Na přelomu 14. a 15. století patřilo široké okolí pravého břehu horního toku Tiché Orlice rodu Žampachů z Potštejna, který patřil mezi stoupence husitského hnutí.
Mikuláš Žampach z Potštejna roku 1410 žádal zrušení klatby pro Jana Husa a odsouzení spálení Wyclefových spisů. Roku 1415 podepsal protest proti Husovu upálení a roku 1421 zasedal na sněmu čáslavském. Jan Žampach z Potštejna roku 1423 schválil Žižkův vojenský řád.
Roku 1457 byl v nedalekém Kunvaldě založen bratrem Řehořem sbor Jednoty bratrské. Roku 1467 byl založen další sbor, a sice v Orlici (dnes součást Letohradu). Sbor existoval až do roku 1620, kdy jeho kazatel tragicky zemřel.
Další zprávy o nekatolických sborech jsou kusé. V celé kraji stejně jako v krajích jiných zvítězila protireformace.
V městském archívu najdeme záznamy o tom, jak po Bíle hoře vyslýchalo městské právo vězně, který ani po mučení nepromluvil. Bylo podezření, že patří k zakázané církvi a je ve spojení s ďáblem. Na konci 18.století se v literatuře vyskytuje zmínka o Kyšperských „beranech.“
Přelomem bylo vyhlášení tolerančního patentu v roce 1781. Již v roce 1782 vzniká reformovaný sbor v Horní Čermné – v širokém okolí jako jediný. Tento sbor funguje dodnes. Kyšperk zůstal katolický, po první světové válce zde žilo pouze 5 evangelických rodin.
Změna nastalo při tzv. přestupovém hnutí, kdy občané ČSR po skončení 1.světové války opouštěli katolickou církev, která byla vnímána jako prohabsburská a prorakouská, a vstupovali do církví nekatolických. Docházelo k posilování stávajících sborů a zakládání sborů nových. Do této doby se datují i počátky historie farního sboru v Letohradě.
Roku 1921 se konaly v Kyšperku první bohoslužby Českobratrské církve evangelické a vykonal je v měšťanské škole farář sboru v Horní Čermné Ladislav Řepa. Zúčastnilo se jich 50 osob , které se se svými rodinami stali členy naší církve. Na tomto základě byla založena kazatelská stanice, patřící pod sbor v Horní Čermné. V prvním desetiletí existence se mohla opírat o 400 svých členů. Ve 30. letech došlo k jejich úbytku, někteří z církve vystoupili vůbec, jiní se vrátili do církve římskokatolické. Počet členů se pohyboval kolem 350.
Kazatelskou stanici spravoval tzv. výbor kazatelské stanice, jehož členové v počtu 10 byli voleni podle řádů církve na dobu 6 let. Činnost výboru byla nenahraditelná především ve 20.letech, kdy byl styk s mateřským sborem omezen na minimum, a to z důvodů absence osobní dopravy. Mohlo se jít pouze pěšky nebo použít koňský povoz. Až v 30.letech se situace zlepšila zavedením autobusového a vlakového spojení mezi Horní Čermnou, Verměřovicemi a Kyšperkem. Farář v Horní Čermné navíc získal pro potřeby sborové práce auto.
Ve 30.letech se činnost kazatelské stanice stabilizovala. Výbor se pravidelně scházel, byly pravidelně konány sborové sbírky, z jejichž výtěžku bylo zakoupeno harmonium, dále byl zasílán příspěvek sociálně slabým členům sboru, byly podporovány církevní sociální ústavy, misijní škola v Olomouci, oprava Husova domu v Praze i další stavební aktivity jiných sborů.
V této době se také jednalo o možnosti získat výpomocného kazatele pro mateřský sbor v Horní Čermné, který by se mohl věnovat právě kazatelské stanici v Kyšperku. Jednání ale ztroskotala kvůli výši příspěvku.
V roce 1928 byl počet členů kazatelské stanice v Kyšperku následující: Kyšperk 193, Orlice 116, Kunčice 22, Verměřovice 23, Mistrovice 15, Lukavice 11, Rotnek 6, Žamberk 8.
Německá okupace CSR v roce 1939 znamenala pro kyšperský sbor výraznou změnu. Sbor v Horní Čermné se ocitl v německé říši, kazatelská stanice v Kyšperku v protektorátu. Pro přechod státní hranice byla potřeba propustka, která se vydávala na úřadě v Lanškrouně a platila jen omezenou dobu. Postupem času bylo stále těžší ji získat. V podobně obtížné situaci se nacházeli i členové církve v Dolní Dobrouči, kteří předtím navštěvovali sbor v Horní Čermné. Byli proto převedeni pod naši kazatelskou stanici, kde již zakotvili natrvalo.
Kyšperská kazatelská stanice byla ve válečných letech přičleněna pod správu sboru v Chocni, který byl ale ještě více vzdálen než Horní Čermná. Výbor kazatelské stanice proto žádal seniorát o schválení samostatného duchovního, a tato žádost byla kladně vyřízena. Dne 2.ledna 1940 nastoupil do kazatelské služby student bohosloví Josef Voborník z České Třebové. V říjnu roku 1940 se po složení zkoušek stal volitelným vikářem. V lednu 1941 byl zvolen seniorátním vikářem v Kyšperku a o dva měsíce později byl ordinován seniorem J. Křenkem v choceňském kostele. Téhož roku byly v Kyšperku založeny matriky a prováděna nezbytná agenda. Bratr Voborník dostal po příchodu na sbor od několika členů sboru cennou pomůcku – jízdní kolo, které mu umožňovalo vykonávat službu v potřebném rozsahu.
1.září 1942 byla kazatelská stanice v Kyšperku povýšena na filiální sbor v rámci farního sboru v Chocni. Jako kazatel byl instalován vikář Voborník a bylo zvoleno desetičlenné staršovstvo, jehož kurátorem se stal dosavadní předseda výboru kazatelské stanice Josef Motl.
Roku 1944 vikář Voborník dlouhodobě onemocněl a více než rok jej zastupoval diakon B. Polívka z Třebechovic. V roce 1945 vikář Voborník ze zdravotních důvodů rezignoval a na přelomu roku 1945-1946 nastoupil nový vikář Václav Hrubý. V této době byl velký problém s ubytováním, neboť všechny byty byly pod správou MNV. Po roce v nouzovém bydlení v podnájmech dostal kyšperský vikář konečně dekret na byt.
V roce 1948 se opět změnil mateřský sbor – kyšperský sbor přešel opět pod správu sboru v Horní Čermné.
Roku 1951 nastala opět změna kazatele, neboť vikář Hrubý odešel do Karlových Varů. Do sboru přišel farář Zbyněk Honzal ze Strmilova. Jeho instalace se konala v únoru následujícího roku.A opět byl problém s bytem, neboť MNV odmítl vydat dekret na byt pro faráře. Nouzové ubytování nabídl člen sboru Václav Hejl, a to ve svém nepoužívaném krámě, který byl veden jako nebytové prostory. Farář Honzal i se svou rodinou toto řešení přijal a ihned začal s konáním sborové práce v plném rozsahu.
Roku 1953 se uskutečnila změna seniorátních hranic. Sbor v Horní Čermné zůstal v seniorátu chrudimském, sbor v Kyšperku přešel do seniorátu královéhradeckého a jeho mateřským sborem se stal farní sbor v Třebechovicích.
V roce 1956 se stal kyšperský sbor stal samostatným farním sborem a zvolil svého prvního samostatného faráře (bratr farář Zbyněk Honzal). Další významnou událostí bylo zakoupení domu v Tyršově ulici čp.353, kde byl volný jeden malý byt 1+2, což znamenalo pro pětičlennou rodinu Honzalovu výrazné zlepšení bytové situace. V domě byly další dva byty obsazené nájemníky, takže nebylo možné další prostory využívat pro sborové účely.
Rok 1959 nebyl pro život našeho sboru příliš příznivý. Farář Honzal v roce 1959 dlouhodobě onemocněl a více než rok jej za pomoci presbyterů sboru zastupoval farář Josef Valenta z Králík.
Téhož roku bylo také po 38 letech zakázáno konání bohoslužeb v místní základní škole v Komenského ulici. Naštěstí se poměrně rychle podařilo sjednat pronájem prostor nepoužívané tiskárny pana Otavy. Po malé stavební úpravě tyto prostory sloužily potřebám sboru 18 let.
Roku 1963 odešel farář Valenta z králického sboru do Bučiny a bylo rozhodnuto, že sbor se sídlem v Králíkách s kazatelskými stanicemi v Červené Vodě a Písařově bude spravován z Kyšperka. Již tehdy nebylo tajemstvím, že odlehlé sbory seniorátu nebudou do budoucna obsazovány samostatnými kazateli. S administrováním králického sboru zpočátku vypomáhala seniorátní vikářka Jana Kosejsková (Králíky a Červená Voda) a farní sbor v Zábřehu (Písařov). Velké problémy byly s dopravou, neboť do Králík bylo pouze vlakové spojení a do Písařova bylo nutné používat osobní auto. Přes tyto problémy byly církevní aktivity v těchto místech konány pravidelně.
Farář Honzal roku 1966 z rodinných důvodu ukončil své působení v kyšperském sboru a téhož roku nastoupil farář Jiří Vojtěchovský. I on roku 1969 z rodinných důvodů odchází do sboru v Hlinsku.
Více než rok a půl zůstal kyšperský sbor bez faráře. Při nedělních bohoslužbách vypomáhali kazatelé z okolí, 2x měsíčně dojížděl seniorátní kurátor Josef Prouza, který vedl i vyučování dětí.
V letech 1971-1973 do Letohradu dojížděla 2x týdně vikářka Jarmila Strádalová, která bydlela v Hronově. I toto nouzové řešení uvítal sbor s povděkem.
Roku 1973 nastoupila opět vikářka „na plný úvazek“ – Květa Šilarová. Její instalace se konala v říjnu 1973 a státní orgány nepovolily, aby si sbor na tento den pronajal Dům kultury
Roku 1977 se konečně v domě v Tyršově ulici uvolnilo druhé podlaží a MNV povolilo jeho používání pro potřeby sboru. V následujícím roce provedl sbor stavební úpravy tohoto podlaží pro byt pro kazatele a dosavadní 2+1 v 1. poschodí upravil na modlitebnu a kancelář. Od srpna roku 1979 se tak začaly bohoslužby konat ve vlastních prostorách. Na uvolnění přízemí musel ale sbor čekat až do roku 1990.
Roku 1985 opět přichází rozloučení s kazatelkou. Květa Šilarová odešla pracovat na Synodní radu do Prahy. Zanechala za sebou pevné sborové společenství, do kterého se díky jejímu přístupu začlenily rodiny s malými dětmi.
Sbor byl krátce administrován z Kostelce nad Orlicí a na jaře roku 1986 se kazatelem sboru stal farář Pavel Ruml. Ještě v tomto roce sbor koupil pro potřeby kazatele osobní auto, aby bylo možné obsáhnout rozsáhlou diasporu.
Téhož roku se konala oslava výročí 30ti let založení farního sboru. Při této příležitosti opět kázal farář Honzal z Jindřichova Hradce a oslavy se zúčastnilo mnoho hostů z okolních i vzdálenějších sborů.
Roku 1989 nastoupila do duchovní služby farářka Jana Rumlová, která se stala farářkou králického sboru.
Po pádu totalitního režimu bylo konečně možné uvolnit i přízemí sborového domu. Po nezbytné úpravě sloužilo k řadě sborových aktivit. Po několik let zde bylo provozováno pod vedením Jaroslava Skalického knihkupectví. V neděli pak zde byla podávána káva po ukončení bohoslužeb.
Devadesátá léta byla ve znamení velkých sborových aktivit. Byly navázány partnerské vztahy se sbory ve švýcarském Hausenu, východoněmeckém Jahnsdorfu a americkém Annapolis.
Zejména partnerství se členy se sboru z Jahnsdorfu a Annapolis bylo velmi živé, probíhaly vzájemné návštěvy, při kterých byli hosté ubytováni v rodinách a mohli se tak lépe seznámit s životem věřících v jiných zemích. Nezanedbatelná nebyla ani podpora, kterou tyto sbory věnovaly stavbě našeho kostela, ať už formou několikadenní osobní účasti na stavebních pracích či finančnímu dary.
V roce 1991 bylo také zahájeno konání duchovní služby a další spolupráce v Ústavu sociální péče na Žampachu. Oba letohradští faráři byli pravidelnými zahajovateli místních vernisáží a koncertů. Sbor také zorganizoval několik společných letních pobytů pro členy sboru a vybrané chlapce s různým postižením.
V letech 1990-1995 byl z Letohradu administrován sbor v Kostelci nad Orlicí. V letech 1997-1998 náš sbor také mohl oplatit sboru v Horní Čermné jeho pastýřskou službu z počátku století – v tomto období byl čermenský sbor bez kazatele a byl administrován naším farářem Pavlem Rumlem.
V devadesátých letech postupně ukončilo teologické studium pět našich mladých členů sboru. Jiní, dříve narození, absolvovali kurs předčitatelů. Dvě členky našeho sboru absolvovaly distanční studium na církevní vyšší odborné škole biblické v Hradci Králové.
Velmi živá devadesátá léta postavila sbor před zásadní rozhodnutí, jak získat větší prostory ke sborovému životu. V roce 1995 sbor odsouhlasil, že naplní sen všech předchozích generace letohradských evangelíků a postaví kostel nový.
Ve stejné době byl ukončen pravidelný bohoslužebný život ve Králíkách a Červené Vodě, poněvadž sbor v těchto místech prakticky zanikl. Roku 1997 byla prodána fara v Králíkách, neboť bohoslužby byly již dříve konány společně v Červené Vodě a účastníci z Králík na ně byli sváženi autem. Roku 1996 také bylo rozhodnuto na výročních sborových shromážděních o sloučení Farního sboru ČCE v Letohradu a Králíkách, s platností od 1.1.1997. Ve stejném roce bylo ukončeno pro malý počet účastníků konání bohoslužeb v Červené Vodě. Bohoslužby se tak konají pravidelně pouze v Písařově, kam jsou jejich červenovodští účastníci svážení autem. Modlitebna v Červené Vodě byla roku 1997 prodána.
Roku 1998 se konalo na půdě letohradského sboru slavnostní setkání k výročí 540 let založení Jednoty bratrské. Tohoto setkání se zúčastnila celá řada hostů z okolních sborů , i z politického a kulturního života Při této příležitosti byl položen základní kámen nového kostela.
V září roku 1999 došlo k další změně kazatele. Pavel Ruml přijal místo kaplana v české armádě a na jeho místo nastoupila na plný úvazek jeho žena, farářka Jana Rumlová. Slavnostní rozloučení se konalo 22.září 1999 v kostele sv.Václava církve římskokatolické a zúčastnili se ho kromě řady hostů z řad církve i armády i oba nejvyšší představitelé církví římskokatolické (kardinál Miroslav Vlk) a českobratrské evangelické (synodní senior Pavel Smetana). Pavel Ruml navázal na práci své předchůdkyně Květy Šilarové, a pod jeho vedením sbor rostl početně i duchovně a stal se otevřeným společenstvím pro nově příchozí. Velmi silná skupina mládeže, která v letech jeho služby sboru dospívala, sice po ukončení studií postupně z Letohradu odešla, ale k naší radosti tito mladí zůstávají i nadále součástí Českobratrské církve evangelické a přivádí do sboru i své děti.
Dalším významným setkáním v roce 1999, již pod vedením nové kazatelky, byly slavnostní bohoslužby v Písařově při příležitosti 70.výročí položení základního kamene zdejšího kostela. Na tyto bohoslužby přijel autobusem takřka všichni účastníci pravidelných nedělních bohoslužeb v Letohradě. Kázal poslední písařovský farář Josef Valenta. Běžný pořad byl zpestřen četbou z dobové kroniky a po bohoslužbách bylo připraveno posezení s občerstvením.
Roku 2001 byl vzhledem k výhledu na dokončení nové budovy kostela rozhodnuto o prodeji domu čp.363 v Tyršově ulici, který sboru sloužil celých 55 let. V roce 2002 se sbor konečně po mnoha desetiletích přestěhoval do důstojného prostředí, které bude jak pevně věříme, sloužit nejenom potřebám sboru, ale i potřebám našeho města a lidí kolem nás. Budova byla zpřístupněna veřejnosti během vánoční výstavy a zájem byl veliký.
První bohoslužby se v novém kostele se konaly 1.1.2003 a slavnostní otevření budovy pak 25.května 2003 za účasti nově zvoleného synodního seniora Joele Rumla a řady hostů z okolních i zahraničních partnerských sborů. Při této příležitosti kázal odstupující synodní senior Pavel Smetana. Počet účastníků přesáhl tři stovky a většina z nich pak využila pozvání k občerstvení, které se konalo v restauraci Nový Dvůr.
V roce 2003-2004 byly provedeny terénní a zahradnické úpravy okolí kostela, a to do značné míry svépomocí. V dalších dvou letech byly dostavěny venkovní pergoly, dovybavena sborová kuchyň a zprovozněny pokoje pro hosty.
V květnu roku 2004 se uskutečnila početná návštěva z partnerského sboru v Jahnsdorfu a byl založen tzv.americký výbor, který má na starosti organizaci velmi čilé vzájemné spolupráce se sborem v Annapolis.
V roce 2005 čekala letohradský sbor opět změna kazatele – Jana Rumlová přijala nabídku kazatelského místa v Olomouci. Manželé Rumlovi se tak po takřka 20 letech rozloučili se sborem i městem, kterému dali profesně i lidsky velmi mnoho.
Od podzimu roku 2005 byl sbor v Letohradě neobsazený a byl administrován farářem Jakubem Kellerem z Horní Čermné. V listopadu roku 2006 sbor zvolil za svou novou kazatelku farářku Jiřinu Kačenovou. Slavnostní instalace se konala 14.1.2007 za účasti hostů ze seniorátu, katolické církve i z města. Sestra farářka převzala dosavadní sborové aktivity a rozšířila je o pravidelné setkávání maminek s malými dětmi. V tomto roce se také ve sboru začaly pořádat pravidelné přednášky České křesťanské akademie, které sem v následujících letech přivedly a stále přivádějí celou řadu zajímavých hostů.
V roce 2008 bylo za přispění města Letohrad dokončeno vydláždění okolí kostela a tím se budova mohla považovat za zcela dokončenou. Začaly ale první starosti s opravami – vinou klimatických podmínek začalo do budovy zatékat a projevily se i vady materiálu. Proto se začalo plánovat zateplení některých zdí. Během roku byla vybudována další pergola, která slouží zejména dětem. V rámci partnerských kontaktů vydal sbor ve spolupráci se sborem v Annapolis publikaci Cesty víry, která shrnovala osobní vyznání vybraných členů obou sborů. V září ve sboru nastoupila svůj vikariát Kateřina Fruhbaureová.
V roce 2009 bylo rozhodnutím výročního sborového shromáždění zavedeno podávání dvou kalichů při Večeři Páně, jednoho s vínem a druhého se šťávou z hroznů bez alkoholu. Zvoleno bylo i nové staršovstvo.
V rámci ekumenické spolupráce sbor vydal vlastním nákladem partnerský kalendář a výtěžek z prodeje byl věnován na pomoc ve třetím světě. Velkou posilu zaznamenal i varhanní doprovod – skupinka mladých varhanic byla vyslána na týdenní církevní kurs.
V roce 2010 získal sbor nakrátko dotované pracovní místo, na které nastoupila Marie Moravcová. Během svého působení zorganizovala dobře hodnocenou velikonoční výstavu a stála u zrodu pravidelného setkávání seniorů každých 14 dnů. Varhanice se zúčastnily již podruhé církevního kurzu a sbor se tak může těšit ze skutečně profesionálního doprovodu. V září se konala velká slavnost v Písařově při příležitosti 85.výročí výstavby kostela. Zúčastnilo se jí stovka hostů, mezi kterými byla i početná výprava našich přátel z partnerského sboru v Annapolis.