16. 3. 2008 - Židům 12,1-3


Milý sbore,

o dnešní Květné neděli si máme připomenout, že je třeba vytrvalosti. Při Ježíšově vjezdu do Jeruzaléma ho vítal veliký zástup. Lámali ratolesti, házeli mu je pod nohy a oslavovali v něm Bohem zaslíbeného a nyní přicházejícího Mesiáše. Jak dlouho jim však toto nadšení vydrželo? Kdo z nich se zastal Ježíše, když jiný zástup nenávistně křičel: Ukřižuj! A nebyli dokonce mnozí z těch jásajících nyní mezi těmi lačnícími po Ježíšově smrti? Jak často jsme sami svědky toho, že počáteční nadšení nemívá dlouhého trvání. Není-li posléze nahrazeno vytrvalostí a pílí, přijde často i dobrá myšlenka nazmar. A je-li tomu tak v běžném lidském životě, oč víc to platí v životě duchovním, v životě víry?

V životě víry žijeme z jistot, které nejsou vidět. Nemůžeme se spolehnout, že se zabezpečíme vlastním úsilím, prací svých rukou. Tím více je třeba vytrvalosti, abychom v získané víře a naději zůstali. Obraz běhu o závod, který apoštol užívá, je velice vděčný k vyjádření takové vytrvalosti. Když už je závod odstartován, už nejde na chvíli zastavit, odpočinout si, a pak běžet dál. Pak je třeba překonat pocit, že jsem na kraji svých sil a naopak chytit druhý dech. Vzepřít se své slabosti, překonat sám sebe. Ten závod jsme si sami nevybrali. Byl nám uložen. A tak, i když máme možná každý trochu jinou trasu – odpovídající našim možnostem, cíl máme všichni stejní. Tam se sejdeme. Vytrvat v běhu znamená v podstatě zůstat pevným uprostřed zkoušek, uprostřed zápasů víry. Tomu odpovídá bližší určení strategie tohoto boje. Máme odhodit všechnu přítěž, všechno břímě, které by nás v běhu zdržovalo, zejména hřích, který se nás tak snadno přichytí. Hřích je jako záludná popínavá rostlina, která hubí květinu, po níž se pne. Také nám přijde na mysl nevhodné oblečení, které se při běhu plete mezi nohy a může přivést běžce k pádu. Hřích, to je nevěra. Vše, co nás odvádí od Boha. Vše, co nám chce náš běh překazit. A to všechno vychází z nás samých. Sami se sebou musíme vytrvale bojovat. I tu různou přítěž si kupodivu nakládáme sami. Všechnu tu starostlivou péči o majetek a obživu i tu přístupnost malomyslnosti či sklíčenosti. To všechno máme tedy odhodit, abychom mohli věrně běžet v tom závodě nám svěřeném. Lehce, volně, beze všeho, co by nás svazovalo, a vytrvale.

Každý obraz, každé podobenství nesedí dokonale, má nějaký nedostatek. Ten náš obraz by nás mohl vést k myšlence, že si tím během můžeme svou spásu vybojovat. Ano, že teprve tímto svým úsilím a námahou spásu získáváme. Ale vědomí získané spásy je vlastně tou startovní čárou, tím začátkem běhu. A ne, že by nám teprve tento běh ke spáse dopomáhal. Jenže, co nás pak ještě čeká v cíli? Čeká nás konečné naplnění této spásy, účast na hostině v Božím království. To je ta neviditelná jistota, která nás k běhu pobízí, která nám k němu dodává sílu. Není to běh nad naše možnosti, disciplína, na kterou bychom nestačili. Před námi doběhlo již ohromné množství jiných. A ti nám vydávají svědectví o svém běhu víry a povzbuzují nás v tom běhu našem. Jsou to ti svědkové víry, o nich čteme v předchozí 11. kapitole naší epištoly a o kterých si vyprávíme s dětmi na biblické hodině. Mnozí z nich podstoupili i utrpení a smrt. Máme před sebou celý oblak takových svědků. Svědčí nám o nich celý Starý zákon. Apoštol o nich říká ve verších navazujících na náš oddíl: Ti všichni, ačkoliv osvědčili svou víru, nedočkali se splnění toho, co bylo zaslíbeno, neboť Bůh, který zamýšlel pro nás něco lepšího, nechtěl, aby dosáhli cíle bez nás. Ale pro Kristovo utrpení mají v Něm spásu i oni, jak říká v kapitole 2. Další oblak svědků máme v celém Novém zákoně a v první křesťanské církvi. Mnozí z prvních křesťanů podstupovali mučednickou smrt v radostném vědomí, že tak činí pro svého Pána Ježíše Krista. Pro Jeho utrpení a Jeho smrt. Pro Jeho vítězství a pro Jím přinesenou spásu. Spoustu svědků víry máme také kolem sebe. V naší historii, v našich předcích. Ale najdeme je i mezi svými současníky, také ve svém sboru. Jen se dobře rozhlédnout. Ti všichni jsou nám svědectvím o síle a moci víry. Jsou nám zdrojem povzbuzení a posílení.

Ovšem tou největší pomocí v našem běhu víry je nám sám Ježíš Kristus. I On patří do toho oblaku svědků jako dokonale věřící a jako ten, který naplnil Boží vůli věrně a beze zbytku. Je ovšem zároveň mnohem víc. Je především náš Spasitel. Je sám tou spásou, která představuje startovní výstřel, podnět našeho běhu. A zároveň stojí i na té cílové čáře, je tou spásou konečnou. Sedí na pravici Boží a na konci věků bude naším soudcem i přímluvcem. Tak v něm má naše víra svůj původ i své dokonání. On vede naši víru od počátku do cíle, jak jsme četli v ekumenickém překladu. Nebo jak překládá anglická Good News Bible: na Něm naše víra závisí od začátku do konce. Kristus odmítl radost, která před ním ležela, vzdal se Božího synovství, podstoupil kříž, pohrdl hanbou, strpěl i odpor hříšníků. A to všechno proto, aby získal Boží synovství i pro nás. Sobě pak získal místo na pravici Božího trůnu. V našem běhu je nám velkou pomocí, chceme-li pokračovat v přejatém obraze, tím, že je stále před námi. Tak jako je v běhu velice účelné zavěsit se na běžce, který je na tom lépe než já, snažit se běžet stále za ní, nechat se jím táhnout a soustředit se takříkajíc pouze na jeho záda, tak je pro naši víru velkou hnací silou nechat své oči upřeny pouze na Ježíše. Snažit se běžet v závěsu za ním. Nedbat na to, co se děje kolem mne. Není žádné utrpení a zkouška, kterými by Ježíš před námi neprošel. Není žádné pokušení, které by nepodstoupil. Bůh ho vedl cestou utrpení, aby nám byl blízko ve vší naší slabosti. Ve 2.kap.naší epištoly čteme: Proto musil být ve všem jako jeho bratří, aby se stal veleknězem milosrdným a věrným v Boží službě a mohl tak smířit hříchy lidu. Protože sám prošel zkouškou utrpení, může pomoci těm, na které přicházejí zkoušky. A tak je Kristus zároveň náš Spasitel a Zachránce a zároveň povzbuzující a podněcující vzor pravého života víry. Jeho cesta utrpení je i naší cestou. Díváme-li se na něj a srovnáváme-li, co všechno musel prožít On, čím musel projít pro naši spásu, když na to všechno myslíme, pak už neztrácíme odvahu a nepropadáme malomyslnosti. Pak víme, že ta naše malá trápení, drobné ústrky, závist či pomluvy, jsou jen nepatrným zlomkem toho, co prožíval Ježíš. Máme-li před očima Jeho příklad, toužíme také vykonat něco, co by nás zařadilo do onoho zástupu svědků víry, čím bychom osvědčili svou vytrvalost. Toužíme v tom vytrvalostním běhu obstát. Je to běh našeho života. Trvá už nějakou dobu. Ale stále se nám v něm něco plete pod nohy, ještě nás mnohé tíží. Stále nedokážeme plně se spolehnout toliko na Boha. A tak přijměme dnešní text jako výzvu i jako napomenutí.

Před námi je velikonoční čas. Budeme si připomínat Kristovu cestu na kříž, jeho smrt, která navždy změnila naše pochopení spásy, a jejíž smysl a užitek potvrdilo jeho vkříšení, sláva Božího Syna. Sejdeme se u Jeho stolu jako Jeho církev, abychom přijímali posilu z jeho krve a těla také za nás vydaného, abychom přijali ujištění o smíření a odpuštění, o zahlazené vině. Připravme se na to důkladně. Připomeňme si svůj dosavadní běh. Vyznejme své viny a prosme o odpuštění. Smiřme se s těmi, s nimiž žijeme ve sporu. Odpusťme těm, kteří nám ublížili. Udělejme všechno pro to, abychom mohli prožít tyto svátky nově, abychom v nich radostně přijali či nově uchopili v Kristu nabízenou spásu. Abychom posílili a utvrdili svou víru a načerpali sílu pro další běh. Amen.