8. 6. 2008 - Ezechiel 18, 1 - 4, 20 - 32


Boží Slovo je mocné, živé a působivé. Nikdy se nám nepodaří zavřít ho do nějakých škatulek či schémat. Znovu a znovu to slyšíme z Písma, ale také vidíme v dějinách, jak působí osvobodivě a podmanivě, jak prolamuje bariéry, které se zdály nezrušitelné, a tvoří nová společenství, buduje nové vztahy dříve naprosto nemyslitelné. Jak svěže, jásavě a obnovně k nám může promluvit nějaké místo v Bibli, které jsme předtím přecházeli bez povšimnutí či četli bez skutečného porozumění. To pak nastává revoluce v našich životech či reformace v celé církvi.

Jenže mnohem častěji dochází k tomu, že Boží Slovo jakoby zabetonujeme. Že mu přisoudíme ten jediný správný význam a od něj pak odvíjíme všechno ostatní. Anebo si dokonce ani nedáme práci s tím, abychom se nad Písmem zamýšleli. Prostě jen mechanicky přijmeme, jak nám je kdosi kdysi vysvětlil a když se nám to do života nehodí, tak to prostě nebereme vážně, či odložíme bez váhání celou Bibli.

Judští zajatci v Babylóně chtěli také odložit Boží slovo do nepotřebného harampádí. Vždyť k čemu je jim víra v Hospodina, když tady nesmyslně trpí za hříchy svých rodičů? Trpké hrozny nevěry jim stahují ústa, ačkoliv je sami netrhali. Oni tuto politickou situaci nevytvořili, ani k ní nijak nepřispěli. Proč teď doplácí na chyby kohosi jiného? Takové nářky a stížnosti zná snad každá doba a každá společnost. I my sami řešíme problémy, které se začaly zamotávat dávno před námi, a sklízíme ovoce sporů, k nimž jsme sami nezavdali příčinu. Jistě i my mnohdy propadáme pocitu bezmoci a neschopnosti cokoliv změnit. Jsme v pokušení přijmout daný stav jako osud, který si můžeme jen odtrpět, ale nic moc s ním nenaděláme. Pak je lítost a reptání skutečně tím jediným, na co se ještě zmůžeme. A přitom máme pomoc tak blízko! Přímo po ruce – v Božím slovu. Jako tenkrát prostřednictvím Ezechiele, promlouvá i dnes k nám. Zamíchá našimi představami a roznese naše hořekování v závanu svého Ducha. Rozetne propletenec zavinění a zanedbání, příčin a důsledků a ukáže novou cestu dál.

Ezechiel musel nejprve nabourat iluzi vlastní neviny, přesvědčení, že já nic, to všechno ti druzí, já jsem jen nezúčastněnou obětí. Jenže nikdy nemohu být zcela neúčastná. Již jen tím, že žiji v tomto světě, zabírám v něm určitou část, již tím zasahuji do jeho dění a podílím se na něm. Možná pasivně a nevšímavě, ale přece. A někdy právě taková nečinnost, nezabránění zlému je tím největším proviněním. Pak mě obviňuje právě má lhostejnost a nevšímavost. Judejci se provinili svou pýchou, svou sebespravedlností, svou představou, že dokáží prohlédnout Boží plány.

A přece je Ezechiel ujišťuje, že netrpí za chyby svých otců. Rozhodně ne v tom smyslu, že by si Hospodin přál jejich potrestání. Jistě, žijí v době, která přinesla právě babylonské zajetí, pád Jeruzaléma a zničení chrámu. Musí se zamýšlet nad svou situací. Zkoumat své kořeny, promýšlet minulé události a hledat naději pro budoucnost. Pak nutně rozpoznají také to, že omyly a provinění svých předků určují jejich přítomnost a oni se s nimi musí chtě nechtě vyrovnávat. Tuto zkušenost zachytilo již Desatero a my dodnes vidíme kolem sebe platnost této hluboké životní moudrosti. To ovšem stále neznamená, že by Hospodin měřil jedním metrem otci jako synu či dokonce že by existenci syna ani nebral na vědomí a dál s ním jednal jako s jeho otcem. Každý člověk je pro Pána nebe i země, pro Krále všehomíra naprosto jedinečný a neopakovatelný. Pro každého má nové dary své milosti, pro každého nový díl své otcovské lásky a slitování. Každého chce vést svými cestami podle jeho schopností a možností.

Za situací, ve které se Judští nacházejí, je proto mnohem spíše lidská vina, mocenské nároky velmocí a špatný politický odhad poražených, než Boží soud. Přesto není tak docela od věci mluvit o Božím trestu. Vždyť tím, že člověk nedbá na Boží slovo a hledí si jen svých vlastních zájmů, opouští cestu, kterou mu určil Pán jeho života, vydává se na nejistou a neprobádanou půdu a případná ztroskotání musí pak přičíst vlastní neposlušnosti. To, čemu říkáme Boží trest, je pak logickým výsledkem lidské nevěry, kdy Pán Bůh na nás nechává dopadnout důsledky našich pobloudění. Ani pak ovšem nezůstáváme bez pomoci, nejsme vydáni všanc svým vinám. Po slovech napomenutí a soudu smíme slyšet nové zvěstování milosti a naděje. Naše omyly a provinění nejsou tím určujícím. Rozhodující je Boží slitování, které zve znovu k návratu na cestu spravedlnosti a nabízí Boží pomoc a vedení.

A tak Judští slyší to mocné obživující Boží slovo i ve svém zajetí, v situaci nesvobody a nejistoty. Smí z něj přijmout nový život a novou naději. Ta proměna, která nastala, nebyla přetvořením vnějších podmínek, ale uvědoměním si, že Bůh je jim přítomen, že se jich nezřekl a nezanevřel na ně, nýbrž naopak: chce je vést svými cestami i v té pohanské zemi a počítá s nimi ve svých plánech. I když ztratili všechno, co jim bylo drahé a politická situace nedává naději na brzkou změnu, jejich budoucnost je zajištěna a zabezpečena Boží věrností. A právě v tom vnějším útlaku mohou žít dokonce svobodněji a plněji než v zemi zaslíbené, protože teď už se nemohou spolehnout na svou příslušnost k vyvolenému lidu, na svou zbožnost a dobré činy, ale jedině na Boží milost.

Bratři a sestry, mnohokrát jsme již museli naslouchat obvinění, jak to všechno Pán Bůh – je-li vůbec jaký - dělá špatně, jaký je nespravedlivý a nemilosrdný. Těžko se nám na to odpovídá. Zejména proto, že máme strach přijmout svou vlastní odpovědnost na podobě našeho světa, přiznat si, že i my stojíme v té dlouhé řadě provinilých hříšníků. Ale ještě víc se snad bojíme začít ten řetěz nespravedlnosti protínat. Je vskutku jednodušší pěstovat si falešnou představu vlastní neviny a omlouvat se svou bezvýznamností a bezmocí. Ale i nečinnost je hřích! A náš Pán se nás jednou bude ptát i na to, co jsme neučinili svým nejmenším bratřím.

Jsme tedy i my dnes voláni k pokání, k proměně svých životů, k převzetí odpovědnosti za stav našeho světa a k hledání možností, jak ho měnit. Jsme zváni k životu, který se neschovává za chyby druhých, ale vyznává své vlastní a s Boží pomocí je napravuje. Jsme zváni naslouchat živému a čistému Božímu slovu, které pročišťuje a proměňuje nikoliv líbeznou ukolébavkou, jak jsme dobří a hodní, nýbrž slovem pravdy, která je někdy bolestná a nepříjemná, ale zároveň hojivá a nadějná.

Naše minulost nás určuje, v mnohém i zavazuje. Ale rozhodně nás nemá svazovat. Náš Pán nás miluje pro nás samé, ne pro naše předky. Zajímá ho naše životní cesta, naše činy a vyznání, ne předpoklady, které jsme měli na začátku. Bůh nám dává svobodu žít svůj vlastní život bez zátěže minulých vin, ale rovněž s odpovědností a obezřetností vůči chybám vlastním. V jeho síle a s jeho pomocí můžeme žít nadějně a beze strachu, svobodně, a přece odpovědně. Vždyť jeho vůlí není smrt a zánik, ale život. Amen.

Modlitba: Pane Bože náš, děkujeme za Tvé slovo, které nás vyvádí z našich nejistot, polopravd a pochybností do světla Tvé pravdy. Děkujeme, že jeho mocí proměňuješ naše životy a učíš nás přebírat odpovědnost za svět kolem nás. Prosíme, zbavuj nás strachu vydat se Tvou cestou, která je tolik rozdílná od cest tohoto světa, cestou obětavé služby a bratrské lásky, cestou následování našeho Pána a Spasitele Ježíše Krista. Veď nás po ní svým Duchem a nedovol, abychom se Ti vzdalovali. Amen.