3. 8. 2008 - Genesis 28, 10 - 22


V příbězích praotců vyvoleného lidu, praotců víry představuje cesta důležitou, často i velmi dramatickou událost. Bývá počátkem něčeho nového a převratného. Stává se průvodcem ke zrodu víry, počátkem životní cesty s Bohem. Tím prvním, kdo se ocitl na takové cestě, byl Abraham. Vyšel z Cháran a zamířil do zaslíbené země. Odpověděl tak na Boží zavolání. Místo zajištěného života zvolil dlouhou a namáhavou pouť jen s příslibem Božího požehnání. A Hospodin svůj slib splnil.

Jeho vnuk teď kráčí v jeho stopách. Ovšem poněkud obráceně. Jde do Cháran. Utíká z domova. Je zapotřebí nového počátku? Nebo se snad experiment se zaslíbenou zemí nezdařil ke spokojenosti všech zúčastněných a Jákob chce od něj odstoupit? Kdyby tak sám věděl, co v této chvíli vlastně chce. Tolik toužil být pokračovatelem abrahamovské tradice. Toužil rovněž nést Hospodinovo požehnání. Tolik po tom toužil, že neváhal vyhandlovat na svém bratru Ezauovi v jeho slabé chvíli prvorozenství. Tolik o to stál, že se nestyděl ošálit svého starého slepého otce, aby od něj získal požehnání, a odvolávat se přitom dokonce na pomoc od Hospodina. A teď nese ovoce svých činů. Prchá před hněvem svého bratra.

A Bůh mu za to všechno ještě požehná? Nezasloužil by si ten úskočný Jákob spíše pořádný trest než příslib Boží přítomnosti? Nezasloužil by si prožít ten svůj strach opravdu do hloubky? Aby ho v noci pronásledovaly sny, jak ho Ezau honí, aby se probouzel zpocený strachy a bál se znovu usnout?

Jenže - je to skutečně strach, co člověka změní, co mu dodá odvahu k novému začátku, co ho přiměje zamyslet se sám nad sebou a zkusit na sobě pracovat? Ne! Strach člověka zažene jedině do kouta. (Nebo pod nějaký posvátný strom, kde by mohl najít božskou ochranu.) Strach v něm bude živit myšlenky, jak uniknout hrozícímu trestu, jak zachránit aspoň to, co mu ještě zbylo – ať už je to majetek či nějaký blízký člověk, ale dál už nebude schopen sám dohlédnout.

A proto Hospodin k Jákobovi nesestupuje s hromy a blesky, se slovem soudu, nýbrž s nadějným příslibem své blízkosti. Na trest a životní ponaučení ještě dojde. Ale až tehdy, když je bude Jákob schopen pochopit a přijmout. A možná, že proto budou ještě těžší… Teď by možná také uznal oprávněnost Božího hněvu a přijal by trest bez řečí. Ale asi by rovněž rezignoval, asi by přestal toužit po Božím požehnání. Anebo by se možná dokonce zatvrdil a odhodlal zařídit si svůj další život po svém – bez ohledu na Boží vůli a zaslíbení. Ale Boží láska je moudřejší než lidská spravedlnost, a tak se všechno děje v tom nejpříhodnějším čase. A Boží milost (ale pozor: jen Boží milost) táhne tlustou čáru za problematickou minulostí a dává novou šanci. Jákob usíná, aby se ve snu setkal se svým Pánem. Aby prohlédl a poznal, že cestu do Boží přízně a blízkosti si nemusí těžce razit sám všelijakými úskoky, ale že je už předem daná, že ji Bůh sám otevírá a dokonce sám po ní k člověku sestupuje.

Je zvláštní, že v tuto chvíli osobního setkání s Bohem - prvního dotyku víry s jejím naplněním - nezazní nějaké mimořádné nové slovo, které by všechno osvítilo z naprosto nového pohledu. Ne. Jákob slyší to, co mu řekl jako slovo požehnání na cestu už jeho otec. Jistě, zní to teď mnohem slavnostněji a osobněji, ale přece to není nic převratně jiného. To nové je jedině ta nečekaná a netušená Boží blízkost a příslib, že to tak již zůstane. Hle, já jsem s tebou. Budu tě střežit všude, kam půjdeš, a zase tě přivedu do této země. Nikdy tě neopustím, ale učiním, co jsem ti slíbil.

Jákob už tedy nemusí mít strach. Nemusí se dívat do budoucnosti s obavami. A dokonce se ani nemusí sžírat výčitkami kvůli tomu, jak jednal se svým otcem a bratrem. Ujištění o Božím příklonu mu dává jistotu, že jeho vina není vinou k smrti. Jákob ví, že kvůli ní nebude ubit a vymazán z tváře země, že je a zůstává milovaným Božím dítětem. A toto vědomí ho osvobozuje pro život a dává jeho cestě jasný cíl.

A přece, když se Jákob probouzí, pociťuje bázeň. Je to ovšem jiný strach, než jaký vzbuzuje špatné svědomí. Je to skutečný respekt před Hospodinem, jaký zakoušejí jen ti, kdo na vlastní kůži prožili Boží milost. Není to strach z něčeho, co ohrožuje na životě, ale bázeň před Tím, kdo život naplňuje, abych se s Ním neminula, abych to pravé naplnění nepromarnila. Už to není strach o sebe, starost, aby se všechno dělo tak, jak bych si přála, jak se mi to zdá dobré a prospěšné, nýbrž obava, že nedostojím Božímu pověření, že sejdu z cesty, kterou mi Bůh připravil jako tu nejlepší variantu pro můj život. A v té právě probuzené bázni před Hospodinem označuje Jákob místo svého setkání s Bohem jako svaté a památné. Později zde bude postavena svatyně.

Bratři a sestry, stejně jako Jákob dobře víme, že Pán Bůh je s námi vždy a všude. A přece si také uvědomujeme, že jsou místa, kde smíme prožívat zvláštní Boží přítomnost. Jsou to naše shromáždění, kde zakoušíme Boží milost, Boží odpuštění a také Boží povolání. Ne proto, že tu naši předkové kdysi vystavěli kostel či modlitebnu, dům Boží – Béthel, ale proto, že Bůh sám chce být s námi a také si nás k tomu povolává a shromažďuje, z pouhé Boží milosti a lásky k jeho nehodným dětem.

Setkání s Pánem vede k touze po dalších setkáních, po novém slyšení Božích zaslíbení. Vede k připomínání toho, co s námi Bůh učinil. Víra přivádí vždy zpět na ta známá a blízká místa. Ale nejde jen o nějaký krásný a neobyčejný zážitek, o rozechvělou a povznesenou duši. Jde také o velice vážný závazek. Boží oslovení předpokládá lidskou odpověď. Boží výzva očekává následování.

Jákob formuluje svůj slib na náš vkus asi trochu vypočítavě. Jestliže bude Bůh se mnou, jestliže mě bude střežit, jestliže mi dá chléb a šat, a jestliže se navrátím v pokoji, bude mi Hospodin Bohem. Očekávali bychom větší nadšení, chtěli bychom slyšet už teď zanícený chvalozpěv. Ale copak jsme na začátku Jákoba nekádrovali, jestli si vůbec zaslouží Boží milostivý příklon a nechtěli ho vidět raději někde na galejích? Ten životní obrat byl jistě prudký a o 180 %. Ovšem v člověku je toho naskládáno spousta, co vyžaduje čas a trpělivost. A tu Bůh s námi má. Nehledí na nějaké to špatně zvolené slovíčko, ani na nepovedený, i když třeba dobře míněný čin. Bůh si s námi dává práci, vychovává si nás a proměňuje ke svému obrazu. Proto vede Jákoba dál a postupně si ho mění. U potoka Jabok pak proměna vyvrcholí. Hospodin mu odejme dokonce i jeho staré, nelichotivě znějící jméno a dá mu nové, které pak ponese celý vyvolený Boží lid. Už se nebude nazývat Jákob, tj. Úskočný, nýbrž Izrael, to je Zápasí Bůh.

Bratři a sestry, naším určením je žít jako člověk stvořený k obrazu Božímu. Sledovat tento cíl znamená mít před očima obraz, do kterého máme vrůstat. To je důvod, proč zdánlivě tak neproduktivně trávíme nedělní dopoledne na bohoslužbách. Právě tady před námi tento obraz vystupuje. Po kouskách, ale naprosto realisticky. Tady můžeme konfrontovat všelijaké své náboženské představy s výtvorem Mistra. A tady je přítomen i ten, který obrovskou gumou svého milosrdenství maže naše pokažené skici. Dává nám do rukou čistý papír a vybízí nás, abychom začali znova, tak aby se na výtvor našeho života mohli lidé kolem nás dívat se zalíbením. Co namalujeme, je totiž v posledu určeno pro ně. Aby i oni byli zasaženi velikostí Božího smilování, aby našli to své místo setkání s Bohem a zahlédli nebesa otevřená.