H I S T O R I E A S O U Č A S N O S T
FARNÍHO SBORU ČESKOBRATRSKÉ CÍRKVE EVANGELICKÉ V LETOHRADĚ
(2010, revize 2024)
Historie Farního sboru Církve českobratrské evangelické v Letohradě
Na přelomu 14. a 15. století patřilo široké okolí pravého břehu horního toku Tiché Orlice rodu Žampachů z Potštejna, který patřil mezi stoupence husitského hnutí.
Mikuláš Žampach z Potštejna roku 1410 žádal zrušení klatby pro Jana Husa a odsouzení spálení Wyclefových spisů. Roku 1415 podepsal protest proti Husovu upálení a roku 1421 zasedal na sněmu čáslavském. Jan Žampach z Potštejna roku 1423 schválil Žižkův vojenský řád.
Roku 1457 byl v nedalekém Kunvaldě založen bratrem Řehořem sbor Jednoty bratrské. Krátce po založení do něj vstoupil i místní zeman Matěj Strachota „ kterýž opustiv tvrz svou na Vorlici pro bohatství, v Jednotě byl v chudobě.“ Roku 1467 byl založen další sbor, a sice v Orlici (dnes součást Letohradu). Sbor existoval až do roku 1620, kdy jeho kazatel tragicky zemřel.
Další zprávy o nekatolických sborech jsou kusé. V celé kraji stejně jako v krajích jiných zvítězila protireformace.
V městském archívu najdeme záznamy o tom, jak po Bíle hoře vyslýchalo městské právo vězně, který ani po mučení nepromluvil. Bylo podezření, že patří k zakázané církvi a je ve spojení s ďáblem. Na konci 18.století se v literatuře vyskytuje zmínka o Kyšperských „beranech.“
Přelomem bylo vyhlášení tolerančního patentu v roce 1781. Již v roce 1782 vzniká reformovaný sbor v Horní Čermné – v širokém okolí jako jediný. Tento sbor funguje dodnes. Kyšperk zůstal katolický, po první světové válce zde žilo pouze 5 evangelických rodin.
Změna nastalo při tzv. přestupovém hnutí, kdy občané ČSR po skončení 1.světové války opouštěli katolickou církev, která byla vnímána jako prohabsburská a prorakouská, a vstupovali do církví nekatolických. Docházelo k posilování stávajících sborů a zakládání sborů nových. Do této doby se datují i počátky historie farního sboru v Letohradě.
Roku 1921 se konaly v Kyšperku první bohoslužby Českobratrské církve evangelické a vykonal je v měšťanské škole farář sboru v Horní Čermné Ladislav Řepa. Zúčastnilo se jich 50 osob, které se se svými rodinami staly členy naší církve. Na tomto základě byla založena kazatelská stanice, patřící pod sbor v Horní Čermné. V prvním desetiletí existence se mohla opírat o 400 svých členů. Ve 30. letech došlo k jejich úbytku, někteří z církve vystoupili vůbec, jiní se vrátili do církve římskokatolické. Počet členů se pohyboval kolem 350.
Kazatelskou stanici spravoval tzv. výbor kazatelské stanice, jehož členové v počtu 10 byli voleni podle řádů církve na dobu 6 let. Činnost výboru byla nenahraditelná především ve 20.letech, kdy byl styk s mateřským sborem omezen na minimum, a to z důvodů absence osobní dopravy. Mohlo se jít pouze pěšky nebo použít koňský povoz. Až v 30.letech se situace zlepšila zavedením autobusového a vlakového spojení mezi Horní Čermnou, Verměřovicemi a Kyšperkem. Farář v Horní Čermné navíc získal pro potřeby sborové práce auto.
Ve 30. letech se činnost kazatelské stanice stabilizovala. Výbor se pravidelně scházel, byly pravidelně konány sborové sbírky, z jejichž výtěžku bylo zakoupeno harmonium, dále byl zasílán příspěvek sociálně slabým členům sboru, byly podporovány církevní sociální ústavy, misijní škola v Olomouci, oprava Husova domu v Praze i další stavební aktivity jiných sborů.
V této době se také jednalo o možnosti získat výpomocného kazatele pro mateřský sbor v Horní Čermné, který by se mohl věnovat právě kazatelské stanici v Kyšperku. Jednání ale ztroskotala kvůli výši příspěvku.
V roce 1928 byl počet členů kazatelské stanice v Kyšperku následující: Kyšperk 193, Orlice 116, Kunčice 22, Verměřovice 23, Mistrovice 15, Lukavice 11, Rotnek 6, Žamberk 8.
Německá okupace CSR v roce 1939 znamenala pro kyšperský sbor výraznou změnu. Sbor v Horní Čermné se ocitl v německé říši, kazatelská stanice v Kyšperku v protektorátu. Pro přechod státní hranice byla potřeba propustka, která se vydávala na úřadě v Lanškrouně a platila jen omezenou dobu. Postupem času bylo stále těžší ji získat. V podobně obtížné situaci se nacházeli i členové církve v Dolní Dobrouči, kteří předtím navštěvovali sbor v Horní Čermné. Byli proto převedeni pod naši kazatelskou stanici, kde již zakotvili natrvalo.
Kyšperská kazatelská stanice byla ve válečných letech přičleněna pod správu sboru v Chocni, který byl ale ještě více vzdálen než Horní Čermná. Výbor kazatelské stanice proto žádal seniorát o schválení samostatného duchovního, a tato žádost byla kladně vyřízena. Dne 2.ledna 1940 nastoupil do kazatelské služby student bohosloví Josef Voborník z České Třebové. V říjnu roku 1940 se po složení zkoušek stal volitelným vikářem. V lednu 1941 byl zvolen seniorátním vikářem v Kyšperku a o dva měsíce později byl seniorem J. Křenkem v choceňském kostele ordinován. Téhož roku byly v Kyšperku založeny matriky a prováděna nezbytná agenda. Bratr Voborník dostal po příchodu na sbor od několika členů sboru cennou pomůcku – jízdní kolo, které mu umožňovalo vykonávat službu v potřebném rozsahu.
1.září 1942 byla kazatelská stanice v Kyšperku povýšena na filiální sbor v rámci farního sboru v Chocni. Jako kazatel byl instalován vikář Voborník a bylo zvoleno desetičlenné staršovstvo, jehož kurátorem se stal dosavadní předseda výboru kazatelské stanice Josef Motl.
Roku 1944 vikář Voborník dlouhodobě onemocněl a více než rok jej zastupoval diakon B. Polívka z Třebechovic. V roce 1945 vikář Voborník ze zdravotních důvodů rezignoval a na přelomu roku 1945-1946 nastoupil nový vikář Václav Hrubý. V této době byl velký problém s ubytováním, neboť všechny byty byly pod správou MNV. Po roce v nouzovém bydlení v podnájmech dostal kyšperský vikář konečně dekret na byt.
V roce 1948 se opět změnil mateřský sbor – kyšperský sbor přešel zpět pod správu sboru v Horní Čermné.
Roku 1951 nastala další změna kazatele, neboť vikář Hrubý odešel do Karlových Varů. Do sboru přišel farář Zbyněk Honzal ze Strmilova. Jeho instalace se konala v únoru následujícího roku.A opět byl problém s bytem, neboť MNV odmítl vydat na byt pro faráře dekret. Nouzové ubytování nabídl člen sboru Václav Hejl, a to ve svém nepoužívaném krámě, který byl veden jako nebytové prostory. Farář Honzal i se svou rodinou toto řešení přijal a ihned začal s konáním sborové práce v plném rozsahu.
Roku 1953 se uskutečnila změna seniorátních hranic. Sbor v Horní Čermné zůstal v seniorátu chrudimském, sbor v Kyšperku přešel do seniorátu královéhradeckého a jeho mateřským sborem se stal farní sbor v Třebechovicích.
V roce 1956 se stal kyšperský sbor stal samostatným farním sborem a zvolil svého prvního samostatného faráře (bratr Honzal). Další významnou událostí bylo zakoupení domu v Tyršově ulici čp.353, kde byl volný jeden malý byt 1+2, což znamenalo pro pětičlennou rodinu Honzalovu výrazné zlepšení bytové situace. V domě byly další dva byty obsazené nájemníky, takže nebylo možné další prostory využívat pro sborové účely.
Rok 1959 nebyl pro život našeho sboru příliš příznivý. Farář Honzal v roce 1959 dlouhodobě onemocněl a více než rok jej za pomoci presbyterů sboru zastupoval farář Josef Valenta z Králík.
Téhož roku bylo také po 38 letech zakázáno konání bohoslužeb v místní základní škole v Komenského ulici. Naštěstí se poměrně rychle podařilo sjednat pronájem prostor nepoužívané tiskárny pana Otavy. Po malé stavební úpravě tyto prostory sloužily potřebám sboru 18 let.
Roku 1963 odešel farář Valenta z králického sboru do Bučiny a bylo rozhodnuto, že tento sbor bude spravován z Kyšperka. Již tehdy nebylo tajemstvím, že odlehlé sbory seniorátu nebudou do budoucna obsazovány samostatnými kazateli. S administrováním králického sboru zpočátku vypomáhala seniorátní vikářka Jana Kosejsková (Králíky a Červená Voda) a farní sbor v Zábřehu (Písařov). Velké problémy byly s dopravou, neboť do Králík bylo pouze vlakové spojení a do Písařova bylo nutné používat osobní auto. Přes tyto problémy byly církevní aktivity v těchto místech konány pravidelně.
Farář Honzal roku 1966 z rodinných důvodu ukončil své působení v kyšperském sboru a téhož roku nastoupil farář Jiří Vojtěchovský. I on roku 1969 z rodinných důvodů odchází do sboru v Hlinsku.
Více než rok a půl zůstal kyšperský sbor bez faráře. Při nedělních bohoslužbách vypomáhali kazatelé z okolí, 2x měsíčně dojížděl seniorátní kurátor Josef Prouza, který vedl i vyučování dětí.
V letech 1971-1973 do Letohradu dojížděla 2x týdně vikářka Jarmila Strádalová, která bydlela v Hronově. I toto nouzové řešení uvítal sbor s povděkem.
Až roku 1973 nastoupila nová vikářka „na plný úvazek“ – Květa Šilarová. Její instalace se konala v říjnu 1973 a státní orgány nepovolily, aby si sbor na tento den pronajal Dům kultury.
Roku 1977 se konečně v domě v Tyršově ulici uvolnilo druhé podlaží a MNV povolilo jeho používání pro potřeby sboru. V následujícím roce provedl sbor stavební úpravy tohoto podlaží pro byt kazatele a dosavadní 2+1 v 1. poschodí upravil na modlitebnu a kancelář. Od srpna roku 1979 se tak začaly bohoslužby konat ve vlastních prostorách. Na uvolnění přízemí musel ale sbor čekat až do roku 1990.
Roku 1985 přichází další rozloučení s kazatelkou. Květa Šilarová odešla pracovat na Synodní radu do Prahy. Sbor byl krátce administrován z Kostelce nad Orlicí.
Na jaře roku 1986 se kazatelem sboru stal farář Pavel Ruml. Ještě v tomto roce sbor koupil pro potřeby kazatele osobní auto, aby bylo možné obsáhnout rozsáhlou diasporu.
Téhož roku se konala oslava výročí 30ti let založení farního sboru. Při této příležitosti opět kázal farář Honzal z Jindřichova Hradce a oslavy se zúčastnilo mnoho hostů z okolních i vzdálenějších sborů.
Roku 1989 nastupuje do duchovní služby farářka Jana Rumlová, která spravuje králický sbor.
Po pádu totalitního režimu bylo konečně možné uvolnit i přízemí sborového domu. Po nezbytné úpravě sloužilo k řadě sborových aktivit. Po několik let zde bylo provozováno pod vedením Jaroslava Skalického knihkupectví. V neděli pak zde byla po ukončení bohoslužeb podávána káva.
Devadesátá léta byla ve znamení velkých sborových aktivit. Jsou navazovány partnerské vztahy se sbory ve švýcarském Hausenu, východoněmeckém Jahnsdorfu a americkém Annapolis.
Zejména partnerství se členy sboru v Jahnsdorfu a Annapolis je dosud velmi živé, probíhají vzájemné návštěvy, při kterých jsou hosté ubytováni v rodinách a mohou se tak lépe seznámit s životem věřících v jiných zemích. Nezanedbatelná není ani podpora, kterou tyto sbory věnovaly stavbě našeho kostela, ať už formou několikadenní osobní účasti na stavebních pracích či finančními dary.
V roce 1991 bylo také zahájeno konání duchovní služby a další spolupráce v Ústavu sociální péče na Žampachu. Oba letohradští faráři jsou pravidelnými zahajovateli místních vernisáží a koncertů. Bylo také organizováno několik společných letních pobytů pro členy sboru a vybrané chlapce s různým postižením.
V letech 1990-1995 byl z Letohradu administrován sbor v Kostelci nad Orlicí. V letech 1997-1998 náš sbor také mohl oplatit sboru v Horní Čermné jeho pastýřskou službu z počátku století – v tomto období byl čermenský sbor bez kazatele a byl administrován naším farářem Pavlem Rumlem.
V devadesátých letech také začalo a postupně ukončuje teologické studium 5 našich mladých členů sboru. Jiní, dříve narození, absolvovali kurs předčitatelů. V současné době dvě členky našeho sboru navštěvují distanční studium na církevní vyšší odborné škole biblické v Hradci Králové.
Tato léta ale také znamenala konec pravidelného bohoslužebného života ve Králíkách a Červené Vodě. Roku 1997 byla prodána fara v Králíkách, neboť bohoslužby byly již dříve konány společně v Červené Vodě a účastníci z Králík na ně byli sváženi autem. Roku 1996 také bylo rozhodnuto na výročních sborových shromážděních o sloučení Farního sboru ČCE v Letohradu a Králíkách, s platností od 1.1.1997. Ve stejném roce bylo ukončeno pro malý počet účastníků konání bohoslužeb v Červené Vodě. Bohoslužby se tak konají pravidelně pouze v Písařově, kam jsou jejich červenovodští účastníci svážení autem. Modlitebna v Červené Vodě byla roku 1997 prodána.
Roku 1998 se konalo na půdě letohradského sboru slavnostní setkání k výročí 540 let založení Jednoty bratrské. Tohoto setkání se zúčastnila celá řada hostů z okolních sborů i z politického a kulturního života. Při této příležitosti byl položen základní kámen nového kostela.
V září roku 1999 dochází v našem sboru ke změně kazatele. Pavel Ruml přijal místo kaplana v české armádě a na jeho místo nastoupila na plný úvazek farářka Jana Rumlová. Slavnostní rozloučení se konalo 22.září 1999 v kostele sv.Václava církve římskokatolické a zúčastnili se ho kromě řady hostů z řad církve i armády i oba nejvyšší představitelé církví římskokatolické (kardinál Miroslav Vlk) a českobratrské evangelické (synodní senior Pavel Smetana).
Další významné setkání byly slavnostní bohoslužby v Písařově při příležitosti 70.výročí položení základního kamene zdejšího kostela. Na tyto bohoslužby přijeli autobusem takřka všichni účastníci pravidelných nedělních bohoslužeb v Letohradě. Kázal poslední písařovský farář Josef Valenta. Běžný pořad byl zpestřen četbou z dobové kroniky a po bohoslužbách bylo připraveno posezení s občerstvením.
Roku 2001 byl vzhledem k výhledu na dokončení nové budovy kostela rozhodnuto o prodeji domu čp.363 v Tyršově ulici, který sboru sloužil celých 55 let. V roce 2002 se sbor konečně po mnoha desetiletích přestěhoval do důstojného prostředí, které bude, jak pevně věříme, sloužit nejenom potřebám sboru, ale i potřebám našeho města a lidí kolem nás.
Historie misijní stanice v Jablonném nad Orlicí
Ve vedlejším Jablonném nad Orlicí bylo v minulém století jen několik evangelických rodin. Bohoslužby pro tyto rodiny se začaly konat s příchodem stálého kazatele v Kyšperku roku 1944, a to 2x měsíčně v budově měšťanské školy. Postupně je začali navštěvovat i někteří členové jiných církví.
Současně začala fungovat za přispění letohradských učitelek i nedělní škola. Každoročně byla konána vánoční besídka s nadílkou. Od roku 1951 se konaly v rodinách i biblické hodiny a výuka náboženství ve škole.
Roku 1959 bylo zakázáno používat školní budovy pro církevní účely. Vzhledem k tomu, že se nepodařilo sehnat náhradní prostory, duchovní aktivity naší církve v Jablonném skončily. Bohoslužby byly nakrátko obnoveny v roce 1968 v zasedací síni městské záložny. Zákaz jejího používání v roce 1969 ukončily konání bohoslužeb v tomto místě. Jejich účastníkům byly zasílány pravidelně pozvánky na veškeré aktivity konané na půdě letohradského sboru, ale až na ojedinělé výjimky nenašly odezvu.
Historie kazatelské stanice Žamberk
Kazatelská stanice v Žamberku byla založena 11. července 1940 Bedřichem Tréglem, kazatelem sboru v Horní Čermné. Za účasti 20 členů ze Žamberka byl zvolen čtyřčlenný výbor kazatelské stanice. První bohoslužby se konaly 21.července 1940 a vykonal je vikář Josef Voborník. Bohoslužby se konaly zprvu pravidelně každou neděli v 10,00. Posléze byly přeloženy na odpoledne a jejich konání bylo omezeno na každou druhou neděli. Tento stav trvá dodnes.
Cestování bylo opět občas dobrodružné – jediným dopravním prostředkem bylo za každého počasí jízdní kolo. Stalo se tradicí, že v kazatelské stanici Žamberk kázali vždy kazatelé nebo hosté, kteří vykonali dopolední bohoslužby v Kyšperku.
Největší návštěva byla zaznamenána roku 1953 při příležitosti evangelizačního adventního shromáždění – 145 osob. Téma „Kristus plný Ducha Svatého“ bylo vykládáno řadou kazatelů i laických členů různých denominací. Zpěv zajišťoval početný pěvecký sbor z Třebechovic.
V šedesátých a sedmdesátých létech byly příležitostně konány ekumenické bohoslužby za účasti 5 církví.
Od roku 1951 se v Žamberku konaly i biblické hodiny pro dospělé, výuka náboženství a nedělní škola. V důsledku administrování letohradského sboru byla tato duchovní služba v roce 1963 ukončena.
Biblické hodiny pro dospělé byly obnoveny v roce 1996, biblické hodiny pro děti probíhaly v roce 1999-2002. V současné době žádné sborové aktivity v Žamberku neprobíhají.
Historie Farního sboru (kazatelské stanice) v Králíkách
Králicko bylo po staletí převážně osídleno německy mluvícím obyvatelstvem, které se v době reformační hlásilo k evangelíkům. V Králíkách byl evangelický kostel i kazatel. V době protireformace část německých evangelíků odešla za hranice. Ze sousedního Lichkova odešel mimo jiné i Jan Raschke, který v Nízkém založil exulantský evangelický sbor.
V 19. a 20.století se evangelický duch celé oblasti znovu oživil. V Králíkách byla založena kazatelská stanice, která patřila luterskému sboru v Černilově, na počátku století byla postavena fara, kostel a přilehlý sál. Evangelíky byli především obyvatelé německé národnosti.
Po skončení druhé světové války bylo německé obyvatelstvo na základě Benešových dekretů vystěhováno. MNV v Králíkách vyzval letohradský sbor, aby převzal prozatímní správcovství osiřelých církevních budov a inventáře.
13.července 1945 se konalo jednání za účasti zástupců místní správy, letohradského sboru a dosavadního luterského faráře Samuela Morávka, který králický sbor spravoval od ledna 1945. Kyšperský farář Josef Voborník byl jmenován národním správcem, fara a sál byla převedena naší církvi a kostel Československé církvi husitské.
2.prosince 1945 byla v Králíkách ustanovena kyšperským sborem kazatelská stanice. Byl zvolen její předseda a pětičlenný výbor. Na konci roku 1946 odešel Samuel Morávek do Bratislavy a veškerá agenda byla převedena do kyšperského sboru.
Pokračovala výuka náboženství 1x týdně na dvou místních školách a konaly se pravidelné nedělní bohoslužby, jednou měsíčně sloužil kyšperský kazatel, zbylé neděle pak předčitatelé.
Na konci roku 1947 nastoupil do kazatelské stanice vikář Josef Procházka. Ten v těžkých podmínkách obětavě pečoval o nově vznikající náboženské společenství. V Červené Vodě se za jeho působnosti vytvořila kazatelská stanice z přistěhovalých evangelíků, v sousedním Písařově fungoval filiální sbor patřící pod Farní sbor v Zábřehu na Moravě. V roce 1956 byl v Králíkách zřízen samostatný Farní sbor s kazatelskými stanicemi v Červené Vodě a Písařově, který byl vyčleněn ze sboru v Zábřehu.
V roce 1958 odešel vikář Procházka do důchodu a od téhož roku spravoval sbor farář Josef Valenta. Ten odchází roku 1963.
Králický sbor osiřel a již tehdy bylo jasné, že tento okrajový sbor zřejmě nebude do budoucna kazatelsky obsazen. V dalších letech byl spravován z Letohradu, což v tehdejších dobách znamenalo obtížné cestování, neboť dostupné bylo pouze vlakové spojení. Přesto se konaly 2x měsíčně biblické hodiny a každou neděli bohoslužby, a to na všech třech místech. Letohradský kazatel zajížděl sloužit v neděli pouze 1x měsíčně a po zbylé neděle sloužili předčitatelé nebo vypomáhali hosté. Letohradští organizovali 1x ročně hromadný zájezd na evangelizační dny, aby podpořili tamní společenství.
Přes usilovnou snahu sborový život v Králíkách pomalu ustával. Na konci 80.let bylo ukončeno konání bohoslužeb a králičtí evangelíci byli v neděli dopravování na bohoslužby do Červené Vody. Roku 1996 byl Farní sbor v Králíkách sloučen rozhodnutím výročního sborového shromáždění obou sborů s Farním sborem v Letohradě. Zachovány zůstaly kazatelské stanice v Červené Vodě a Písařově. Roku 1997 byly prodány sborové budovy do soukromého užívání.
Postupně v důsledku vysokého věku členů se vylidnily bohoslužby i v Červené Vodě a zdejší kazatelská stanice byla zrušena roku 1999.
Z dříve početného sboru tak zůstala kazatelská stanice v Písařově, kde dodnes funguje společenství věřících a jsou konány bohoslužby.
Kunvald – kolébka Jednoty bratrské
V této obci nám po Jednotě bratrské zůstala památný domek „Na sboru“ a podle pověsti ještě bratrská lípa u čp.77. V prvních letech po vzniku ČSR se domek stal majetkem ČCE ve správě Synodní rady.
Roku 1923 uspořádaly všechny evangelické církve ve dnech 16.-17. června na tomto místě slavnostní shromáždění, kterého se účastnilo několik tisíc lidí. Vzhledem k nepřízni počasí (podle kroniky „lilo jako z konve“) byl druhý den uspořádán náhradní program v žamberecké sokolovně a hotelu Modrá Hvězda. Do Kunvaldu se vypravili jen ti nejodvážnější, ale dorazili pouze pěší. Koňské povozy uvízly v blátě.
Další zaznamenanou událostí bylo požehnání sňatku, neboť se konalo roku 1942 po téměř 500 letech.
Po druhé světové válce se na domku vystřídalo několik správců – Josef Ruml ze Žamberka, manželé Vondráčkovi z Litomyšle, Jan Jonas z Litomyšle a Petr Šilar z Letohradu. V současné době je správcem domku obec Kunvald.
Bohoslužby se v Kunvaldě od počátku padesátých let konaly 2x měsíčně a zajišťovala je Československá církev husitská. Náš kazatel zde zajišťoval výuku náboženství.
3.března 1957 se konaly jubilejní oslavy Jednoty bratrské v Kunvaldě za účasti mnoha věřících. Při této příležitosti přednášel mimo jiné náš význačný teolog J.L.Hromádka. 7.července 1957 se na stejném místě konal sjezd evangelíků za účasti asi 7000 věřících. Účast by byla mnohem vyšší, ale zvláštní vlaky, které měly být vypraveny z Prahy a Brna, byly na poslední chvíli zakázány. Slavnostní řečníci byli synodní senior Viktor Hájek, profesor F.M.Dobiáš a farář Rodr z Rokycan. Místní evangelíci zajišťovali po celou akci pořádkovou službu, neboť MNV se netajil svým nezájmem. Letohradský farář Zbyněk Honzal převzal roli průvodce včetně výkladu.
Od roku 1967 byly naší církví slouženy v Kunvaldě každou pátou neděli v měsíci bohoslužby. V letech 1986-1992 byla budova pro rozsáhlou rekonstrukci uzavřena. Za její úspěšné provedení patří dík správci Petru Šilarovi, členů sboru a obětavým lidem mimo církev.
V září roku 1992 se konaly slavnostní bohoslužby při příležitosti znovuotevření budovy, při kterých kázal synodní senior Pavel Smetana. Současně byla zpřístupněna výstava věnovaná J.A.Komenskému.
Během 90.let probíhaly další stavební akce, např. zavedení vodovodu. Roku 1999 se jich aktivně zúčastnili i hosté z partnerského sboru v Annapolis.
Poslední velká akce se v Kunvaldu konala roku 1998 při oslavách 540.výročí založení Jednoty bratrské. I když sešlo z plánovaného divadelního představení, které se nakonec konalo v Letohradě, většina účastníků oslav domek „Na sboru“ navštívila.
Aktivní život letohradského sboru – historie a současnost
Nedělní škola
Jedná se o program pro malé děti během pravidelných bohoslužeb. Podle zvyklostí sboru děti v první části bohoslužeb odcházejí do své „školy“, kde se pro ně zajímavou formou seznamují s biblí.
Tradice nedělní školy našeho sboru sahá až do dvacátých let minulého století, kdy po dobu 4 let docházely do Kyšperka pěšky (!) učitelky nedělní školy z Horní Čermné. Ve vyučování poté pokračovala učitelka z Kyšperka, ale po jejím odstěhování se na obnovení výuky čekalo celých 7 let.
Ve čtyřicátých letech se vyučování rozšířilo i do Verměřovic, Dolní Dobrouče a do misijní stanice v Jablonném nad Orlicí. V padesátých letech přibyla výuka v kazatelské stanici v Žamberku.
Nedělní škola ukončila svou činnost na všech místech na konci šedesátých let. Místo toho byl na závěr školního roku pořádán jednodenní výlet pro děti k památným místům v okolí.
Vyučování v nedělní škole bylo díky přílivu dětí i aktivitě členek sboru na počátku devadesátých let obnoveno, a trvá až do dneška.
Výuka náboženství na školách
Náboženství se začalo učit ihned po založení kazatelské stanice v roce 1921, a to na školách v Kyšperku, Orlici, Kunčicích a Verměřovicích. Zpočátku výuku vedl kazatel z Horní Čermné, ale pro velké zaneprázdnění jej vystřídaly katechetky ze stejného sboru (Marta Šilarová, Anna Hejlová, Květa Dusová a Květa Marková). Žáků bylo celkem kolem 80.
V roce 1940 se výuka rozšířila do škol v Dolní Dobrouči, Dolní Čermné a Žamberku.Ve druhé polovině čtyřicátých let bylo vyučování nepravidelné a přibyla měšťanská škola v Králíkách a místní polepšovna.
Počátkem padesátých let bylo pravidelné vyučování ve školách v Letohradě, Žamberku, Jablonném nad Orlicí, Dolní Dobrouči, Kunčicích-Orlici, nakrátko přibyly školy v Kunvaldě, Verměřovicích, Nekoři, Záchlumí, Liticích nad Orlicí, sezónně i v Doudlebách a Vamberku.
Od roku 1953 byla výuka náboženství změněna na nepovinný předmět, což spolu s represemi vůči věřícím vedlo k úbytku žáků. Od počátku šedesátých let výuka na školách ustává, nejdéle se udržely hodiny v Dolní Dobrouči a Verměřovicích.
Výuka náboženství byla obnovena v době Pražského jara na dva roky a vyučovalo se opět v Letohradě, Žamberku a Verměřovicích. Pak nastává přestávka až do roku 1989.
Po sametové revoluci se po čtyři roky náboženství vyučovalo opět na školách. Pak byla výuka pro nedostatek žáků ukončena a v současné době se mohou děti vzdělávat na faře v rámci biblických hodin.
Biblické hodiny pro děti
Po roce 1948 začala restriktivní opatření ohledně náboženských aktivit. Protože se očekával zákaz výuky náboženství na školách, začalo se s provozováním tzv. biblických hodin, které umožňovaly výuku náboženství na půdě sboru.
V Letohradě se biblické hodiny pro děti začaly konat již v roce 1958 (po nějaký čas probíhaly souběžně s výukou na školách) a konají se nepřetržitě do dnešního dne.
V sedmdesátých letech se biblické hodiny konaly také v Dolní Dobrouči a Verměřovicích, v osmdesátých letech přibyl i Kunvald. Koncem osmdesátých let byla výuka mimo Letohrad zrušena.
V letech 1999-2002 probíhala výuka v Žamberku, která se konala vždy v některé z rodin.
Biblické hodiny pro dospělé
Biblické hodiny pro dospělé jako formu pravidelného biblického vzdělávání pro dospělé členy sboru zavedl již v roce 1926 čermenský farář Karel Balcar, ale jeho aktivita se nesetkala s porozuměním a zájmem, takže zakrátko ustaly. O jejich znovuzavedení se postaral roku 1938 místní učitel a konaly se v rodinách.
Od roku 1940 probíhaly pod vedením prvního kazatele Josefa Voborníka a konaly se v rodinách i ve škole. Od roku 1943 je bylo možno navštěvovat i v Dolní Dobrouči a Verměřovicích (do roku 1986), krátce i v Kunvaldě (1943).
Na konci čtyřicátých let bylo jejich konání zcela zastaveno a obnovilo se až v roce 1950. K původním místům přibylo Jablonné nad Orlicí (do roku 1963).
Od konce 80.let byly biblické hodiny konány pouze v Letohradě i v Dolní Dobrouči, od roku 1995 přibyl i Žamberk.
V roce 1991 byly zahájeny pravidelné biblické hodiny také v Ústavu sociální péče na Žampachu. Mezi místními chlapci se těšily velikému zájmu.
V současné době se biblické hodiny pro dospělé konají pouze v Letohradě.
Biblické hodiny pro střední generaci (tzv. třicátníci)
Jedná se o pravidelné setkávání střední generace nad biblickými texty. Od roku 1975 byly pořádány schůzky 1x měsíčně a účastnili se jich i členové místní katolické církve nebo lidé z necírkevního prostředí. Velké oblibě se těšily především na konci osmdesátých let.
V současné době se tato setkání konají nepravidelně a jsou rozdělena do dvou věkových skupin: 30+ a 50+.
Sdružení mládeže
Výbor kazatelské stanice rozhodl založit sdružení mládeže už v polovině třicátých let minulého století za účelem „prohloubení náboženského a mravního života mezi mládeží i ve všech našich rodinách“ (cit.).
Podle kroniky „slavnostní zahájení činnosti se konalo 1.března 1935 v měšťanské škole. Přítomen byl kazatel mateřského sboru v Horní Čermné Josef Balcar spolu s 30 mládežníky a delegáty ze sboru v Rychnově nad Kněžnou a v Chocni. Shromáždění se účastnilo také mnoho hostů z Letohradu a okolí. Jedna velká místnost byla úplně plná. Na programu byly recitace, proslovy a sborové zpěvy. Pohoštění bylo zajištěno bílou kávou a 23 velmi dobrými bábovkami. Slavnost byla ukončena v 17,30.“
Schůzky mládeže se konaly pravidelně 1x týdně a program si zpočátku zajišťovali samotní mládežníci. Po nástupu kazatele jim byl na schůzky zajišťován biblický výklad. Členové sdružení mládeže se pravidelně zúčastňovali celocírkevních sjezdů mládeže i akcí pořádaných sousedními sbory. Na domácí půdě byly pořádány tzv. Dny mládeže, které zahrnovaly dopolední bohoslužby a odpolední program s pohoštěním, což znamenalo přednášku, recitace, sborový zpěv, hudbu a hry. Pod vedením Josefa Rumla dokonce vzniklo i houslové kvarteto.
V létě byly organizovány výlety po okolí, nejvíce do Kunvaldu na domek Na sboru a na pastvinskou přehradu. Těchto výletů se zúčastňovala i katolická mládež nebo mladí lidé bez vyznání.
Po skončení druhé světové války nastal v aktivitách mládeže útlum v důsledku odlivu členů ať už z důvodu sňatku nebo studia či přestěhování.
Oživení nastalo počátkem padesátých let a trvalo až do roku 1975. V letech 1975-1985 se mládež scházela jen nepravidelně.
Pravidelné schůzky byly obnoveny roku 1985 a byly velmi živé především v 90.letech. Vyhledávané byly zejména prázdninové aktivity, kdy byl po několik let organizován vodácký výlet na Hron nebo Sázavu, nebo týdenní pobyt na chatě YMCY v Pastvinách. Mládež se zapojovala i do různých brigád, např. při výstavbě v církevního zařízení v Herlíkovicích nebo na brigádách v lese. Dívky pomáhaly při pobytu postižených dětí v církevním táboře v Bělči nad Orlicí, pomoc z řad mládežníků byla zajištěna i při prázdninovém pobytu chlapců ze Ústavu sociální péče z Žampachu. Mládež také spolupracovala v rámci ekumenického hnutí s mládeží katolickou, v rámci našeho sboru spolupracovala při bohoslužbách, o Velikonocích režírovala pašijové čtení. Nezanedbatelné byly i mezinárodní aktivity – roku 1992 naši mládežníci strávili týden jako hosté valdenského sboru v severní Itálii, několikrát již velmi aktivně pomáhali při návštěvách ze spřáteleného sboru v Annapolis.
Se změnou sociálního života kvůli možnostem, které skýtá internet, whatsapp, facebook apod., byl zájem mládeže o společné schůzky a aktivity stále menší. A to platí všeobecně o celé církvi, nejen o našem sboru. Poslední ránu setkávání mládeže zasadila covidová epidemie.
V současné době se mládež v rámci sboru mimo pravidelné bohoslužby neschází. Podle možností ale stále vypomáhá během letního kempu angličtiny pro děti, při výuce nedělní školy a také během bohoslužeb hudebním doprovodem.
Sborový zpěv
Pěvecký sbor vznikl na půdě kazatelské stanice ihned po jejím založení. S výjimkou let 1933-1934, kdy byly zkoušky konány společně se zpěváky Československé církve husitské pod vedením jejich dirigenta, vedl pěvecký sbor téměř 40 let Otto Reinelt. Práce pěveckého sboru ustala v roce 1970. Po celou dobu činnosti sboru provázel sborový zpěv všechny významnější události.
Na tradici pěveckého sboru bylo navázáno v roce 1991 pod vedením Josefa Ročka. Po osmi letech byla činnost opět přerušena pro velké pracovní zaneprázdnění dirigenta a nedostatek zpěváků. K naší velké radosti začali zpěváci opět v listopadu roku 2002 nacvičovat, ale po několika letech sborový zpěv skončil a nezdá se, že by se jeho tradice v dohledné době obnovila.
Konfirmace
Konfirmace je slavnost, při níž dospívající děti veřejně vyznají svou víru a poprvé tak mohou přistoupit k Večeři Páně (je to určitá paralela katolického biřmování a prvního přijímání). Přesný věk konfirmandů není určen, obvykle je to 14-16 let. Vlastní konfirmaci předchází konfirmační příprava zaměřená na seznámení s dějinami křesťanství, církví a jejími řády a studium bible. Tato příprava bývala obvykle dvouletá a její účastníci se scházeli 1x týdně. Na závěr předkonfirmační přípravy se konala veřejná zkouška jejich znalostí.
Po zřízení kazatelské stanice se konala konfirmační slavnost všech přihlášených dětí. Předkonfirmační vzdělávání bylo začleněno do výuky náboženství. První slavnosti probíhaly ve sboru v Horní Čermné spolu s místními konfirmandy. (Do Horní Čermné bylo zvykem chodit pěšky, neboť hromadná doprava neexistovala). V letech 1930-33 byla konfirmace konána v Kyšperku, ale v následujících letech se vrátila opět do Horní Čermné (pro účastníky už byl objednáván autobus).
V roce 1939, kdy bylo území Československa rozděleno mezi Sudety a protektorát, byly od sebe odděleny i Kyšperk a Horní Čermná. Konfirmace se tak konaly opět v Kyšperku a čermenský farář pro práci v kyšperském sboru musel získávat propustky od německých úřadů. Konfirmace tak byla ohrožena v roce 1940, kdy na stanovený termín kazatel propustku nedostal. Vypomoci musel narychlo choceňský kazatel Jan Řezníček.
V roce 1941 se konala konfirmace ve sboru Chocni, která se stala po dobu okupace mateřským sborem sboru kyšperskému. Od roku 1942 pak byly konfirmace konány vždy v Kyšperku.
Předkonfirmační příprava byla organizována nejenom na půdě sboru, ale i v okolních vesnicích, což při absenci dopravy kladlo velké časové nároky na kazatele. Vyučovalo se v rodinách, a to v Záchlumí, Liticích nad Orlicí, Nekoři, Kunvaldě, Žamberku, Dolní Dobrouči a Verměřovicích.
Během předkonfirmační přípravy se dětí lépe poznávají a sžívají. K tomu přispívají i společně navštěvované akce – např. v roce 2001 konfirmandi společně navštívili švýcarský reformovaný sbor v Scuolu a v létě pak týdenní vzdělávací kurs v Křižlicích
Konfirmační příprava se otevírá nepravidelně podle potřeby vždy v září, někdy každé dva roky, někdy je delší pauza. Poslední konfirmaci jsme slavili v roce 2022 společně ve sboru v Horní Čermné, neboť i příprava probíhala pro oba sbory společně pod vedením čermenského faráře Jakuba Kellera. V posledních letech jsme ustoupili od konání zkoušky.
Nedělní bohoslužby
Po založení kazatelské stanice v Kyšperku se konaly bohoslužby v budově měšťanské školy v Komenského ulici. Nebyly konány pravidelně a jejich termín byl oznamován na plakátech. Po celá dvacátá léta se čermenský kazatel musel dopravovat buď pěšky nebo bryčkou. Od počátku třicátých let mohl používat auto.
V nepřítomnosti kazatele mohou být bohoslužby v naší církvi zajišťovány i jakýmkoliv dospělým členem sboru (s výjimkou udělování svátostí). Pro tyto příležitosti jsou k dispozici vybraná kázání v písemné formě. V počátcích službu čtených bohoslužeb zajišťoval čermenský presbyter František Šilar, který docházel z Horního Třešňovce pěšky. Postupně se zapojovali i členové výboru kazatelské stanice. V roce 1924 bylo zakoupeno harmonium. Pravidelné bohoslužby se počaly konat až v roce 1930 a sloužilo při nich kázáním či přednáškami mnoho hostů z okolních i vzdálených sborů.
Až do roku 1930 chodili místní členové na velkopáteční bohoslužby do Horní Čermné, a to pěšky. Poté byl objednáván autobus. Tuto tradici ukončila okupace Československa v roce 1938. Po dobu první republiky se také 6. července konaly bohoslužby pod širým nebem na Husově náměstí v Kolonii.
Bohoslužby mimo sbor byly také po dobu téměř deseti let konány pravidelně v plicní léčebně Albertinum, vždy v neděli večer. V roce 1959 ale byly na příkaz vedení léčebny ukončeny. Během padesátých a šedesátých let byly také pořádány tzv. evangelizační dny,v rámci kterých bylo možné vyslechnout celou řadu zajímavých přednášek od českých i zahraničních hostů. Okruh témat byl velmi široký, od informací o církvích v Thajsku až po přednášku o Albertu Schweitzerovi. Konány byly také Dny křesťanské služby, Dny křesťanské rodiny, Dny reformace či Dny misijní.
Téměř 38 let byly k bohoslužbám a jiným církevním akcím používány školní prostory. V roce 1959 byl vysloven zákaz, a tak bylo nezbytné hledat náhradní prostory. Poměrně brzy se podařilo najít možnost pronájmu bývalé tiskárny, která jako modlitebna sloužila až do roku 1978.
Vlastní prostory v Tyršově ulici bylo možné využívat až od roku 1978 a sloužily až do roku 2002. První poschodí bylo upraveno na modlitebnu a kancelář.
Zahajovací bohoslužby se konaly 26.srpna 1979. Slavnost byla celodenní za přítomnosti synodního seniora Miloslava Hájka a hostů z řad římskokatolické církve, církve československé husitské a kazatelů z okolních sborů.
V roce 1986 byly konány slavnostní bohoslužby při příležitosti 30. výročí založení farního sboru v Kyšperku. Zúčastnil se jich také dlouholetý kazatel místního sboru Zbyněk Honzal.
Při bohoslužbách aktivně napomáhají i členové sboru. Jednou z takových činností je doprovod na varhany. Když v 80.letech nebyl nikdo, kdo by se tohoto úkolu zhostil, tuto službu osobně vykonávala kazatelka Květa Šilarová. V letech 1981-1988 obstarávala varhanní doprovod s. Řeháčková z církve římskokatolické. Po ní se hry na varhany ujala naše dnešní kazatelka Jana Rumlová, dále Hana Dolečková, Jana a Marta Černohousovy, podle potřeby i kazatel Pavel Ruml. Na violu pravidelně doprovázel i Josef Černohous ml. Zpestřením některých bohoslužeb bylo i vystoupení mládeže s kytarovým doprovodem. V současné době náš sbor oplývá přepychem čtyř varhanic, které se pravidelně střídají, a jednou měsíčně doprovází kapela složená ze všech členů sboru, kteří na něco hrají.
Některé bohoslužby byly vysílány Českým rozhlasem (v roce 1996,1998 a 2001).
Bohoslužby se v rámci sboru konaly na třech místech. V Letohradě konány každou neděli v 9,00, což trvá dodnes. V Písařově každou neděli od 9,30 – dvakrát zajížděl kazatel nebo letohradský presbyter, dvakrát byly čtené místními. Kvůli nedostatku předčitatelů byly bohoslužby konány pouze 2x měsíčně a od roku 2021 kvůli vysokému věku účastníků na vždy poslední neděli v měsíci. V Žamberku se konaly druhou a čtvrtou neděli v měsíci v 13,30 v kostele Československé církve husitské, poté byly nahrazeny pravidelným setkáváním v Pensionu pro seniory, načež s úmrtím posledních členek sboru byly ukončeny.
Autobusové zájezdy
Od roku 1949 se každoročně pořádal nedělní autobusový zájezd pro členy sboru. Jednalo se o jednodenní akci spojenou s návštěvou bohoslužeb někde na plánované trase, společný oběd a odpoledne prohlídka zvoleného místa. Od roku 1999 byl pravidelným organizátorem místní sdružení YMCA a zúčastňovali se ho i nečlenové sboru. Ale i tato aktivita postupně odezněla s nastupující automobilitou členů sboru.
Rodinné rekreace
Od roku 1984 mají rodiny v našem sboru možnost zúčastnit se společné dovolené v některém z církevních zařízením v rámci České republiky. Jsou organizovány jako týdenní a v jejich rámci je možno se zrekreovat, zúčastnit společně výletů i duchovních akcí – bohoslužeb, diskusních večerů a přednášek. Pro děti je organizován zvláštní program. Pravidelně se jich zúčastňují jak členové církve, tak i lidé z necírkevního prostředí.
Setkání seniorů
Toto setkání se koná už od roku 1992. Několikrát do roka se senioři scházeli, aby společně strávili nedělní odpoledne s pobožností, po které následovalo občerstvení a přednáška na nějaké zajímavé téma. Doprava i pro vzdálené účastníky byla zajištěna autem. V roce 1992 byl také organizován ke spokojenosti všech zúčastněných společný týdenní pobyt seniorů v nově zrekonstruovaném církevním středisku Sola Fide.
Nedělní setkání seniorů byla otevřená i seniorům mimo naši církev. Jejich konání bylo přerušeno na počátku tohoto století, a pak znovu obnoveno pod název Kavárnička. Do covidové epidemie se kavárnička konala dvakrát měsíčně vždy ve čtvrtek dopoledne, v současné době se jedná o setkávání 1x měsíčně ve všední den.
Dětská vánoční besídka
Tato akce se koná od prvního roku založení kazatelské stanice. Program byl zprvu nacvičován během nedělní školy a výuky náboženství, později se přesunul do biblických hodin pro děti. První desetiletí byly nacvičovány básně, postupně se program měnil v divadelní scénky.
V současné době je dětská vánoční besídka záležitostí nejen dětí, ale i mládeže. Menší děti přednášejí básně, starší děti a mládež připravují divadelní vystoupení v dobových kostýmech, které si připravují sami nebo za pomoci rodičů. Od devadesátých let se do programu zapojují i chlapci z Ústavu sociální péče z Žampachu.
Součástí vánoční besídky je i nadílka. Zpočátku ji tvořilo ovoce a cukroví, které se peklo společně, nejdříve u sestry Zajíčkové, pak u pekaře Jakeše. Během druhé světové války nebylo možné nadílku konat kvůli lístkovému systému a vysokým cenám potravin na volném trhu. Jednou se nadílka přesto konala a děti dostaly dřevěné hračky od bratra Viléma Kovařovice a knihy od sboru.
Po válce byla nadílka obnovena v podobě cukroví a knih. Cukroví společně pekly členky sboru. Obsah nadílek se časem měnil, během let osmdesátých a devadesátých děti dostávaly zdobené perníky (opět vyráběné společně) a knihy, nyní v rámci tažení proti nadměrnému příjmu cukru pouze knihy.
Stavba kostela – nejvýznamnější událost v životě sboru na přelomu století
Výbor kazatelské stanice se od svého počátku zabýval myšlenkou na získání vlastních shromažďovacích prostor. Shodně uvažovalo i staršovstvo mateřského sboru v Horní Čermné, proto nepožadovalo žádné finanční odvody do sborové pokladny.
V polovině dvacátých let byl založen stavební finanční fond. První úkolem bylo zakoupení vhodného stavebního pozemku. Celá třicátá léta bylo jednáno s hrabětem Stebenbergem, jemuž parcely vhodné na tento účel patřily. Přes řadu dnes již stěží pochopitelných překážek byla dohoda na dosah. Hrabě Stebenberg ale náhle souhlas s prodejem začal podmiňovat souhlasem místní římskokatolické farnosti, což byla v tehdejší době nesplnitelná podmínka.
Roku 1940 byla v naprosté tajnosti zakoupena parcela na konci Komenského ulice o výměře 1435m2 za 43,050 Kčs. Umístění parcely bylo sice pro potřeby kostela nevyhovující, ale cílem bylo spíše ochránit shromážděné finanční prostředky před znehodnocením než vlastní stavba. Po válce začalo staršovstvo filiálního sboru v Letohradě jednat s místním zastupitelstvem o možné výměně parcely za jinou, která by byla umístěna příhodněji, ale marně.
Po převratu v roce 1948 naděje na výstavbu vlastního kostela na řadu let pohasly. Přes usilovnou aktivitu starších sboru o získání stavebního povolení (žádost na prezidentskou kancelář, prosba o intervenci děkana evangelické fakulty J.L.Hromádky) nebyla stavba povolena.
Roku 1956 se alespoň podařilo zakoupit dům čp.363 v Tyršově ulici, který byl ale ze dvou třetin obsazen bez naděje na jeho uvolnění. Do volného bytu v 1.podlaží se ihned přestěhoval letohradský kazatel farář Honzal, který dosud bydlel i s rodinou v nevyhovujících podmínkách.
Místní národní výbor nejenže nevyhověl žádosti o uvolnění domu, ale zakázal konání bohoslužeb v budově místní základní školy. Naštěstí se ještě téhož roku podařilo sehnat pronájem v bývalé tiskárně na Petříkově, kde byla umístěna po dalších 18 let modlitebna.
Krátce svitla naděje na uvolnění prostor ve vlastním domě v období Pražského jara, již byly připraveny i plány stavební úpravy přízemí, ale srpen 1968 znamenal další léta čekání.
Na počátku sedmdesátých let se staršovstvo snažilo dlouholeté provizorium vyřešit a jednalo o koupi domu čp.145 na Petříkově, který by se dal přebudovat na modlitebnu a faru, a o prodeji domu v Tyršově ulici. Tento záměr nebyl komunistickou mocí opět povolen.
V druhé polovině sedmdesátých let se konečně uvolnilo další podlaží sborového domu. Po nezbytné adaptaci do něj byl přemístěn farářský byt a ze stávajícího bytu v 1. podlaží byla zřízena modlitebna a kancelář. Přízemí bylo obsazeno až do roku 1990.
Od devadesátých let mohl sbor konečně používat svůj dům celý. Po několika letech ale začaly být prostory modlitebny malé a nebylo možné je zvětšit.
Staršovstvo proto po dlouhých diskusích došlo k rozhodnutí uskutečnit sen našich předchůdců a postavit nový kostel. Toto rozhodnutí odsouhlasilo i výroční sborové shromáždění sboru a synodní rada v Praze.
Roku 1996 byl zakoupen starý dům čp.201 na Petříkově za cenu 462,000Kč. Po demolici budovy sbor získal stavební parcelu, na které byl roku 1998 při slavnostním shromáždění položen základní kámen. Položení základního kamene se zúčastnili mimo jiné i představitelé místní římskokatolické farnosti.
Původní rozpočet stavby činil téměř 13,000,000Kč. Tento rozpočet nebyl díky stavební firmě Agrostav Žamberk ani po 4 letech stavby kostela překročen.
Farní sbor v Letohradě by přes obětavost svých členů nikdy nebyl schopen tuto stavbu uskutečnit vlastními prostředky. Většina prostředků byla získána jako dary místních či zahraničních sborů, organizací, firem a fondů Jeronýmovy jednoty (pozn. církevní organizace, která shromažduje finanční prostředky na stavební aktivity v rámci celé Církve českobratrské evangelické).
Pokud dnes hovoříme o tom, že se jedná o víceúčelovou stavbu, kterou neuzavíráme pouze pro potřeby našeho sboru, ale chceme ji otevřít i mimocírkevním aktivitám, je to vyjádření našich díků všem těm, kteří na její uskutečnění přispěli.
Mimořádný dík patří našemu bývalému kazateli Pavlovi Rumlovi, bez něhož bychom možná ani nenašli odvahu se do tak náročného úkolu pustit, a který po celou dobu velice aktivně a úspěšně usiloval o organizační i finanční zajištění této stavby.
Pokud 25.května.2003 slavnostně otevíráme nový kostel, můžeme skutečně mluvit o zázraku. A to zavazuje.
Historie v kostce
|
1921 |
Sbor v Horní Čermné zakládá v Kyšperku kazatelskou stanici |
|
1940 |
Další kazatelská stanice je založena v Žamberku |
|
1941 |
Kazatelská stanice v Kyšperku přechází pod sbor v Chocni |
|
1942 |
Kazatelská stanice v Kyšperku je povýšena na filiální sbor mateřského sboru v Chocni a spadá pod něj kazatelská stanice v Žamberku |
|
1946 |
Filiální sbor v Kyšperku zakládá kazatelskou stanici v Králíkách a Červené Vodě |
|
1949 |
Mateřským sborem Kyšperku se opět stává sbor v Horní Čermné |
|
1953 |
Filiální sbor v Letohradě přechází ze seniorátu chrudimského do královéhradeckého a mateřským sborem se stává sbor v Třebechovicích |
|
1956 |
Filiální sbor v Letohradě se stává farním sborem s kazatelskou stanicí v Žamberku. Kazatelská stanice v Králíkách se stává farním sborem s kazatelskou stanicí v Červené Vodě a v Písařově |
|
1997 |
Farní sbor v Letohradě se slučuje s farním sborem v Králíkách s kazatelskými stanicemi v Žamberku, Červené Vodě a Písařově. Kazatelská stanice v Králíkách je zrušena. |
|
1998 |
Kazatelská stanice v Červené Vodě je zrušena |
|
2003 |
Slavnostní otevření nového kostela |
|
2024 |
Farní sbor v Letohradě přechází z královéhradeckého seniorátu zpět do seniorátu chrudimského. |
Kazatelé
|
Kazatelé v mateřských sborech |
Kazatelé v Letohradě |
Kazatelé v Králíkách |
||||||
|
1921 |
Ladislav Řepa, Horní Čermná |
1921- 1923 |
Václav Urbánek, předseda kazatelské stanice |
|
||||
|
1922- 1936 |
Karel Balcar, Horní Čermná |
1923-1931 |
Jan Krejčí, předseda kazatelské stanice |
|||||
|
1936- 1938 |
Bohumír Koutný, Horní Čermná |
1931-1942 |
Josef Motl, předseda kazatelské stanice |
|||||
|
1939- 1941 |
Bedřich Trégl, Horní Čermná |
1940-1945 |
Josef Voborník |
|||||
|
1941- 1949 |
Jan Řezníček, Choceň |
1945-1951 |
Václav Hrubý |
1946-1947 |
Samuel Morávek |
|||
|
1948- 1953 |
Jiří Carda, Horní Čermná |
|
|
1947-1958 |
Josef Procházka |
|||
|
1953-1956 |
Jan Miřejovský, Třebechovice |
|
||||||
|
|
Od roku 1956 je sbor v Letohradě farním sborem |
Od roku 1956 je sbor v Králíkách farním sborem |
||||||
|
|
1951-1966 |
Zbyněk Honzal |
1958-1963 |
Josef Valenta |
||||
|
1967- 1969 |
Jiří Vojtěchovský |
|
|
|||||
|
1971-1973 |
Jarmila Strádalová |
|
|
|||||
|
1973-1985 |
Květa Šilarová |
|
|
|||||
|
1986- 1999 |
Pavel Ruml, od roku 1997 i Jana Rumlová na půl úvazku |
1989-1996 Jana Rumlová |
||||||
|
|
1999 –2005 |
Jana Rumlová |
1997 se sbor v Králíkách slučuje se sborem v Letohradě |
|||||
|
2005-2006 |
Administrace Jakub Keller, Horní Čermná |
|
||||||
|
2006-2021 |
Jiřina Kačenová |
|
||||||
|
2021- |
Administrace Ladislav Havelka, Džbánov |
|
||||||
Kurátoři filiálního a farního sboru v Letohradě
|
1942 - 1957 |
Josef Motl |
|
1957 - 1971 |
Václav Faltus |
|
1971 - 1975 |
Josef Čuřík |
|
1975 - 1985 |
Josef Ruml |
|
1985 - 1991 |
Ing.Petr Šilar |
|
1991 - 2003 |
Ing.Marcela Valentová |
|
2003 - 2020 |
Josef Roček |
|
2020 - 2022 |
Václav Skalický |
|
2022 – |
Renata Popelářová |