25. 5. 2008 - kázání Renaty Popelářové - 1. Samuelova 17, 45 - 47, Matouš 19, 13 - 15


Bratři a sestry,

náš sbor byl požehnán dětmi. Je na místě mluvit o požehnání, vždyť kolik sborů i v daleko větších městech se může pochlubit řadou plnou dětí? Někdy možná máme pocit, že jsme byli tímto požehnáním až zavaleni, to když se během kázání ozývá dětský křik, zuřivé napomínání maminek, skřípání židlí... to vše nás ruší v našem zbožném rozjímání nad slovem Písma. Ale sbor, kde panuje zbožné ticho, umírá. A nenaplní odkaz a úsilí svých předků.

A tak je na místě za myslet se nad přečtenými slovy Písma: Nechte děti a nebraňte jim jít ke mně, neboť takovým patří království nebeské. A jinde: Amen, pravím Vám, kdo nepřijme Boží království jako dítě, jistě do něho nevejde.Čím jsou děti tak výjimečné a napodobeníhodné? Jaké jsou děti?

Děti jsou především sobecké. Moje, moje!.. zní školkou i před domem, vzduchem se nese jejich: „Mami, on mi to bere!“... „Paní učitelko, já to měl první!“ ... a do toho křik, zuřivý pláč, občas i nějaké plesknutí lopatkou plnou písku. Léta se snažíme z dětí jejich sobectví odstranit a ne vždy se nám to daří. To není nic, co bychom měli na dětech obdivovat.

Děti jsou často pěkně neomalené až kruté. Když jsou malé, trneme, aby někde něco neplácly...pokud možno pořádně nahlas, třeba: „Jé, mami, ta paní je tlustá! A proč tak špatně chodí?“ A co taková dětská šikana? Stačí být nějak jiný, než jsou ostatní, jinak oblékaný, mít jinou značku mobilu - děti jsou velmi vynalézavé v týrání svých vrstevníků. Léta se jim snažíme vštípit toleranci vůči vzhledu a či zdravotnímu stavu ostatních a jsou to občas pěkné nervy. Jsme vděčni, když vyrostou a dostanou rozum.

Děti jsou taky pěkně vypočítavé, dokáží s námi manipulovat, neomylně vyhmátnou naše slabé místo a zatlačí...V dětech vidíme všechny naše špatné vlastnosti, které jim odpouštím, protože jsou to děti a jednou z toho vyrostou. A když ne, bereme to jako znak nezralosti, nedospělosti, jako něco, čeho je třeba se zbavit. Proč bychom se tedy měli vracet do dětských let? Co je na dětech tak výjimečného z hlediska víry?

Právě ta víra. Děti věří. Bez výhrad a pochybností, jejich víra je pevná a neotřesitelná. Věří na princezny, draky, obry i anděly. Věří ve vítězství dobra nad zlem. Věří na výhru Davida nad Goliášem. Neviděli, nemohou si sáhnout, a přesto věří, naprosto samozřejmě a bez ostychu, beze strachu, že budou směšné. A pak se stanou dospělými a spolu s pohádkami odloží i víru v cokoliv, co se nedá vědecky či jinak dokázat. K tomu přece byly celé dětství vedeny - k důkazům a správným výsledkům. Nevěří ničemu a nikomu. „S tím nemůžeš nic dělat...jinak to nejde...co zmůže jeden člověk ...nemá smysl jít proti zdi...“, vždyť právě tohle vštěpujeme svým dětem. Vzdejte to a přizpůsobte se, nevěřte, že můžete něco změnit. David nemůže porazit Goliáše, ne v opravdovém životě. Tomu nevěřte. Tento týden jsem luštila křížovku a tajenkou byl výrok T.G.Masaryka: „Co nemohu přijmout rozumem, to nemohu přijmout ani vírou.“ Ale dá se víra v nepodmíněnou Boží lásku přijmout rozumem? Víra v moc ukřižovaného je bláznovstvím, napsal apoštol Pavel, a blázni se liší od nás normálních, že rozum nemají. Stejně jako děti. Jak snadná a samozřejmá je dětská víra – a kolik radosti přináší. Víra v moc neviditelného Boha, neochvějná víra v lásku projevenou v Ježíši Kristu, ta se v rozumné dospělosti hledá a udržuje obtížně. „Že jsi mě viděl, věříš“, řekl Ježíš Tomášovi. „Blahoslaveni ti, kteří neviděli a uvěřili.“ Děti s vírou problém nemají. A jejich víra by dokázala hory přenést.

Děti žijí v naději. Děti věří, že všechno dobře dopadne. Píší seznam Ježíškovi a těší se na Vánoce...A právě jejich doufání ten kýžený dárek nakonec pod stromeček donese. Pak přijde několik zklamání a doufat přestanou. „Hlavně se netěš, ať pak nejsi zklamaný“, tohle od nás slyší. Ale co nám přinese očekávání nejhoršího? Většinou právě to nejhorší. Je naše zklamání menší? Je naše bolest snesitelnější? Pomůže nám, že můžeme říkat: „Já to věděl, že to tak dopadne!?“ Očekávání bez naděje nic jiného než špatnou zprávu přinést nemůže. Ale špatně se hledá naděje v dnešním světě a bez víry v Boha ji najít nemůžeme. Naděje se rodí z víry. Pokud nedoufám, nevěřím. David věřil v Boží ochranu a šel do boje s nadějí na vítězství. Nemohl vědět, jak to dopadne - vědění a víra se vylučují. Pokud vím, víru nepotřebuji. Děti mnoho nevědí, a tak věří a doufají, a jejich víra a naděje je tak silná, až nás to bere u srdce.

Děti milují. Usmějte se na cizí dítě ve frontě někde v obchodě a odpovědí je úsměv a rozzářené oči, pak možná trochu ostychu. Děti jsou zahrnovány láskou a berou ji jako něco samozřejmého. A stejně samozřejmě lásku zase vyzařují ven. Dítě vás bez rozpaků vezme kolem krku a řekne: „Ty jsi moje nejmilejší!“ Jaká škoda, že to trvá tak krátce. Za několik let děti pochopí, že ve světě dospělých tohle není zvykem a začnou své city a pocity skrývat. Říct někomu: „Mám tě rád, moc mi na tobě záleží...“, to se hodí tak mezi partnery a většinou ještě na začátku jejich vztahu. Své pocity skrýváme za zamračené obličeje - když se na nás někdo cizí usměje, zamračíme se ještě víc a podezřívavě přemýšlíme, co je za tím. Lásku nedostáváme, a tak ji ani nemůžeme dávat dál. Musíme si počkat na vnoučata, která nás zase vezmou kolem krku a vyznají, že jsme jejich nejmilejší. A my jim budeme na oplátku láskyplně vyznávat, že oni jsou taky naši nej nej...Děti nás mění, jejich láska nás mění. Protože to je moc lásky – mění nás k lepšímu.

Víra, naděje, láska. Podle apoštola Pavla pevné pilíře, na kterých stojí křesťanství. Tak samozřejmé pro dětská léta, tak obtížně uchopitelné a udržitelné ve světě dospělých. Ale slyšeli jsme tato slova: Amen, pravím Vám, kdo nepřijme Boží království jako dítě, jistě do něho nevejde.