Kázání na 1. epištolu Timoteovi 2*1-7


Bratři a sestry, když apoštol píše Timoteovi svou vizi, jak by to mělo vypadat v křesťanském sboru, začíná poněkud zeširoka: modlitbou za všechny lidi. A to ne jen tak ledajakou modlitbou, ale celou šíří modlitebního nasazení. Modlitba typu: Pane Bože, udělej něco, ať se můj soused změní a neleze mi tak na nervy… - ta se opravdu nepočítá. K modlitbám za druhé patří nejen pokorné prosby, přímluvy, ale také díkůvzdání. Nemáme na těch druhých hledat jen jejich chyby a ty Pánu Bohu předkládat s prosbami o jejich nápravu, ale také to, co je při nich hodno obdivu a díku. Je jisté, že takové modlitby promění nejen lidi kolem nás, ale především nás samé. Pomohou nám vidět druhé ne jako ty, kdo potřebují jen podat pomocnou ruku, politovat či pokárat, ale také jako naše bratry a sestry v Kristu, možná trochu vzdálené, ale přesto hodné téže Boží lásky a milosti, jaké si sami nárokujeme.

Ne náhodou se slovo pro díkůvzdání - euvcaristi,a – začalo užívat jako označení pro Večeři Páně. To, co při ní prožíváme, je v prvé řadě hluboká vděčnost projevující se radostnými modlitbami díků a chvály za spásu, kterou pro nás Bůh v Kristu přichystal a realizoval. Uvědomujeme si, jak si naprosto nezasluhujeme takovou milost a lásku, jak jsme neschopni jakkoli si ji zasloužit, nějak se o ni přičinit. Vidíme sami sebe jako hříšníky přijaté na milost nesmírnou Boží otcovskou láskou. Stojíme uprostřed druhých, stejně Bohu vzdálených a přece stejně draze milovaných jeho dětí. Z těchto zdrojů mají vyvěrat naše modlitby za všechny lidi. Neboť Bůh je miluje stejnou láskou, jakou si zamiloval nás. Tímto úhlem pohledu máme vidět i toho nejnepříjemnější a nejméně sympatického člověka, s nímž přicházíme do styku. I on má být proměněn Boží láskou a má k tomu přispět i naše modlitba.

A to ještě není zdaleka všechno. Do našich modliteb mají být zahrnuti rovněž naši představení, lidé na předních postech, ti kdo nám vládnou a kdo za nás a námi zvoleni rozhodují. Předně z toho máme slyšet, že i oni jsou jen lidé; stejně omylní a hříšní, stejně odkázaní na odpuštění a slitování i jim nabízené v Kristově díle spásy, ale také stejně Bohem milovaní a stejně vážně i naléhavě vybízení k návratu do Jeho blízkosti, pod Jeho ochranu, ke zdroji pravého lidství. Cílem takových modliteb má být tichý a pokojný život v opravdové zbožnosti a vážnosti. Vposledu tedy nejde o to měnit struktury a řády tohoto světa, ale abychom v nich žili z milosti a lásky, která nám byla dána, a toliko vírou, láskou a nadějí proměňovali svět kolem nás a především lidi v něm.

To jistě neznamená, že se máme smířit se zlořády a nespravedlností, kterou kolem sebe vidíme. K takovým věcem nemáme a nemůžeme mlčet. Ale smíme vědět, že to není předem prohraný zápas, když do něj vstupujeme. Že můžeme všechno, nač nestačíme, s čím si nevíme rady, nad čím si zoufáme, vložit do rukou Toho, který stvořil tento svět a učinil jej dobrý. A který nechce své dílo nechat propadnout zmaru a nicotě. A že i všechna svoje pomýlení, všechny starosti a obavy smíme vložit na bedra toho, kdo nesl všechen lidský hřích, všechnu zlobu i odcizení. V Něm je nám dáno smíření a pokoj, který ve světě najít nemůžeme, který nám nezaručí ani ta nejlepší ústava a neprosadí ani ta nejdemokratičtější vláda.

Neboť to je dobré a vítané u našeho Spasitele Boha…

Bratři a sestry, mocní tohoto světa příliš nepočítají s našimi názory, touhami a představami. Ale u té skutečně nejvyšší autority je náš hlas slyšet a počítá se s ním. Bůh chce dát na naše prosby a přímluvy, chce naslouchat našim steskům a nářkům, těší se z našich díků a chval. A bere je skutečně vážně. Nemá nějaký objemný kontejner, do něhož všechno shrne a sešrotuje. Naše modlitby mohou proměňovat naši přítomnost i budoucnost a náš nebeský Otec stojí v tomto zápase při nás. Neplní automaticky všechno, co nás napadne, ale vede nás k pochopení svých záměrů a směruje naše prosby tak, aby došly svého naplnění.

Neboť Bůh chce, aby všichni lidé došli spásy a poznali pravdu.

A jsme u samého středu Božího díla. Jedině odtud se mu můžeme přiblížit a alespoň zčásti jej pochopit – neboť velikost Boží lásky je prostě nepochopitelná. A jestli toto slovo bereme vážně, pak to nutně mění nejen naše modlitby, ale také naše vztahy. Jestliže Bůh chce, aby všichni lidé byli spaseni, pak se také já musím na ně začít dívat skrze tuto zvěst. Ten, kdo stojí každý den vedle mne, ale i ten, koho jen náhodou potkám, jsou Bohu stejně vzácní. A jednou možná budeme stát vedle sebe v jeho království. A to je přece veliká výzva hledat k sobě cesty již dnes a nyní. Nenechat se určovat tím, jak se vzájemně vidíme v současných podmínkách a možnostech, nýbrž tím, co si pro nás přeje náš nebeský Otec, k čemu nás jednoho i druhého – možná z jiných stran, z jiných okolností, ale přece jen společně – k čemu nás chce vést.

Ovšem z našich možností a z našich sil by se to sotva mohlo podařit. To by zas zvítězilo to, co nás rozděluje, co nám jednomu na druhém vadí, hřích, který necháváme, aby měl navrch nad láskou. Ale to už teď nemusí být pravidlem. Je totiž jeden Bůh a jeden prostředník mezi Bohem a lidmi, člověk Kristus Ježíš, který dal sám sebe jako výkupné za všechny, jako svědectví v určený čas. Tu cestu jednoho k druhému, ale také cestu k Bohu, našemu Otci, tu neurčují naše představy, naše možnosti ani naše ochota či nevůle. Tu dal Bůh sám ve svém Synu, Ježíši Kristu. V člověku, který nás inspiruje a ukazuje nám, že taková cesta je možná, že má smysl a zaslíbený cíl, a zároveň v našem Spasiteli a Zachránci, v Kristu Ježíši, který sám je tou cestou, prostředníkem, který bere všechno to zlé na sebe a umožňuje nám, abychom stáli před Bohem čistí a ospravedlnění a abychom se takto nově mohli vidět i navzájem. On je tím přesvědčivým svědectvím, že cesta víry, lásky a poslušnosti Boha vítězí i smrti navzdory, ano že je tou jedinou možnou cestou, která nás spojuje, která obnovuje to, co rozbila lidská vina, která léčí naše nemocná srdce i vztahy. Po ním můžeme, Kristem vedeni, jít my dnes, stejně jako po ní šli Kristovi první vyznavači před dvěma tisíciletími, jako po ní šli naši předkové ve víře či rodem a jako po ní půjdou ještě mnozí, až my tu již dávno nebudeme. A všichni se sejdeme u prostřeného stolu v jeho království k modlitbám a chvalozpěvům a k nekonečné radosti. Neboť Bůh chce, aby všichni lidé došli spásy a poznali pravdu. Amen.