásky nebo moudrosti. A tenhle druh lenosti má blízko k aroganci. Vzdát to často znamená říkat: Protože nevidím řešení, protože jsem na dně, protože jsem v temnotě, protože se mé sny nesplnily, jak jsem chtěl.....tak svůj život vzdávám.

Libí se mi příběhy svatých: zbavují mě okovů nevyhnutelnosti. A ačkoliv naši čeští přátelé jsou velmi zdrženliví ohledně vyprávění o sobě a své zemi, zaznamenal jsem zmínky o násilí během reformace nebo vzpomínky na léta komunistické represe.A v ten okamžik jsem se zastavil a řekl si: Tváří v tvář tomuto svědectví, kdo jsem, abych to mohl vzdát? Abych to mohl vzdát v církvi, abych to mohl vzdát před Bohem..

Ten boj byl obdivuhodný. My žijeme v zemí náboženské svobody, a tak jsme často v pokušení upadnout do hloupých a arogantních urážek, které jeden spisovatel výstižně nazval křesťanským fašismem. Jsme v pokušení uzavřít sňatek mezi církví a státem a vyměnit království za císařství. Jsme vyzýváni, abychom se tak nějak vytratili a strávili zbytek života plavbou na luxusní lodi, vyčištěné od komplikovanosti politiky a náboženství. Ale jednou z největších tragédií života, a nazvěme ji leností, je, když člověk odmítne křičet proti špatnosti. Tím rozhodujícím pro světové společenství je podle mého jednoduché ujištění, že Bůh to se světem ještě nevzdal. A s darem protestu a vytrvalosti, kdo jsem já, abych to vzdával?

Modlitba: Pane, na světě je řada míst, kde je tvoje slovo přehlušováno násilím, kde se zdá, že zlo bude slavit konečné vítězství. Dej všem, kteří u tebe hledají pomoc, sílu a vytrvalost snášet lidskou zlobu. Prosíme tě za opuštěné děti, za týrané ženy, za vězně a bezdomovce, za lidi, které válka vyhnala z jejich domovů. Prosíme za lidi, kteří ztratili naději. Dej jim pocítit, že jsi je neopustil a že s nimi vytrváš za všech okolností. Prosíme tě za všechny, kteří v životě selhali a mají pocit, že teď už na ničem nezáleží. Zavolej je zpátky na cestu pravdy a lásky. Prosíme tě i za sebe – nenech nás zpychnout a považovat se za vyvolené. Nenech nás zapomenout, že jsme byli zavoláni, abychom zvěstovali slova života.