13. 7. 2008 - Genesis 22, 1 - 19


Bratři a sestry, příběh, který jsme právě dočetli, patří k těm nejtěžším. Mnozí právě jím argumentují, proč nemohou věřit Bohu Abrahamovu, Izákovu a Jákobovu, a nakonec ani Bohu Ježíše Krista, neboť on sám se k Hospodinu hlásil jako ke svému Otci a stejně jako Abraham mu neodepřel poslušnost až na smrt. Také pro nás je ten příběh těžkým oříškem, který zřejmě nerozlouskne ani dnešní kázání. Jistě, můžeme pochopit jeho význam, můžeme obdivovat Abrahamovu víru, ale těžko si představíme, že bychom se v jeho situaci zachovali stejně. Asi nejvíc nás ovšem trápí otázka, jak mohl Bůh něco takového žádat, třebaže bylo od začátku jasné, že jde jen o zkoušku. Jak mohl něco takového vyslovit ten náš milující nebeský Otec, který hledá i jen tu jednu ztracenou ovečku?

Naším problémem je, že vstupujeme do příběhu, který je vrcholem životní pouti praotce víry, aniž bychom vzali skutečně vážně všechno to, co již Abraham se svým Bohem prožil. Navíc do tohoto starozákonního příběhu vstupujeme se svými novověkými zkušenostmi a nejmodernějšími poznatky a předpokládáme přitom, že rozumíme tajemství života a vztahů mnohem lépe než lidé tenkrát a máme proto právo přikládat svoje měřítka na všechno, co chceme pochopit. Je to podobné, jako kdybychom chtěli porozumět trápení nějakého člověka, ale nechtěli slyšet, co prožívá a jak jeho problémy vznikly.

Vyjděme od toho, co nás provokuje asi nejvíce: že Abraham beze slova odporu, prosby o vysvětlení či přímluvy za život svého syna jde a jedná, jak mu Bůh přikázal. Vždyť dříve se nerozpakoval žádat bližší výklad Hospodinových slov, modlit se za záchranu Sodomy, sám aktivně vstupovat do dějů, které se ho dotýkaly. Ano, ale musíme si uvědomit, že právě tyto události jej vedly k hlubšímu pochopení Boží vůle a pokornému přehodnocení vlastních schopností dobře se rozhodnout a správně jednat. Právě díky Sodomě poznal Hospodina jako Boha milosrdného, ochotného odvrátit svůj soud, bude-li kvůli komu. Jenže tenkrát se nenašlo ani těch 10 spravedlivých. Tvrdá zkušenost. Sami také musíme mnohdy skousnout, když bychom rádi někoho zachraňovali, že on o to ale vůbec nestojí. Poučí nás to o tom, že cesty Boží pomoci vedou často jinudy, než dokážeme odhadnout? Nebo nás to vede k rezignaci a přesvědčení, že nemá cenu o něco se snažit a nechat všechno jen na Bohu? Kam to asi posunulo Abrahama? A kam vedly všechny ty jeho pokusy sám svými silami a svou chytrostí ochránit svou rodinu, případně napomoci rychleji uskutečnit Boží zaslíbení? Jen k tomu, že Bůh sám musel žehlit všechny jeho nedomyšlené kroky, jako když zachraňoval ohroženou Sáru z harému pohanských králů a Izmaela, plod Abrahamovy a Sářiny netrpělivosti před údělem vyštvaného vyhnance. Když si uvědomíme, čím vším Abraham na své cestě víry prošel, bude pro nás stále ještě nemožné pochopit, že se rozhodl důvěřovat Božímu slovu, i když mu právě vůbec nerozuměl? Že po všech těch zkušenostech s Boží věrností a spolehlivostí se už nechtěl stavět do cesty Božímu dění, třebaže ještě neviděl jeho smysl?

Vždyť toto jeho rozhodnutí neznamenalo, že se s klidným srdcem smířil se smrtí svého syna a byl plně přesvědčen, že tu hroznou oběť skutečně vykoná. - Otázka, co by se stalo, kdyby nakonec nezasáhl Boží posel a Abrahama nezastavil, jde zcela proti smyslu celého příběhu, proti zkušenosti, kterou s Hospodinem učinil Abraham, a troufám si říci, že i my sami. Taková otázka je zkrátka naprosto nemístná a nesmyslná, protože náš příběh nikdy nemohl mít jiný konec než ten, který z Bible známe, totiž ne-obětování Izáka. Jiné konce snad mohou domýšlet jen ti, kdo Hospodina neznají, ale nikoliv skutečně věřící lidé. - Jestliže se tedy Abraham rozhodl vykonat to, co mu Bůh přikázal, pak jistě ve víře, že si Hospodin nepřeje smrt jeho syna a sám dovede celý děj, který byl v té chvíli teprve před ním, k dobrému a smysluplnému cíli. To dokazují jeho slova plná naděje, která říká svým služebníkům pod horou Mórija, že se k nim zase vrátí. A také odpověď Izákovi, že si Bůh sám vyhlédne beránka k oběti. Abraham asi nedokázal odhadnout, že jde o zkoušku jeho víry, ale od začátku podle toho jednal a osvědčil se. A to ne proto, že by byl náboženským fanatikem, který bezmyšlenkovitě vykoná každý rozkaz, který je mu předložen, ale proto, že toho s Hospodinem tolik prožil, že se na vlastní kůži přesvědčil o jeho milosti a věrnosti navzdory všem lidským předpokladům, že zakusil vlastní selhání i Boží odpuštění, otevření nové cesty dál a požehnání života v Boží blízkosti. Kéž i naše cesta víry směřuje k takové jistotě Boží lásky a dobroty, takže budeme ochotni a schopni Bohu důvěřovat i v těch nejtěžších chvílích našeho života, ano, že jimi budeme procházet s nadějí na dobré skončení.

Ale zpět k té výchozí otázce: Jak mohl Bůh něco takové žádat? Proč tak hrozná zkouška? Vždyť ten příkaz jde skutečně proti všemu, co o Bohu víme a věříme, ano, proti všemu, co Bůh žádá od člověka. Odpovím provokativně: Zřejmě právě proto. Jde přece o zkoušku, která jde až na samu dřeň Abrahamovy víry, která má prověřit jeho vztah k Bohu naproti všem ostatním vztahům a hodnotám. Proto je její požadavek tak nečekaný, ba nemožný. Vždyť kdyby měl být uskutečněn, popřelo by to nejen Boží milosrdenství, ale také zaslíbení, které Bůh Abrahamovi dal. Znamenalo by to konec příběhu vyvoleného lidu hned na jeho počátku. Ano, znamenalo by to v posledu, že Bohu není možné důvěřovat, že se na jeho slovo nedá spolehnout. Pro naše vnímání je naprostým šílenstvím takový příkaz poslechnout. Ale nejsme i my v té naší skutečnosti občas postaveni do situace, kdy máme Bohu věřit a spolehnout na jeho pravdivost, milost a moc nad světem, i když to zvnějšku vypadá naprosto nesmyslně? Třeba když se nám život sype pod rukama a červíček pochybností hlodá: Má to cenu věřit, když se Boží pomoc nedostavuje, když nevidím její hmatatelné důsledky? Nebo nevyléčitelně nemocný: má ještě Bohu věřit, když jeho život směřuje nezadržitelně k zániku? A co když nám zemře dítě či životní partner, není to rovněž zkouška k neunesení? A nepotkáváme se v dějinách s obdobími, ve kterých se zdá, že Bůh stojí na špatné straně, mlčí, dopouští naprosto nemožná zvěrstva? Není to ještě těžší zkouška naší víry, než nesmyslný příkaz, jehož vyplnění nakonec nebylo nutné? Já vím, v těchto případech bychom asi neřekli, že nás tu zkouší sám Bůh. Ale všechny naše otázky po smyslu a cíli nakonec směřují k Němu, protože On nám k němu dává prohlédat. A to se děje často právě ve chvílích, kdy uneseme tu protichůdnost naší naděje, očekávání naší víry vůči realitě, ve které se nacházíme. Proto máme číst příběh o Abrahamově zkoušce, i když nám připadá tak hrozný: abychom v jeho cestě rozpoznali kus té své, abychom v jeho víře našli povzbuzení a ve slovech požehnání, kterým celý příběh vrcholí, naději a posilu do dalších zápasů víry.

Pro starozákonního člověka má oběť ještě další rozměr. Nechci jej zamlčet, i když obecně panuje nechuť o oběti mluvit, protože je v souřadnicích našeho myšlení těžko pochopitelná a musíme si dát velkou práci přijmout pohled jiné doby. (Ale o tom jsem mluvila již na začátku.) Oběť je vyjádřením vděčnosti Bohu za jeho nesamozřejmou péči a požehnání, kterým naplňuje naše životy, za to, že život umožňuje, opatřuje vším potřebným a ochraňuje. Ve vědomí této nezaslouženosti a nevynutitelnosti dobrých Božích darů, přinášel Izrael Hospodinu oběti z prvotin úrody i ze všeho prvorozeného. Boží příkaz Abrahamovi můžeme proto v této souvislosti chápat jako otázku, zda si ještě i po naplnění Božího zaslíbení, uvědomuje tuto darovanost své existence, zda ještě i teď vidí prvenství Dárce před jeho dary. Zda radost z vytouženého syna nepřekryla vědomí, že jsou oba jen drobnou součástí příběhu, jehož Tvůrcem je Bůh sám. Zda svůj život bude i nadále stavět na Bohu nebo na blahu svého syna. Toto dilema nám není neznámé z doby nedávno minulé. A také známe důsledky rozhodnutí těch, kdo se rozhodli neobětovat možnost uplatnění svých dětí ve společnosti své víře v Boha. Z jejich dětí jsou dnes vzdělaní odborníci, dobře zajištění po všech stránkách, ale většinou bez víry v Boha. Není na nás posuzovat, zda se rozhodli správně. Na nás je, správně se rozhodnout v těch našich životních dilematech. V důvěře v Boží milost a jeho láskyplné vedení, se nemůžeme splést. Amen.