18. 5. 2008 - Kázání Davida Najbrta - Marek 10,17 - 31


Milé sestry, milí bratři!

Žijeme v rychlé době, vše musí být hned, v okamžiku. V našich krajích naštěstí zítra už neznamená včera, ale dnes zase jakoby „včera už bylo pozdě“. Rychlé recepty, polotovary, výrobky k okamžité jednoduché aplikaci, vteřinové lepidlo. Jednoduše, levně, snadno, okamžitě – to jsou mantry dneška, globálního expresu, který nabírá stále vyšší obrátky, stále zrychluje. Platí to často i pro naše vztahy, hodnoty, životní orientaci. Někdy jsme už tak v zajetí představ o výjimečnosti naší doby, o její jedinečnosti ve zlém i v dobrém, že nás mohou podobné modely a příklady z doby dávno minulé až překvapit. Jako neznámý člověk, který v dnešním Markově evangeliu přibíhá za Ježíšem. Žene se k němu s nejdůležitější životní otázkou. S existenciálním tázáním: Jak dát svému životu smysl? Co dělat? Co mám dělat, abych měl podíl na věčném životě? Jak mám jednat, abych měl účast na Božím království? Dobrá otázka! Ale jaká vždycky moderní situace! Na to nejdůležitější nám tolikrát zbývá tak málo času. Je toho tolik k vyřízení, že to základní se často dostane na pořad až jako poslední. Pán Ježíš už odchází, už je málem pryč. Náš neznámý přišel za minutu dvanáct. Budiž to pro nás poučením, že věci podstatné mají mít v našem životě první místo, místo abychom je nechali zaprášené někde v koutě čekat na nějaký budoucí velký úklid životního smetí. Až jednou, až bude čas.

Překvapivě moderní je právě i touha onoho neznámého po rychlém receptu, jednoduchém algoritmu, praktickém a jednoduchém balení životní orientace. Pán Ježíš zcela nemoderně nespěchá. Má na našeho neznámého čas. Ale příliš ho nepotěší. Neříká mu nic nového. Opakuje mu staré známé pravdy. Pilíře spravedlivého života, které každý zná. Nejen každý zbožný žid doby Ježíšovy, ale i naprostá většina nás, dnešních lidí. Nebudeš vraždit, cizoložit, krást, lhát a podvádět a važ si své rodiny, především svých rodičů. Desatero je i dnes přes mnohé úlitby a povolení opasků přece jen základem naší morálky. Ne již sice jako obecně závazné pravidlo jednání, ale dosud snad alespoň jako tichý hlas svědomí i hlasitější hlas společenského pokárání, který se ozývá, když už člověk příliš okatě překročí ty nejzákladnější hranice slušného chování. Zajímavé je, že Pán Ježíš jmenuje právě tyto obecně lidské zásady, z té tzv. druhé desky Desatera. Z druhé tabule, která se týká vztahů mezi lidmi. Nezaznívá nic z první části, která se týká vztahu a jednání mezi člověkem a Bohem. Není to proto, že by to snad bylo méně důležité, nebo že by snad Pán Ježíš dokonce zapomněl. Spíše si nechává to nejdůležitější na závěr. Teď čeká, co na to onen neznámý.

Čekali bychom různé odpovědi. Třeba: „tak dobře, díky za radu, je-li to opravdu všechno, tak já půjdu, budu tak žít a počítám s otevřenými dveřmi do věčného života“. Nebo třeba: „aha, tak já se budu snažit, někdy mi to ulétlo, ale teď mám dobrou motivaci a již neuklouznu“. Ten člověk však říká: „to všechno už dělám a dělal jsem to tak po celý život“. Taková odpověď zní dosti sebevědomě, musíme říci až pyšně, ale snad byl opravdu takový, snad opravdu vedl příkladný život bez excesů a ubližování druhým. Teď čeká pochvalu a poplácání po ramenou. Tohle mu šlo, tohle splňuje, do těchhle dveří se pohodlně vejde. A to není málo! Jednejme tak všichni a i v tomto časném světě bude najednou nedostatek násilí, závisti a nenávisti a více pokoje, úcty a lásky. Není to málo a Pán hledí na onoho člověka s láskou. Není to málo, ale není to všechno. Teď přichází chvíle pro tu jednoduchou mapu k cestě do Božího království.

Jen jediná věc, jen maličkost, jen ještě jedno ti schází. Poslední krok k bohumilému životu. Rozdej svůj majetek, zbav se své životní jistoty, zajištění a spokojenosti a následuj mne! A ten člověk odchází smutný. Tohle mu snad Pán Ježíš udělal naschvál! Vyhmátnul zrovna tu jedinou věc, na které si zakládal, na které mu záleželo.

Není to jediný Ježíšův výrok o majetku, případně mamonu. Však je to také věc, se kterou je řádný problém. Hromadění jakéhokoli majetku si člověka dovede pěkně, rychle, i plíživě a nepozorovaně podmanit. Vypolstrovaná bublina „kapitálu“, ve které si mohu hovět, dovede snadno překrýt vědomí, že jedinou mocí, která má budoucnost, je moc Boží, že jediná jistota a zajištění je v Boží lásce k nám. Takových věcí můžeme ve svých životech najít více. Mnoho bůžků a model zapleveluje náš životní horizont falešnými smysly a cíli a opřádá nás falešným pocitem bezpečí a pohody. Kult těla, mladého, hubeného či svalnatého, zdánlivě věčné mládí. Tragikomicky vyprázdněný život ve zlaté kleci slavných celebrit a vil vyvolených. Moc politiků, diktátorů a šedých eminencí. Šoty slávy ve virtuálním světě masových médií. To jsou některé z model dnešního světa. Jistě bychom našli stovky dalších, ovšem majetek zůstává v tomto směru opravdovou klasikou.

Křesťan nemá být poznat pouze podle toho, co nedělá, čeho se vystříhá, do čeho se nenamáčí, ale podle toho, co dělá, co vytváří, za čím jde, kam směřuje. Cílem života, který roste z víry a košatí v naději, je ovoce následování Pána Ježíše Krista, v kterém se člověk rozdává druhým lidem, věnuje jim své prostředky, svůj čas, svou lásku, svá nadání. Nejde přitom o to, že by peníze byly prostě a jednoduše prokletím, kterého se každý musí zbavit a jít žít stylem žebravých mnichů. Ovšem cokoli časného, co člověk hromadí, co kolem sebe nabaluje, čím se dává spoutávat, všechny tyhle věci způsobují, že člověku je cesta Božího království příliš úzká. Jako příslovečnému velbloudovi ucho jehly. Ať už šlo o Jeruzalémskou bránu tohoto jména, nebo o klasické šicí náčiní.

Každý člověk, který není světcem, čítankovým ideálem, má nějaké ty jediné věci, které mu chybí, nebo spíše většinou přebývají. Jak zaražení učedníci s hrůzou přemítají: Kdo tedy může být spasen? Podle lidské spravedlnosti, bez milosrdenství a odpuštění, je to bez šance. Jak říká Pán Ježíš: u lidí je to nemožné! My však smíme spoléhat na Boží lásku a na jeho odpuštění. To neznamená, že bychom si svá hromadění mohli pěstovat a nechávat být. Naopak, jsme zde upozorňováni, že musíme dávat stále pozor a pravidelně kontrolovat svůj žebříček hodnot, jestli se do popředí netlačí nějaká náhradní touha, nějaký falešný smysl života.

Příkladem nám mohou být vedle Pána Ježíše také jeho učedníci. Kteří vše opustili, svá povolání, svá zázemí, své domy, své kariéry. Všem, kdo se pro víru, pro Krista vzdají svých zázemí, přitom platí zaslíbení už pro tuto chvíli. Už nyní mohou Kristovi následovníci zažívat plnost a přítomnost Božího království. Onu plnost zde máme vyjádřenu těmi stonásobky. Nemusíme si pak složitě představovat, jak to asi vypadá, když člověk získá stokrát více matek, vždyť můžeme kolem sebe vidět tolik bratří a sester, které dostáváme třeba už ve sborovém a církevním společenství. V zaslíbení, které Pán Ježíš vyhlašuje svým učedníkům, je pak jeden zvláštní nepoměr. Ve výčtu opouštěných věcí stojí otec hned vedle matky. Ovšem ve slibech stokrát více otců chybí. Není to chyba evangelisty Marka. Křesťané totiž získávají společně a dohromady jednoho jediného Otce. Boha Otce všemohoucího, který nás miluje jako rodiče své děti a zve nás s otevřenou náručí do svého království. Ve víře již teď, v naději pak věčně. AMEN