… Evangelická církev se hlásí do společenství reformačních církví obnovených a stále se obnovujících Božím slovem. Navazuje na tradice České reformace, na hnutí husitské, církev podobojí i Jednotu bratrskou, na církve augsburského i helvetského vyznání, povolené v našich zemích tolerančním patentem v roce 1781 a sloučené svobodným rozhodnutím zástupců všech sborů na generálním sněmu r.1918 v církev jedinou, která přijala jméno Českobratrská církev evangelická…
preambule církevního zřízení Českobratrské církve evangelické
Počátky snah o nápravu církve, která se vzdálila či dokonce zpronevěřila svému poslání, začala již na počátku středověku.
Koncem 70.let 12.století zvolil lyonský kupec Valdes v protikladu k oficiální církvi chudobu a bezdomoví. Se svými žáky, pocestnými kazateli evangelia, se stal iniciátorem první reformace. Její stoupenci se rozšířili po jižní Francii, Itálii a německých zemích. Obnovující se církev měla být podle jejich pojetí chudá – nejen hospodářsky, ale chudá i na hotové pravdy.
Oficiální církev na svou obranu zřídila světově organizovanou inkvizici, která „kacířské“ valdéské hnutí potlačila, ale nezničila. Myšlenky valdéského hnutí ožily právě v husitských Čechách. Spolu s nimi sem díky evropskému dvoru císaře Karla IV. proniklo i proroctví o náhradě církve institucí církví Ducha, „doba petrská bude nahrazena dobou janovskou.“ Tento přelom se očekával kolem roku 1260.
Obojí se stalo ideovým základem myšlenek Matěje z Janova, Milíče z Kroměříže či Tomáše ze Štítného, předchůdců našeho nejvýznamnějšího reformátora Mistra Jana Husa.
Po smrti Karla IV. došlo k rozpolcení římskokatolické církve mezi dva papeže – římského a avignonského (roku 1309 byl papež doslova unesen francouzským králem Filipem IV. z Říma do jihofrancouzského Avignonu, kde se stal mocenským nástrojem francouzského království. Toto „avignonské zajetí“ trvalo až do roku 1376. Církve pak měla často papeže dva – římského a avignonského. Roku 1409 dokonce tři – římský Řehoř XII. i avignonský Benedikt XIII. byli sesazeni ve prospěch Alexandra V. Tento akt ale neuznali a považovali se nadále za hlavu římskokatolické církve). Snaha o vyřešení krizové situace jak mocenské tak věroučné vedla ke svolání církevního koncilu, který měl sjednat nápravu mocenskou i duchovní. K tomu ale nedošlo – jen byla autorita papeže nahrazena autoritou koncilu.
Čeští reformátoři v této době přijali myšlenky oxfordského profesora Johna Wyclifa (pozn. dcera
Karla IV. Anna byla provdána do Anglie za krále Richarda II. Angličané získali koledu o sv.Václavovi a my Wyclifovo učení). John Wyclif (známější je český přepis jeho jména – Jan Viklef) hlásal ve zkratce toto:
Wyclif také odmítal povinnost zpovědi a odsoudil učení o transsubstanciaci , tj. představu, že určitým úkonem kněze se víno a chléb mění v tělo a krev Kristovu.
Jeho myšlenky rozpracoval právě Mistr Jan Hus. Ústředním tématem jeho učení byl Boží zákon jako norma a z toho vyplývající podmíněná poslušnost příkazům lidským. Církev pro něj byla prostředím, v kterém se křesťané pod tlakem božího slova rozhodují mezi poslušností a neposlušností světu. Tuto zásadu svým kázáním zpřístupnil lidovým vrstvám – od roku 1402 byl správcem a kazatelem Betlémské kaple.
Ústředním bodem Husova života byl Kristus a z toho vyplývající přesvědčení, že pravda se v dějinách uskutečňuje tam, kde je za ni člověk ochoten obětovat život. Nespokojil se s výrokem, že pravda plodí nenávist, ale hlásal rovnou, že pohotovost nasadit život je podmínkou účinné služby, vykonané pro budoucí vítězstvím pravdy.
Roku 1410 byly zakázány jak Wyclifovy myšlenky, tak kázání v kaplích. Jan Hus, který se ozval proti pálení Wiclifových spisů, byl stižen církevní klatbou a byl povolán před církevní soud do Říma. Na ten se odmítl dostavit a svěřil svou při svému zástupci Janovi z Jesenic. Ten celý proces v Itálii protahoval celé dva roky, dokud nebyl sám zatčen.
Roku 1412 vyhlásil papež Jan XXIII. prodej odpustků, aby získal finanční prostředky na válku se svým odpůrcem. V červnu roku 1412 podrobil Jan Hus odpustkovou bulu na univerzitě zdrcující bohoslovecké kritice. Klatba byla ještě zpřísněna a Jan Hus reagoval odvoláním k Ježíši Kristu, které přibil na vrata pražské Mostecké brány před sídlem arcibiskupa. Církev ale tuto odvolací instanci neuznávala. Jan Hus musel kvůli interdiktu odejít z Prahy (interdikt znamená zákaz vykonávání církevních služeb od křtu až po pohřby v místě pobytu osoby stižené církevní klatbou).
Po dva roky se zdržoval na venkově, kde vznikaly jeho dodnes živé spisy. Roku 1413 sepsal svůj základní spis O církvi, v kterém vyjádřil přesvědčení, že hlavou církve je Kristus a pouze on určuje, kdo do jeho církve patří. Tím zcela zásadně popřel autoritu papeže. Roku 1414 O přijímání krve Kristovy teologicky citacemi z písma argumentuje ve prospěch přijímání podobojí i nekněžími. Ve stejném roce sepisuje O postačitelnosti Kristova zákona, kde si pokládá zásadní otázku: Zda zákon Ježíše Krista, pravého Boha a pravého člověka, sám o sobě postačuje ke správě bojující církve? a dosvědčuje, že ano. Vyslovuje také, že si přeje „ zastávat všechnu pravdu hodnou víry tak, že bych raději chtěl v naději a s pomocí Páně vytrpět trest kruté smrti než hájit blud odporující pravdě, ano jsem s pomocí boží odhodlán nasadit svůj bídný život pro Kristův zákon.“
Hrozba křižácké války proti Čechám jej přiměla dostavit se před kostnický koncil, kde byl roku 1415 odsouzen jako kacíř a 6.července 1415 upálen. Reformační hnutí v Čechách se ale nepodařilo umlčet.
Mistra Jana Husa na betlémské kazatelně i v duchovním vedení reformátorů nahradil Jakoubek ze Stříbra. S jeho jménem je spojeno vítězství kalicha. Kalich, dosud vyhrazovaný výsadnímu právu kněží, byl symbolem reformačního hnutí . Snaha přijímat při Večeři Páně nejen chléb, ale i víno jako připomínku Kristova kříže a vítězství sahá až k valdéským . Až v husitské Praze roku 1414 nastal průlom a stál u něj právě Jakoubek ze Stříbra. Kalich se stal viditelným symbolem nového hnutí.
Roku jaře roku 1419 se shromáždily lidové zástupy, aby na horách slavily večeři Páně pod obojí, kterou jim v kostele kněží odmítali. V červenci téhož roku pak celé hnutí vyvrcholí revolucí.
Už tomto období vznikají v české reformaci dva proudy – radikální táborský a umírněný pražský. Mezi nejvýznamnější reformátory patří Václav Koranda, Martin Húska a Jan Želivský.
Koranda formuloval program, které se staly základem husitského vyznání, které vstoupilo do dějin jako „čtyři pražské artikule “ neboli čtyři pražské články, přijaté 7.června 1421 na čáslavském sněmu jako zemský zákon:
„Táboři“ považovali tyto „základní kusy boží pravdy“ za východisko reformace, které mělo postupně zasáhnout celou církev obecnou. Pražané byli ochotni v nich vidět maximální program, který by se mohl uskutečnit ve vymezené části Království českého.
V prvních letech husitské reformace, která se přelila v revoluci, převažovaly postoje táborské. Snaha o obrodu církve se rozšířila na snahu o obnovu a reformu společnosti. Církev byla považována za posvětitelku světské nespravedlnosti. Vzdor proti církvi vyústil v očekávání nového příchodu Ježíše Krista roku 1420. Zemi hrozila první křižácká výprava a odpor proti ní byl brán jako boj mezi Kristem a Antikristem.
V Táboře rostlo napětí mezi bohoslovci a vojenskými a politickými vůdci, které vyvrcholilo upálením teologických radikálů Húsky a Kániše (oba patřili mezi tzv.pikardské adamity a mimo jiné hlásali, že při Večeři Páně je Kristus přítomen nikoliv tělesně v proměněném chlebu , ale svou milostí. Tato neslýchaná myšlenka byla přijata až kalvínisty o 100 let později). Tábor i nadále zůstal místem radikálních názorů, Praha zastávala mnohem smířlivější postoje.Soustředila se pouze na udržení kalicha, tj.přijímání pod obojí, proto byli Pražané označováni jako utrakvisté nebo také kališníci.
Křížové výpravy roku 1420 (bitva na Vítkově), 1422 (u Německého Brodu), 1426 (u Ústí nad Labem) a 1431 (u Domažlic) skončily porážkou křižáků. Stejně neúspěšná byla ale husitská snaha o přelití reformace a revoluce do okolních zemí (1428-1430 vpád do Lužice, Slezska, Bavor, Německa, Uher a na Slovensko). Výzvy k následování měly různou odezvu – od hrozby vyhlazovací války (Johanka z Arku) až po peněžní podporu od valdéských.
Roku 1431 byli husité pozváni k slyšení na basilejský koncil, kde dostali příležitost k teologické obhajobě. Jako rozhodčí byl demagogicky zvolen Duch Svatý – rozhodnutí koncilu měla být samozřejmě v souladu s Duchem, a proto správná a závazná. Táborští tento princip odmítali – Duch Svatý působí jenom vázaný na slova Kristova dosvědčená v prvotní církvi. Rozhodčím může být „boží zákon, životní styl Kristův a apoštolů a prvotní církve“.
Delegace husitů dojela do Basileje v lednu 1433 . Za táborské mluvili Prokop Holý, Mikuláš z Pelhřimova, Petr Payne a Oldřich ze Znojma, za Pražany Jan Rokycana.
Táborští hájili neochvějně čtyři pražské články – klerikální církev měla být nahrazena církví charismatickou soustředěnou na hlásání evangelia. Rokycana hájil právo kalicha.
Basilejští otcové obratně označili táborské postoje za kacířské a vyloučili je z dalšího jednání. Zákulisními jednáními pak přivodili zásadní rozkol mezi utrakvisty a tábority, který vedl nezadržitelně k bitvě u Lipan. 30.května1431 byla táborská vojska rozdrcena vojsky pražskými.
Jak výstižně poznamenal saský františkán Matiáš Doering:
„I poslal svatý koncil do Čech poselství, aby mezi Čechy zasil semeno požehnané války a zrušil neblahý mír, v kterém žili. Tím se pak stalo, že Čechové zdvihli proti sobě samým válku a úplně zničili polní vojsko kacířů.“
Lipanská bitva oslabila dynamismus husitství, ale zdaleka je nevyvrátila. Roku 1435 byl Jan Rokycana zvolen za pražského arcibiskupa bez ohledu na církevní právo. Král Zikmund slíbil prosadit potvrzení této volby a za to získal opět právo na český trůn.
Českým králem byl zvolen na jihlavském sněmu 5.července 1436 a na tomto sněmu byla podepsána tzv. kompaktáta, která vyhlašovala mír mezi katolíky a husity. Za základ měly sloužit čtyři pražské artikule, ale husitům byl de fakto ponechán pouze kalich. Ostatní zásady byly zatíženy takovými výhradami, že se kompaktáta stala možným východiskem pro rekatolizaci českých zemí.
Kompaktáta zcela respektovala tradiční řád římské katolické církve, svobodné kázání bylo vázáno na oficiální představitele církve a výhradně na její půdu, církev měla i nadále právo na světské vlastnictví.
Rokycana se snažil prosadit výklad kompaktát jako právní zakotvení zisků revoluce. Musel dokonce načas odejít i z Prahy. Spolu se staroměstskou konzistoří prosazoval dílo vnitřní obnovy. Obětováni byli táboři, kteří se na kutnohorské synodě (pozn.církevní sněm) roku 1443 museli vzdát svých vlastních teologických názorů a samosprávy.
Katolický svět naproti tomu považoval kompaktáta za dočasný ústupek české církvi, které jsou do budoucna neudržitelné. V tomto duchu mluvila také církevní poselstva vypravená do Čech .
Roku 1447 bylo vypraveno husitské poselstvo do Říma ve snaze prosadit uznání Rokycany za správce církve české. Jednání nebyla úspěšná a poselstvo jasně naznačilo, že kališnická církev by na začlenění do církve obecné nemusela nadále trvat.
Roku 1458 byl za českého krále zvolen Jiří z Poděbrad, „husitský král“, který roku 1462 opět důrazně požádal o Rokycanovo uznání. Papež Pius II. odpověděl prohlášením kompaktát za neplatné a Čechy se tak dostaly do postavení země, kterou je možno kdykoliv prohlásit za kacířskou. Kompaktáta i nadále ale zůstala zemským zákonem. Do svízelného postavení se dostávali utrakvističtí kněží, které římskokatolická církev odmítala ordinovat (pozn. povolávat do církevní služby). Získávali ordinaci často pokoutní cestou v cizině, našli se ale i někteří katoličtí biskupové jako biskup Augustin Lucián z Mirandoly nebo Filip z Novavilla, kteří v tomto směru pomáhali.
Jiří z Poděbrad nastupoval na trůn v naději, že se mu podaří dokončit konsolidační dílo, které započal jako zemský správce. Byl vázán korunovačním slibem, který 6.května roku 1458 skládal do rukou uherského biskupa se slibem poslušnosti papeži. Jeho snahu ale, jak se domníval, ohrožovala mladá pospolitost Českých bratři, nazývaná také jako Jednota Kristova zákona (později známá jako Jednota bratrská), pro kterou kompaktáta, přijatá za zemská zákon, neznamenala zhola nic.
Toto nové náboženské společenství navazovalo skutečně na táborský směr, a to především na myšlenky Petra Chelčického (1380-1450) . Od první chvíle se pod vedením bratra Řehoře vzdalo myšlenek na reformu církve cestou revolučního zvratu a ozbrojeného násilí, o to intenzivněji ale promýšlelo a dotvářelo ve svých řádech konečný rozchod s římskou církví a papežstvím.
Petr Chelčický vyzrál jako myslitel v podmínkách revolučního Tábora, ale již roku 1421 ostře vystoupil proti užití násilí ve službách církve, kterou chápal jako milostivý dar boží. Pravou reformaci bude s to hájit pouze církev ochotná se zříci jakýchkoli vnějších záruk. Kristova církev neposvěcuje rozdělení lidu do tří stavů – panstvo, duchovenstvo a poddaný lid. Měřítkem křesťanské věrnosti je ochota následovat Ježíše na cestě mučednictví. Proto je podle něj pravá církev vždy menšinová. Chelčický odmítal trest smrti a vytýkal táborům, že se ve svém válčení dali svést ďáblem, neboť rozhodující zápas o osvobození lidství v lidstvu nebyl vybojován násilím, ale smrtí člověka odsouzeného na kříž..
Nepřátelský vztah Jiřího z Poděbrad k vznikající Jednotě se projevil ve dvou vlnách pronásledování. Pronásledování v letech 1461-1464 mělo před zahraniční katolickou veřejností legitimizovat Jiříkův nárok na římské království, v letech 1468-1471 bylo vyvoláno jeho odsouzením coby „zarputilého kacíře a obránce prokletých kacířstev“, které vyústilo ve válku s uherským králem Matyášem.
V tomto období došlo v bratrském společenství k dvěma rozhodujícím událostem – roku 1464 k tzv. Svolení na horách Rychnovských a roku 1467 ke zřízení vlastního bratrského kněžstva.
Svolení má charakter zakládací listiny nové církve, jakési preambule k později vznikajícím řádům. Bratři se přihlásili k prvotní církvi a jako základ podstaty křesťanství přijali víru, naději a lásku závislou na Ježíši Kristu. Bratrské členství mělo tři stupně: „počínající čekatelé, prospívající údy (členové) a k dokonalosti se nesoucí učitelé“, nikoli podle feudálních zvyklostí či věku, ale podle darů Ducha svatého.
Bratři zakládali především sbory na venkově a vyhýbali se hustěji osídleným místům a městům. Proti jejich existenci se postavil nejen Jiří z Poděbrad, ale i arcibiskup Jan Rokycana, který je obvinil z rozbíjení jednoty církve a z podkopávání dobrého jména Království českého v cizině. Jako základ jednoty církve opět zdůraznil kompaktáta.
I když byla kompaktáta zemským zákonem jak za vlády Jagellonců (od roku 1471), tak za vlády Habsburků ( od roku 1526), nestala se základnou pro vzájemnou toleranci obou církevních útvarů.
Po smrti Jiřího z Poděbrad začalo docházet k ostrým sporů mezi církví římskokatolickou, podporovanou královským dvorem, a kališnickou, podporovanou českým panstvem.
V prvním polovině 80.let, za vlády Vladislava Jagelonského, docházelo k ostrým střetům, které vyústili v uvěznění pražských utrakvistických konšelů a umučení mluvčího husitů kněze Michala Poláka (1480). To spolu se zvýšenou aktivitou inkvizičních soudů v okolních zemích vyvolávalo obavy z plánované vyhlazovací čistky v řadách čelních představitelů utrakvistů.
Roku 1483 došlo v Praze k lidovému povstání a k násilnému odstranění městské vlády. V povstání se přidal i husitský Žatec a další města. Praha se stala opět husitským městem nejen většinou svých obyvatel, ale i správou. Katolická menšina, zejména kněží a řeholníci, byli zatlačení do bezvýznamnosti, mimo právo ale byli postaveni i stoupenci Jednoty.
Na kutnohorském sněmu roku 1485 byla uzákoněna vzájemná tolerance husitské většiny a katolické menšiny v zemi. Tolerance zahrnovala nejen panstvo, ale výslovně i poddané. Od dubna roku 1512 měl tento závazek platit na věčné časy. Teologicky byla tolerance zdůvodňována zásadou, že víra je svobodný dar boží . Prakticky ale byla omezena jen na dvojí typ katolictví (pod jednou a pod obojí) a netýkala se jiných společenství, jako například právě Jednoty bratrské, která byla považována za sektu.
Zůstává ale pozoruhodnou skutečností, že v českých zemích byla nastolena a řešena otázka, ke které se zbytek Evropy dopracoval až v osvíceneckém 18.století. Husitská revoluce vytvořila podmínky pro klidné soužití dvou vyznání v rámci jednoho státu, což se nepodařilo ani evropské reformaci století šestnáctého se svou zásadou – čí země, toho víra.
Na sklonku 15. století se Jednota bratrská konsolidovala jako církevní útvar. Přispěl k tomu její teolog Lukáš Pražský, který vypracoval sborové a bohoslužebné kázeňské řády. Jednota také ustoupila od své snahy realizovat dokonalou církev za cenou úplného oddělení se městského života – už druhá generace bratří v tom viděla projev nadměrného přeceňování křesťanových mravních zásluh na úkor evangelia o Boží milosti. Bratrské sbory začaly vznikat i ve městech, v Čechách zejména v Litomyšli a Mladé Boleslavi. Roku 1508 byla tato církev postavena královským mandátem mimo zákon.
Lukáš Pražský byl významnou teologickou osobností, s jeho spisy se seznámil známý evropský humanista Erasmus Rotterdamský ( byly vydány v Norimberku s Durerovým obrázkem Apokalypsy), dopisoval si s klíčovými osobnostmi evropské reformace jako byl Martin Luther či Ulrych Zwingli. Jejich názory ale zůstal nedotčen, zejména Lutherovo spoléhání se na sympatizující šlechtu jej zneklidňovalo. Za života Lukáše Pražského se stala reformace římskokatolické církve již celoevropskou záležitostí.
Počátek reformace mimo české území se váže k Martinu Lutherovi (1483-1546), augustiánskému mnichovi a doktoru bohosloví na wittenberské universitě. Roku 1517 zveřejnil svých Devadesát pět tezí jako protest proti prodeji odpustků (pozn. ve snaze získat prostředky na výstavbu chrámu Sv.Petra v Římě byl již dříve vyhlášen prodej odpustků. Podle církevních hodnostářů nashromáždili svatí a mučedníci více dobrých skutků, než potřebují k vlastnímu spasení, a církev tento „poklad v nebi“ spravuje a může z něj udílet třeba i za peníze dobré skutky potřebným, tj.hříšníkům). Odpustkovou praxi před Lutherem kritizovali mnozí, ale byly to právě Lutherovy teze, které se široce k jeho vlastnímu překvapení rozšířily mezi německou veřejností.
Oficiální církev zpočátku nepřikládala Lutherovým názorům velký význam. Změnu nastolily až jeho spisy vydané v roce 1420 O svobodě křesťanské a O zajetí babylónském.
Podle Luthera může být člověk spasen pouze vírou v Kristovo dílo. Pouhá víra dostačuje a žádné zásluhy již nejsou nutné. Skutečná církev je obecenství věřících, jejichž hlavou je Kristus. Je neviditelná a jejím vnějším znamením je kázání evangelia a vysluhování svátostí. Tato pastýřská činnost sice předpokládá církevní funkce, ty však nejsou vyhrazeny zvlášť odděleným lidem. Zvnějšku nelze křesťanům vnutit žádné zákony, ať andělské nebo lidské, jedině by s nimi vyslovili svůj souhlas, neboť jsou ve všem naprosto svobodni. Křesťanská svoboda svědomí nás vysvobozuje od honby za skutky ne proto, že by je zavrhla, ale aby nám znemožnila na ně spoléhat. Spasení je skryté – ospravedlněného hříšníka neodlišuje od neospravedlněného žádné vnější znamení, žádná viditelná vlastnost, pouze pokoj a radost, které mohou porozumět jen věřící lidé. Proto i církev je hodnota poznatelná pouze vírou.
Posoudil také upálení Husovo jako nespravedlivé a neoprávněné, neboť jeho učení nebylo v rozporu s písmem.
Roku 1520 byl Luther za své učení i za své přihlášení se k učení Jana Husa prohlášen za kacíře. Stejně jako před sto lety to znamenalo smrt na hranici.
Papežskou bulu doktor Martin Luther za prosincového mrazivého dne a velkého jásotu svých universitních kolegů a studentů slavnostně spálil. Jeho život ale visel na vlásku. V květnu roku 1421 se obhajoval před říšským sněmem ve Wormsu, ale marně. Byla nad ním vyhlášena císařská klatba, která jej odsuzovala k osudu psance. Život mu zachránil kurfiřt Fridrich Moudrý, který zinscenoval jeho přepadení a ukryl jej na deset měsíců na hradě Wartburgu.
Tento čas Luther využil k překladu Nového Zákona do němčiny a zamyšlení nad otázkou platnosti mnišských slibů a oprávněnosti zpovědi.
Lutherova slova uchvacovala lidi na všech společenských stupních a oslovila i vrstvy nejnižší. Zejména jeho slova o křesťanské svobodě se stala základem mohutného sociálního výbuchu ve formě sedláckých válek roku 1525 vedených Műntzerem. (Műntzer byl německý teolog, zpočátku velký stoupenec Luthera. Pro nás je zajímavé, že sedm měsíců v roce 1521 pobýval i v Praze a kázal v kostelích i na univerzitě. Brzy ale svým radikalismem vzbudil odpor utrakvistů a panstva a musel odejít. Zdá se, že se za svého pobytu seznámil s táborskými traktáty a radikálními požadavky husitské revoluce).
Luther se ale se sedláckou revolucí neztotožnil. Z obavy ze zpolitizování evangelijní zvěsti a nastolení podobné situace jako před 100 lety v Čechách sepsal vášnivý list Proti mordéřským a lupičským rotám sedláků, v němž teologicky podpořil feudální vrchnost a celé povstání odsoudil. List končí takto: „Nezapomínej, že nad vzbouřence není nic jedovatějšího, škodlivějšího a ďábelštějšího. Nazabiješ-li ty, zničí on tebe a s tebou celou zemi“. Katolická strana ho obviňovala, že byl duchovním strůjcem celého povstání, sedláci se cítili zrazeni.
Roku 1525 se oženil s bývalou jeptiškou Kateřinou z Bory. V témže roce vystoupil proti někdejšímu přiteli Erasmu Rotterdamskému, o čtyři roky později odmítá í učení Zwingliho o večeři Páně (pozn. Zwingli hlásal, že při Večeři Páně je Kristus přítomen svou milostí)
Podobně se vyhrocoval i jeho vztah k židům. Pokud roku 1523 odsuzoval jejich pronásledování a zdůrazňoval, že Ježíš Kristus byl žid, roku 1543 sepsal svou nejkontroverznější knihu O židech a jejich lžích, v které požaduje restrikce od zabavení židovského majetku, vypálení synagog, zákazu bohoslužeb či cestování až po vypuzení Židů do Jeruzaléma. Z této knihy vyzařuje zklamání, že se židé nestali křesťany, když bylo Slovo Boží reformací očištěno. To už byl na sklonku svého života, zahořklý a sužovaný nemocemi a smrtí několika svých dětí. Roku 1546 po záchvatu mrtvice umírá.
Martin Luther měl chvíle síly i slabosti. Zastával názor, že se společenským řádem se nesluší hýbat, koneckonců chtěl být pouze vykladačem písma, ne hybnou silou dalekosáhlé společenské přeměny. Přesto jeho slova znamenala rozhodující průlom v dalším vývoji křesťanství.
Reformace začala nabývat v Německu významného politického rozměru. Roku 1529 na sněmu ve Špýru byla katolickou většinou zakázána. Lutherovi přívrženci protestovali a odtud pochází název nekatolických věřících - protestanti.O rok později byl vytvořen protestantskými stavy tzv. šmalkadský spolek na obranu víry. V témže roce také bylo sepsáno augsburské vyznání jako obrana evangelických stavů na říšském sněmu. Konfesi známou jako Augustana diplomaticky a smířlivě formuloval Lutherův spolupracovník Filip Melanchton. Hlavní obsah Lutherovy zvěsti o ospravedlnění jen a jen z víry byl ale vysloven s plnou naléhavostí. Čtyři hornoněmecká města předložila zvláštní vyznání, tzv.Tetrapolitanu, formulovanou Bucerem, Zwingli zveřejnil svůj Počet z víry. Augustana dosáhla ale v oblasti Lutherovy reformace největšího ohlasu (o Bucerovi a Zwinglim viz níže).
V letech 1547-1549 vypukla válka šmalkadská mezi katolickou a protestantskou stranou. V rozhodující bitvě roku 1547 u Műhlberka byli protestanti poraženi. Jako gesto smíru vyhlásil německý císař Karel V. roku 1548 tzv. interim, který povoloval protestantům kalich a zjednodušenou liturgii, ale jinak se měli podrobit církvi. Na to protestanti nepřistoupili. Ve snaze uklidnit politickou situaci byl roku 1555 vyhlášen v Augsburku „věčný mír náboženský“ podle zásady – koho země, toho víra. Poddaní museli mít stejné náboženství jako vrchnost nebo se vystěhovat (což v tehdejších dobách bylo z existenčních důvodů téměř nemožné).
Souběžně s Německem a Čechami probíhala reformace i ve Švýcarsku a ve Francii pod vedením Zwingliho, Bucera a Calvina.
Kazatel Ulrich Zwingli byl významnou osobností švýcarského protestantismu. Působil více než 20 let
ve městě Curychu. Jeho nejvýraznějším teologickým počinem bylo prosté slavení Večeře Páně jako připomenutí Kristovy oběti. Tuto svátost zbavil její mystičnosti a tajuplných představ o transsubstanciaci čili přeměně chleba a vína úkonem kněze ve skutečné Kristovo tělo a krev. Kristus je podle Zwingliho při Večeři Páně přítomen svou milostí, nikoliv fyzicky (stejný názor zastával o sto let dříve John Wyclif).
Zwingli nikdy systematicky nevykládal křesťanské myšlenky, nebyl zaměřen na jednotlivce a jeho spásu. Spokojil se s tím, že razil teze o aktuálních otázkách, staral se o důsledky evangelia ve společnosti, o uplatnění kralování božího v obci, v helvetském obecenství, ve světě.
Curychu postupně vnutil (podobně jako Calvin Ženevě) teokratický koncept, jehož nejviditelnějším znakem byl zákaz všech her a radovánek, včetně udílení vysokých pokut za jeho porušení. Zastával zde úlohu nejen duchovního, ale i organizátora měšťanstva. Roku 1530 padl v bitvě u Kappelu ve vzájemné bitvě katolických a reformačních švýcarských kantonů.
Martin Bucer, původně dominikán žijící ve Štrasburku, byl ze všech protestantských osobností nejvíce spojen s českou reformací. Jako první si ještě před Lutherem uvědomil, že německá reformace nemůže jinak než navázat na reformaci husitskou. Udržoval čilé styky s Jednotou bratrskou, do německého prostředí přenesl její písně. Církev je podle Bucera žijící tělo Ježíše Krista. Stejně jako údy těla mají věřící rozličné funkce a schopnosti, ale jeden cíl. Církev je obecenství zájmu o bližní a nemůže se proto omezovat pouze na pastýřskou službu.
Bucerovy myšlenky nabyly světového významu díky francouzskému reformátorovi další generace, a to Janu Calvinovi (český známější přepis jména je Kalvín). Calvin vystudoval teologii v Paříži, už jako dvanáctiletý měl díky svému otci zajištěno kaplanství a poklidnou kariéru duchovního. Studia ukončil roku 1532 a již o rok později se od katolictví odvrací směrem k reformaci.
Roku 1534 se vzdal všech obročí a připravoval se na novou službu víry. Roku 1535 reagoval na vyvražďování nekatolíků (valdéských a luterských) listem králi Františkovi I., v kterém se zastal všech pro Krista pokořených , zbědovaných a žalářovaných. Ve stejné době vydává Instituci, učebnici křesťanství, v které podává ucelený souhrn křesťanského učení inspirovaný Lutherem.
Roku 1536 zůstává ve švýcarské Ženevě, aby se tam ujal díla reformní obnovy. Byl přesvědčen, že reformovaná církev si musí uhájit kázeňské právo na vyobcování zjevných hříšníků a proti nárokům civilní správy. Svůj zápas s vrchností prohrál roku 1538, kdy musel uprchnout do Štrasburku, kde se setkal právě s Bucerem a roku 1540 i se zástupci Jednoty bratrské. Své štrasburské zkušenosti pak vtiskoval do dalších stále se rozšiřujících vydání své Instituce.
Roku 1541 byl opět povolán do Ženevy, kde žil až do své smrti roku 1564. Tyto roky strávil úsilím rozšířit úctu k božímu majestátu nejen do života posledního občana města, ale i do širokého okolí. Pod jeho vlivem byla Ženeva centrem a vzorem reformačního úsilí.
Podobně jako u Luthera je jeho životopis spojen s některými kontroverzními činy, známá je zejména jeho tvrdost v zápase s opozicí, která v rámci reformačního procesu docházela k jiným teologickým závěrům. Calvin sužovaný obavami před zahraniční katolickou intervencí byl nemilosrdný. Za jeho života padlo 100 rozsudků smrti, mezi nimi i 34 upálených žen nařčených nesmyslně z čarodějnictví a Michel Servet – objevitel malého krevního oběhu, který se s Calvinem rozcházel v otázce trojičního učení (pozn.podle Serveta byl, velmi zjednodušeně, Kristus pouhý člověk a teprve vzkříšením byl povýšen na Božího Syna. Člověk je božského původu a Kristus je toho symbolem. Tato teze byla zavrhována jako kacířská již v počátcích církve, a v tom byli zajedno jak katoličtí tak reformovaní teologové. Jako jediná správná byla uznávána jednota Boha Otce, Syna i Ducha Svatého).
Nejznámější z Calvinových tezí je učení o predestinaci – o vyvolení. Inspirovalo ho učení sv.Augustina (a nejen v této otázce). Snažil se tím vysvětlit paralelní existenci lidí věřících a nevěřících za předpokladu, že víra je dar boží. Bůh si sám volí, koho spasí a koho ne, a volí tak přes dar víry. Pojmout osobu Jana Calvina v několika odstavcích není možné – především díky němu reformace získala pevnou strukturu a nerozplynula se ve školských disputacích a zmatcích.
Reformátoři 16.století nepřišli s požadavkem změny společenského řádu, získalo je a vázalo jedině slovo Boží. Na společnost chtěli působit porozuměním pravdě Písem. Vedlejším produktem jejich úsilí byly sociální převraty a otřesy a sekularizace společnosti.
Podle reformačního učení ani člověk, ani dějiny, ani příroda nejsou posvátné. Člověk je svobodný a je osloven a volán k víře, k rozhodování, k odpovědnosti, k přemýšlení, ke službě. Být křesťanem není samozřejmost. Na základě těchto myšlenek se ale rodil i společensky nový svět, ke kterému reformace nemohla zůstat lhostejná.
Na samém počátku reformace byla snaha prosadit, aby se církev zbavila nároku pořádat společnost a vládnout jí. Tato snaha nebyla úspěšná nadlouho, jak je patrno z Lutherova příklonu ke šlechtě proti sedlákům, tak z Calvinových Občanských řádů ženevské republiky. Reformátoři se většinou i v teoretické rovině vrátili k předreformačnímu pohledu na společnost. Reformátoři jednoznačně zdůrazňovali, že křesťané, ospravedlnění hříšníci, žijí z pouhé boží milosti, která je vede k pokání. Na druhé straně tohoto učení stálo nebezpečí , že z pokání se stane hrdě vyhlašovaný princip nepodložený vlastním aktem lítosti a odsouzení hříchů.
Katolická církev na reformaci reagovala tridentským koncilem v letech 1545 – 1563, na kterém byly vytvořeny předpoklady pro zastavení či zatlačení reformace. V opozici k protestantismu byla postavena na stejnou úroveň návaznost písma a církevní tradice. Tento koncil znamenal zpečetění rozchodu katolíků a evangelíků. K úspěšné protireformaci vydatně přispělo založení jezuitského řádu, který se ujal vychovatelské a zpovědnické činnosti a zejména oblastech ohrožených reformací byl příčinou návratu ke katolictví.
Toto evropské odbočení bylo nutné pro pochopení dalšího vývoje v Čechách, který byl díky vládě Habsburků v Čechách i v německé říši situací v Evropě významně ovlivňován.
Pokud se vrátíme zpět do Čech, po Lukášově smrti roku 1530 do Jednoty okázale přestoupila skupina vlivné šlechty a po vzoru luterských knížat v Říši se pokusila prosadit veřejnou svobodu bratrskému vyznání (viz šmalkadský spolek). Zejména ale starší Bratři v tomto úsilí viděli nebezpečí pro jeden ze základních principů Jednoty, totiž že je nepřípustné, aby stavovská a státní moc zasahovaly do věcí víry, Bohem svobodně darované. A další vývoj jim dal za pravdu.
Během šmalkadské války vyzval český král Ferdinand I.Habsburký české stavy k pomoci svému bratrovi císaři Karlu V, který stál v čele strany katolické. Stavové, většinou protestanti, sice shromáždily vojsko, ale odmítly do války zasáhnout. Po porážce německých protestantů roku 1547 Ferdinand I. za trest tvrdě okleštil práva českých měst a tvrdě zasáhl i proti Jednotě bratrské. Zavíral její sbory, uvěznil jejího biskupa Jana Augustu, ten strávil v křivoklátském vězení dlouhých 16 let. Jednotě v Čechách hrozilo úplné vyhlazení. Mnozí Bratři odešli do svého prvního vyhnanství do Polska, velké středisko Jednoty vzniklo v Lešně, jiní se přesunuli na Moravu, kde se nevyhnuli riziku represí a žalářování.
Kromě Jana Augusty ovlivňoval podobu Jednoty bratrské Jan Blahoslav, který se zabýval mimo jiné otázkou vztahu Jednoty bratrské k jiným reformovaným církvím zejména k církvi luterské. Byl velmi skeptický vůči překotné snaze jejich slučování bez vyjasnění základních otázek o pravdě evangelia.
Roku 1558 sepsal rozdíly mezi Jednotou bratrskou a luterskou církví, kde věcně konstatoval střízlivější bratrský výklad ospravedlnění z víry a svátostí, větší důraz Jednoty na sborovou kázeň, menší míru smíření s mocí světa a důsledné trvání na husitském požadavku, aby kněží světsky nepanovali a nevlastnili. Jeho významným počinem byl překlad Nového zákona do češtiny, jež se stal základem Kralické bible, nejznámějšího vydání Písma svatého v českém jazyce . Stalo se tak v letech 1589-1593 (pozn. nejstarší překlady Písma svatého do češtiny se datují již do 13.století, první česká tištěná bible byla vydána již v roce 1488).
Roku 1564 vydal konečně římský papež Čechům užívání kalicha, ale na návrat kališníků do církve obecné již bylo pozdě, neboť utrakvističtí stoupenci většinou přešli ke stoupencům Luthera. Jednotě bratrské bylo bližší vyznání kalvínské (jinak zvané helvétské).
Roku 1575 po vzoru evropských protestantů přinutili čeští evangelíci svého panovníka Maxmiliána II k jednání o náboženských poměrech. Roku 1575 formulují luteráni a Jednota bratrská společně tzv. Českou konfesi, smířlivé vyznání a apelace na náboženskou snášenlivost, odmítání světské moci a bratrský důraz na život z víry a církevní kázeň.
Česká konfese formuluje pojetí církve takto:
Tato konfese byla ústně schválena. Na její potvrzení ale čeští protestanti čekali do roku 1609, kdy byl vyhlášen tzv. Rudolfův majestát.
Každá strana, katolická i protestantská, si měla podržet ty kostely, které ji právě patřily, protestanti získali dohled nad universitou a směli si zvolit tzv.obránce víry (defensory). Zajímavé je i tehdejší náboženské složení obyvatelstva – 80% utrakvistů a luteránů, 10% katolíků, 5% Jednoty bratrské a kalvínistů. Jednota bratrská se Rudolfovým majestátem aspoň nakrátko stala církví legální.
V této době se začala zostřovat náboženská atmosféra v sousedním Německu. Roku 1608 byla založena protestantská unie v čele s Fridrichem Falckým (pozdějším českým „zimním“ králem) na protest proti rekatolizačním snahám císaře, o rok později vznikla katolická liga v čele s Maxmiliánem Bavorským. Náboženské rozpory měla vyřešit válka.
Začala nenápadně roku 1618 a kde jinde než v Čechách. Protestanti postavili dva nové kostely v Hrobě (u Teplic) a v Broumově. Katolíci shromáždění na královském dvoře to považovali za porušení Rudolfova majestátu a nechali je uzavřít.
Defensoři (obránci víry) svolali do Prahy sněm pod vedením Matyáše z Thurnu a Viléma z Roupova. Královští místodržící byli vyhozeni z oken radnice (pražská defenestrace) a tímto činem začala třicetiletá válka, která postupně zachvátila celou Evropu.
V letech 1618-1620 bojovali čeští stavové proti habsburskému králi Matyášovi. Moravané se nepřipojili.
V bitvě na Bílé Hoře 8.listopadu1620 byli protestanti poraženi a hlavní představitelé povstání, kteří včas neuprchli, byli 21.července1621 popraveni na Staroměstském náměstí.
V říjnu byli z Moravy vypovězeni kněží Jednoty bratrské. Řada z nich zvolila ilegalitu v naději, že se jedná o dočasný stav. Patřil k nim i Jan Ámos Komenský. Jiní odešli do ciziny, kde založili nové sbory. Po ztrátě nadějí na návrat napřímili své náboženské úsilí misijně a odcházeli do Ameriky , Afriky či Asie. Dodnes jsou následovníci Jednoty bratrské ve světě známi jako Moravští bratři (Moravian brothers).
Roku 1622 byl vydán generální pardon – účastníkům povstání již nehrozil trest smrti, ale byl jim zkonfiskován majetek (jednalo se o 2/3 majetku v zemi!)
Roku 1624 byl vydán rekatolizační patent, v kterém se povolovala jediná církev a to katolická. Protestanti byli postavení mimo zákon.
Roku 1627 byly česká šlechta a měšťanstvo vyzvány k přestupu na katolickou víru nebo k odchodu ze země, sedláci přestoupit museli. Habsburkové se stali českými králi dědičně (do této doby pouze volbou stavů), prvními na sněmu se stalo duchovenstvo, němčina se vedle češtiny stala úředním jazykem
V této době už válčila celá Evropa. Čeští protestanti se snažili získat ztracené pozice po boku švédských, dánských a saských vojsk. Po dlouhých 30 letech byl roku 1648 sjednán mír vestfálský. Švýcarsko a Nizozemí získaly nezávislost, Francie si připojila Alsasko. Říše německá, která byla následovnicí říše římské, se rozpadla do svazku samostatných států a státečků, kde bylo sobě naroveň postaveno náboženství katolické, luterské a kalvínské. Čechy ztratily Lužici, více než polovinu obyvatel a možnost svobodně zvolit svou víru. Opět podle zásady – čí země, toho víra, neboť habsburský rod byl neochvějně katolický.
Vestfálským mírem ztratili protestantští emigranti definitivně možnost vrátit se do své vlasti. Nejznámější z nich byl Jan Ámos Komenský, poslední biskup Jednoty bratrské.
Jan Ámos Komenský je známý především pro své pedagogické práce. Méně známé je jeho teologické a diplomatické úsilí o sjednocení všech protestantských církví a zemí, které by bylo východiskem úplné a všeobecné reformace. K této snaze jej přiměl i vnější aspekt jeho života, neboť po odchodu z vlasti roku 1628 se setkal snad se všemi formami evropského protestantismu. V letech 1628-1641 žil v polském Lešně, v letech 1641-1642 navštívil Anglii, poté do roku 1648 pracoval pro švédské školství a v letech 1650-1654 působil v Uhrách. Od roku 1656 žil v Nizozemí, kde také roku 1670 zemřel.
Ve svých návrzích na budoucí organizaci lidstva vrcholící v ekumenické radě církví, v mezinárodní akademii učenců a mezinárodním mírovém soudu, promítal podněty starého Bratrského bohosloví. Tušil, že Jednota bratrská zaniká a doufal, že podle podobenství o hořčičném zrnu dá vyrůst větší jednotě celého lidstva.
Své názory, ideje a touhy shrnul v monumentálním díle Obecná porada o nápravě věcí lidských. Toto dodnes ohromující dílo má 7 oddílů.
Úvodem J.A.Komenský apeluje na vzdělance a představitele moci a připomíná jim jejich zodpovědnost za zlepšení neutěšeného stavu věcí, kterého nelze dosáhnout násilím.
V prvém oddílu (Panegersia čili Všeobecné probuzení) je zdůrazněna porušenost společnosti, která se projevuje v oblasti filosofie, neboť nevede ke smíru člověka s okolím, náboženství, neboť nevede k souladu svědomí s Bohem, a politiky, neboť nedokáže zajistit mír.
V druhém oddíle (Panaugia čili Všeobecné osvícení) hledá cesty k nápravě. Staví do protikladu světlo poznání proti tmě nevědomosti. Úkolem lidstva je prozkoumat zdroje světla – přírodu, lidskou mysl a Písmo svaté. Poprvé zazněla výzva k všeobecné ekumeně – pro dílo nápravy je třeba získat nejen všechny křesťany, ale i židy a muslimy, proto je vedle starého a Nového Zákona třeba studovat i Korán.
Třetí, čtvrtý a pátý oddíl Obecné porady se zaměřuje na odstranění překážek, které brání šíření světla civilizace a věnuje se věcem, mysli a jazyku.
V třetím oddílu (Pansophia čili všeobecná moudrost ) se snaží vystihnout věcnou stránku světa a člověka jako tvůrce, který ale zůstává závislý na přírodě, jež svou prací přetváří a dává jí nový cíl a smysl.
Ve čtvrtém oddíle (Pampaedia čili všeobecné vzdělávání) shrnuje své celoživotní podněty ke školské a výchovné reformě a zpracovává ucelený vychovatelský systém. Vzdělání musí být přístupné všem bez ohledu na jejich sociální postavení.
V pátém oddíle (Panglottia čili Všeobecný jazyk) se zamýšlí nad možností vytvoření univerzálního umělého jazyka, který by spojoval přednosti všech jazyků, byl by snadno zvladatelný a neměl žádné nepravidelnosti (jaká škoda, že k tomu nedošlo! ).
V šestém stěžejním dílu (Panorthosia čili všeobecná náprava) shrnul své představy o nové filosofii, vzdělanosti, náboženství a politice. Změny k lepšímu je možné dosáhnout pouze všeobecným souhlasem všech, je tedy nutno hledat, co lidi a národy spojuje a ve sporných tvrzeních nacházet jádro, přijatelné pro obě strany. Je třeba vybudovat nové náboženství, založené pouze na rozumových pravdách, autoritě Písma a pevné mravní kázni. Takové náboženství pak získá souhlas křesťanů, katolíků i protestantů, židů, muslimů a pohanů. Vznikne tak jediná církev spravovaná světovou konzistoří. Podobně vznikne i nová filosofie a nová politika, ve které budou spolupracovat instituce všech stupňů, v celosvětovém měřítku pak senát světa, vybavený velkou pravomocí. Nebude dohlížet pouze na mír mezi národy, ale i na mír a pokoj uvnitř států, na to, aby se zákony nedostávaly do rozporu s obecnými lidskými principy a univerzálním právem odvozeným z práva přirozeného a zákona Božího. Dojde také k nápravě rodiny a každý její člen bude žít ukázněně, střídmě a přičinlivě. Každý dospělý člověk bude povinen pracovat v osobním, rodinném a společenském zájmu. Dále oddíl zahrnuje kontrolu veřejné správy , aby v ní nepracovali lidé nemorální a úplatní, či pochlebovači a udavači. Jednou za deset let by se vždy v jiném světadíle sešlo koordinační shromáždění demokraticky zvolené ze všech národů.
V posledním sedmém oddíle (Pannuthesia čili Všeobecné povzbuzení) vyzývá státníky, teology a učence k společnému úsilí pro svět míru a blahobytu.
Po Komenského smrti se reformované hnutí v Čechách na dlouhá léta odmlčelo.
Na svobodné vyznání si obyvatelé království českého museli počkat až do roku 1791, kdy císař Josef II. vydal toleranční patent, kterým bylo dovoleno vyznání augsburské (luterské), kalvínské (helvetské) a pravoslavné. Jednota bratrská zůstávala zakázanou církví. V Čechách i na Moravě začaly vznikat luterské a kalvínské sbory, a to zejména na místech s protestantskou tradicí jako jsou východní Čechy nebo Valašsko.
Obě vyznání, augsburské i kalvínské, od počátku úzce spolupracovaly. Obě církve spravovala jednotná evangelická konzistoř ve Vídni, jejich bohoslovci studovali často na stejných školách. Do obou církví také pronikalo vědomí husitské a bratrské tradice.
Roku 1900 se vyčlenili němečtí protestanti a vymohli si vlastní zastoupení. Čeští evangelíci augsburského vyznání tak získali větší volnost akce a prohlásili Českou konfesi za rovnocennou s konfesí augsburskou . I ze strany kalvínské se začínaly ozývaly hlasy, že Česká konfese by se mohla stát společným vyznáním evangelických Čechů tak jako v roce 1609.
V roce 1915, 500 let od upálení Mistra Jana Husa, bylo zahájen proces vedoucí k sjednocení obou církví. 15.května 1917 se v Praze sešli jejich zástupci a vydali rezoluci o zřízení české národní církve, která naváže na českou reformaci. Byl ustanoven Ústřední výbor pro českou evangelickou církev, který se zabýval otázkami teologickými, ústavními, finančními a propagačními. Počítalo se s odlukou církve od státu, které bude znamenat citelné finanční nesnáze, i se ztrátou podpory německých evangelíků, kteří byli pohoršení sympatiemi českých evangelíků k politické samostatnosti. Zároveň zaznívala obava, že místo dvou církví budou církve tři, neboť všechny sbory na sjednocení nepřistoupí.
Dvouletá intenzivní práce přinesla své ovoce. Již 5. listopadu 1918, týden po vyhlášení samostatné republiky, byl na dny 17.-18. prosince svolán do Prahy generální sněm českých evangelických církví v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. Všechny sbory se ho měly zúčastnit se svými kazateli a zástupci staršovstev v tom počtu, kolik měl sbor farářů. Své delegáty na sněm poslalo 122 ze 139 registrovaných sborů, dostavilo se celkem 229 z 272 možných účastníků. Generálního sněmu se zúčastnilo více než 2000 osob.
Jednomyslně byla přijata tato rezoluce:
Po stošedesátiletém pronásledování českých církví husitských byly pozůstatkům jejich tolerančním patentem z r.1781 oktrojovány (pozn.vnuceny) konfese augsburská a helvetská. Avšak české evangelické církve vždy živě si byly vědomy, že vznikly z reformace české, z církve podobojí a Jednoty bratrské. Také z ducha jich stále byly živy. A proto nyní, kdy navrátila se českému národu vláda věcí jeho, obě církve augsburského a helvetského vyznání na svém generálním sněmu v Praze 17. prosince 1918 usnášejí se jednomyslně a slavnostně, že po třistaletém násilném odtržení od svých otců vracejí se k nim a navazují znovu zjevně na českou reformaci husitskou a na církev podobojí a Jednotu bratrskou. Majíce pak obě jeden původ, po příkladu těchto církví otcovských a dle odkazu Jana Ámose Komenského v „Kšaftu“ (pozn. Kšaft umírající matky, Jednoty bratrské) slučují se a prohlašují se za církev jednotnou. Tomuto svému rozhodnutí dávají výraz tím, že majíce základem jednotné církve své evangelium jakožto pravidlo svého náboženství, hlásí se k Českému vyznání (pozn.České konfesi), na němž r.1575 církev podobojí a Jednota bratrská sjednotily se a r.1609 v Majestátu sloučily v církev jedinou, a Bratrskému vyznání od J.A.Komenského z r.1662 jakožto poslednímu vyjádření víry českých bratří. Přijetí těchto vyznání českých osvědčují jednak svou historickou a duchovní souvislost se jmenovanými církvemi husitskými, a jednak svou snahu a vědomé odhodlání dle vzoru těchto církví a na základě jejich zásad, učení, zkušeností a darů dále nábožensky žíti a pracovati na vzdělání království Božího v národě českém.
Touto rezolucí vznikla společná církev českých evangelíků, která přijala jméno Českobratrská církev evangelická. Připojily se k ní všechny české sbory augsburského a helvetského vyznání.